Pavučina snů - Stephen King
2001 (2002), Beta-Dobrovský, Knižní klub
Zrovna přivezli další tělo. Přistávající vrtulník, který neznamenal nic jiného, než další bolest a utrpení. Nebyl jsem na to ještě zvyklý, sloužil jsem na civilní službě v nemocnici teprve druhý týden. Byl to pro mě šok, temnota. Hodně mě to změnilo. Začal jsem si vážit obyčejných věcí. Třeba, že si zalezu odpoledne doma do kouta a budu si číst. Nejdřív jsem se nemohl soustředit, viděl jsem až příliš krve, ale nakonec mě Stephen King a jeho Pavučina snů chytla. Je totiž skvěle napsaná. Se spoustou nápadů. Zajímavá i napínavá. Nechala mě na chvilku zapomenout. Na krev, na bouračky, na vyděšené pohledy lidí, kteří mají šílený strach. A ano, umíralo se. Poměrně často. Někdy jsem chodil zvracet ven, na čerstvý vzduch. Svět nebyl zrovna spravedlivé místo k žití. Ani ke smrti.
Měl jsem za sebou již spoustu Kingových knih, ale Pavučina snů ve mě zůstala tak nějak víc otisknutá. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem byl na civilní službě nebo tím, že je opravdu parádní, ale to je vlastně jedno. Když totiž smícháte UFO, telepatii a čtenářům notoricky známé město Derry, musí z toho vzniknout další symfonie. S touhle knihou dle mého zažívá King jeden ze svých vrcholů. Mám jej rád pro jeho řemeslnou zručnost, perfektní popis postav, ale hlavně proto, že je úžasným vypravěčem. A pro mě navždy autorem, který mi pomohl přežít. Abych se nezbláznil. Kamarádi, kteří šli na vojnu, jenom chlastali, lovili místní dívky a vyprávěli jak se nudí, jakej je to vopruz. Já vozil utržené ruce, asistoval při operacích hlavy. Představoval jsem si, že je to jenom zlý sen, ze kterého se jednou probudím. Jsem na podobné věci moc citlivý a vnímavý. Pomalu jsem si sice "zvykl", ale byly chvíle, kdy mi bylo hodně těžko. Ale nebudu vás tím zatěžovat.
Ne, film se mi nelíbí a nepovedl se. Ale kniha je přesnou definicí toho, co mám na čtení rád. Neuvěřitelná fantazie, silný příběh, spousta zajímavých momentů. Dodnes jsem nepochopil, proč je King řazen mezi "brak". Ale to asi jen intelektuálové nedokáží pochopit, že čtení by mělo také bavit. Poprvé jsem knihu četl v období, kdy to se mnou moje milá neměla vůbec lehké. Moc jsem nemluvil, klepaly se mi ruce a budil jsem se ze spaní. Připadal jsem si jako houba, která nasává všechno špatné a časem se rozpadne na tisíc kousků. Moc jsem v té době nepil, ani neposlouchal muziku. Nešlo to. Chodili jsme do přírody a četl jsem si. Zbytečné mi připadalo jídlo. Třeba maso jsem nedokázal pozřít. Vytvořil jsem si svůj svět, daleko od všeho zlého. Byl vystavěný z knih. Byla ale jedna první, která celé tohle šílenství začala. Pavučina snů. Chtěl jsem být v lovecké chatě ve vánici. Nebo raději ne?
V Pavučině snů se dotkl King sci-fi. A udělal to způsobem sobě vlastním. Stal se pro mě nejen autorem děsivých příběhů, ale i spisovatelem, který perfektně píše i jiné odnože. Kniha měla 600 stran a přečetl jsem ji ihned dvakrát. Zůstala ve mě, jako krvavá rýha. Pálila mě a uklidňovala zároveň. A když jsem se k ní vrátil po letech, bylo to jako obřad. Přijímal jsem knihu znova a vzpomínal. Nedokázal jsem se tomu ubránit. Vyprávěl jsem o tom manželce a ona mi říkala, že si schválně Pavučinu snů také přečte. Neznala ji a myslím si, že nás tahle knížka ještě víc spojila dohromady. Má v sobě totiž něco magického. Ano, dlouho jsem hledal to správné slovo a myslím, že magická je opravdu nejlepší. Ale je také prostým faktem, že k ní mám osobní vztah. Tak by to mělo být, nemám pravdu?
Dokonce, když byly děti malé, tak jsem jim některé děsivější pasáže vyprávěl na chalupě. Když byl kolem sníh. Zaklepal soused a dodnes si úryvky textu moji milí pamatují. Je to vlastně zvláštní. Knížky jsou pro mě tak trošku něco jako droga. Když mi je smutno, když mi připadá svět divný nebo zažiju něco ošklivého v práci, tak se k nim uchyluji čím dál tím častěji. Hledám v nich klid a většinou jej i nacházím. Zajímavé co? Napínavé příběhy, které zklidní moji mysl. Je to vlastně paradox, který pochopí jen čtenáři. Troufám si tvrdit, že Pavučina snů patří k jedněm z mých nejoblíbenějších knížek. Možná je to kvůli tomu, kdy a jak jsem ji četl a nebo možná kvůli tomu, jak je skvělá. Alespoň pro mě.
Tak to by byl můj dnešní tip pro vás. Je pátek, víkend za dveřmi. Doporučuji dlouhou procházku v lesích (koukat do zeleného je pro mě už dávno povinnost) a pak...schválně, co myslíte. Jasně, křeslo, lampička, tichý kout a třeba zrovna Pavučina snů. Mějte se co nejlépe a děkuji za pozornost.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kdysi dávno se v prokletém městě Derry (dějišti klasických románů To a Nespavost) spojili čtyři kluci a odhodlali se ke statečnému činu. K činu, jenž je všechny změnil způsobem, který nikdy nebudou schopní pochopit. Teď, o pětadvacet let později, jsou z kluků dospělí muži, každý se svým vlastním životem a vlastními starostmi. Ale vzájemné pouto přetrvalo.
Každou loveckou sezónu se čtveřice znovu schází v lesích severního Maine. Letos do jejich chaty zabloudí dezorientovaný cizinec, který mumlá cosi o světlech na obloze. A jeho nesrozumitelné blouznění se brzy ukáže až nepříjemně blízké pravdě. Zanedlouho jsou čtyři přátelé vtaženi do děsivého souboje se stvořením z jiného světa. Jejich jediná naděje na přežití leží ve společné minulosti - a v pavučině snů...
------------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook:
