Dveře do léta - Robert A. Heinlein
1995, Laser-books (Laser)
"Ahoj, co to čteš?": zeptala se mě moje budoucí žena. Hospoda kousek od vysokoškolských kolejí byla šíleně zakouřená. Zvedl jsem oči a i když jsem ji hrozně rád viděl, trošku mě mrzelo, že mě vyrušila. Když čtu něco zajímavého, bývám mimo. Totálně mimo. Ponořím se do příběhu a třeba cestuji v čase. Jako v případě Dveří do léta, mé oblíbené knížky od mistra Roberta A. Heinleina. Píše se rok 1996, mě je krásných devatenáct a ve sci-fi stále objevuji nové autory. Vždycky projedu v antikvariátě u synagogy všechny oddělení. Beletrii, romány a nakonec stejně skončím u příběhů z jiných galaxií. No, tedy, sem tam si domů odnesu i nějakou tu klasiku, protože o ní diskutujeme někde s kamarády a i když jsem četl snad "všechno důležité", sem tam se najde něco, co bych si měl doplnit. Čtu si i o přednáškách, které jsou na strojárně neskutečně nudné. Stejně jak většina lidí.
Prožiju několik krásných dní. Plných objevování a touhy. Pamatuji si, že byla sobota ráno, moje milá ještě spala. Ona je velkým spáčem. Vylezl jsem z postele, sednul si k oknu, abych ji v malém pokoji na koleji nerušil světlem a zbytek těch 238 stránek dočetl. Bylo mi trošku stydno, podobné jednohubky jsem dával za odpoledne s pár pivy. Zaklapnu knížku a jdu si zase lehnout. Dnes do školy nepůjdeme. Nějak se nám nechce, ehm. Faktem ale je, že mi celý příběh vrtal hlavou ještě několik dalších týdnů. Měl jsem to tak nastavené. Knihu jsem nosil v žebradle a každému ji nadšeně ukazoval. Vyhledával jednotlivé pasáže a předčítal je těm, které to zajímalo i všem ostatním. Musel jsem být děsně otravný. Ale to ke mě tak nějak patřilo. Ještě jsem věřil, že se lidé chtějí dozvědět něco nového.
Střih....čas běží...dlouhých, krásných i někdy těžkých 26 let. Život.
Je sobota a moje milá pořád spí. Stále je velkým spáčem. Nechci ji rušit, tak si jdu sednout do obýváku. Dva puberťáci jdou na záchod. Jen zamručí na pozdrav a jdou zase spát. Otevřu děsně ohmatanou knížku Dveře do léta. A začnu číst. Necestuji v čase jenom s příběhem, ale i ve vlastních myšlenkách. Moje holka se stala mojí manželkou. A z dcerky nám roste také velká čtenářka. Dočtu pár kapitol, zasměju se morčatům i kocourovi, jehož průpovídky používám i v běžném životě. Přemýšlím a říkám si, jak se kolem až hrozivě změnily technologie a jak je šílené, že lidé zůstali stále stejní. Většina není moc chytrých, moc nepřemýšlí, moc nepožívá mozek. Zvláštní a vlastně i svým způsobem děsivé. Představovali jsme si v devadesátkách, že se budeme mít jako v Německu nebo Rakousku. První podnikatelé a politici nás ale stáhli do marastu. Postupně, pomalu. A nějaké nové technologie jsou nám k ničemu.
"Co to čteš?": zeptá se mě manželka, která právě vylezla z postele. Pořád v ní vidím tu divošku, jakou bývala a vlastně pořád je. U snídaně mě nikdo moc neposlouchá. Nadšeně vyprávím o knize a dokonce jednou vstanu, protože si nepamatuji přesně, jak byla některá zajímavá pasáž napsána. Syn nade mnou kroutí hlavou. Jak někdo může v dnešní době číst? Rozpoutá se klasická debata, která nemá řešení. Nakonec ke mě přijde dcerka a zeptá se mě, jestli bych ji knížku půjčil. Řeknu nadšeně ano, i když ji nemám ještě celou dočtenou. Ale já počkám, to my otcové známe. Vrátí mi ji po deštivé odpoledni, hned druhý den. Celý večer pak na procházce v lesích všechno probíráme a já jsem takový ten hrdý chlápek, co se spokojeně usmívá.
Druhý den se přidá i manželka a přijde i s několika novými vzpomínkami, které nás s touhle knihou spojuje. Hele a to je fakt ten výtisk? Řeknu ano, to necítíš jak voní lehkou zatuchlinou? A zase jdeme ven a já jsem spokojenější ještě víc, než včera. Mluvíme o cestování v čase, co bychom napravili. Zajímavé je, že příliš toho není z osobního života. To spíš některé situace ve společnosti mohly mít jiná řešení. Ale svět nezměníme. Máme sice bohatou fantazii, rádi a často ji necháváme plynout, ale to nic nemění na tom, že nemáme moc, abychom otočili kola dějin. Můžeme se jen chovat slušně, pracovat, vychovat děti. Pro někoho je to možná málo, ale vezměte si, co by se stalo, kdybychom potkali kocoura na jednom z jeho výletů? Co by si pomyslel? Ne vážně, Dveře do léta jsou neskutečným kultem. Alespoň pro mě, starého metalového i čtenářského barda. Pokud jste knihu nečetli. Napravte to. Stojí určitě zato. Navíc je vlastně optimistická! A ty zlepšováky, hej, proč tu ještě nejsou? Vždyť jsou některé skvělé a chtěl bych je domů.
Tak máme za sebou další týden, co? Tip na víkendovou knihu ode mě máte, venku je vcelku hezky. Myslím, že se půjdu asi s rodinkou odpoledne projít do lesa. Pokecáme a určitě budou jedním z témat i knížky. Děkuji za pozornost přátelé, bylo mi zase ctí!
-------------------------------------------------------------------------------------------
Byl jednou jeden kocour a ten neměl rád déšť. A sníh ho studil do tlapek. Ale choval pevné přesvědčení, že když se otevře dostatečný počet dveří, jedny přece musí vést do jasného letního dne… A protože na konci dvacátého století se pomocí hypotermie a cestování v čase dá uniknout skoro všemu – možná, že za třicet let opravdu jedny dveře povedou když ne do léta, tak alespoň do lepších časů…
Skvělá sci-fi, snad vůbec nejčtenější román Roberta Heinleina. Vydejte se do Velkého Los Angeles – a ani se nemusíte nechat zmrazit.
------------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook: