Příběh tří stý šedesátý pátý - Každý je někým jiným
Stejně je to divné. Nebo možná ne. Taky nepůsobím zrovna jako zástupce většinového davu. Dlouhé vlasy, metalové triko, roztrhané džíny. Křivák. Už jsem vypadal jako stará metla. Ve dvaceti. Pořád to ale nepůsobilo nepatřičně tím způsobem, že bych byl zastydlý. Móda se koneckonců vrací v kruzích. A já aspoň nenosil nikdy hřeby a nemaloval jsem si make up na ksicht. Měli jsme tu ale na koleji v Plzni pestrou plejádu jiných exotů. Už jen Michal, s tím svým hippie stylem působil taky dost zvláštně. Jeho slovanský obličej a růženec na koženém provázku kolem krku, batikované triko a sandály kristusky vyvolávaly u starších dam vzpomínky. Vůbec se do tehdejší doby nehodil, stejně jako já. Poslouchali jsme staré rockové fláky a sem tam i trošku zahulili. Nutno rovnou podotknout, že to byla tráva od jednoho muzikanta ze Žatce.
Jmenoval se Mára a hrál na trubku. Jazz. A pomohl nám odlákat nymfomanku z Tábora, která po mě děsně šla. Bál jsem se jí a on ji chtěl. A my za to měli trávu pěstovanou u babičky na půdě. Neměla v sobě skoro žádný THC, ale my byli děsně nezávislí a dělali jsme, jak vidíme velký růžový slony a kruhy, ty nekonečný kruhy, který nemůžeš nikdy rozplést. Mára nakonec nedostudoval a skoro se z toho všeho šukání zbláznil. Děsná představa, kór ve dvaceti, to vám povím. Zdroj trávy došel, ale zase jsme potkali Hanze. Taky ze severu. Když si to vezmi kolem a kolem, tak jsem měl samé známé ze severu. Nikoho z Plzně. Hanz byl z Chomutova a chlastal. Miloval Kurva hoši Guten Tag a stylizoval se do Bohůše. A to tak věrohodně, že jsem ho nikdy neviděl střízlivého. Když ho někdo potkal, tak si myslel, že je z Moravy, natolik byl věrohodný. Jeho hlášky a jediné jídlo, které kdy jedl - višně v rumu. Nestudoval dlouho. Poslední informace o něm byla, že si koupil karavan za stavební spoření od mámy. Aby mu nemohli doručit povolávací rozkaz. Pak se jeho stopa ztrácí.
Nebo Petr, který byl při prvním setkání Nicolasem Cagem z Leaving Las Vegas. Pil jen whiskey a vedl dlouhé monology z filmu Living Las Vegas. Druhý den zase Kubrickem, vše ostatní šlo stranou. Překvapil nás i Menšíkem. Měli jsme dva večery vtipů i s typickým smíchem, pohyby a sakum prásk se vším. Byl filmovým maniakem, který nás brával na promítání, které jsme nechápali a dělali jsme, že tomu děsně rozumíme. Filmový klub. Michal se taky zbláznil, protože byl párkrát v divadle v zákulisí (Blanka tam zpívala s holkama) a načichl prostředím tak, že nosil šálu i v létě. Všichni jsem byli děsný umělci a vůbec jsme se do technických oborů nehodili. Dalším členem byl Kamil, který snad nikdy nemrkal, pil slivovici ve velkém a smysl jeho života byl - podpantoflák. To jste se pro něj stavili třeba, jestli půjde na pivo a všechny jeho dívky (a že jich měl) na něj hned hlásily, že ne, že musí umýt boty, přežehlit tanga a další. Všechny partnerky byly za jeho zády neskutečný děvky. A on o tom věděl. Inu, každému, co jeho jest.
Nebo Bohouš, kterýho jsem potkal (a jako jeden z mála je mým kamarádem dodnes), poprvé vedle na pokoji. Byl jediným člověkem, který se zvedl na moji otázku, dáme pivo? Strávili jsme spolu parádní večer. Měl na sobě tričko s Dylanem z Beverly Hills 90220 a fosforově zelenou kšiltovku. Zaujalo mě, že je punkáč, kterej ale moc kapel neznal. O ajťácích jsme už psal, těch bylo šíleně moc. Zajímavý taky byly holky z kruhu. Anička vypadala jako mongoloidní. Nosila mašli a maminka pro ní jezdila do školy. Aby ji někdo nezmermomocnil. O to bych strach neměl, milá paní, řekl jsem jí jednou a ona se pokřižovala. Markéta měla zase skoro dva metry a jedinej požadavej. Její kluk musí být policista a nebo voják. Přes to nejel vlak. Jednoho si našla. Byl menší než ona a i když se to nezdá, tak ji bil. Po čase se rozešli a ona zase, že musí mít vojáka nebo policajta. A tak dokola. O nymfomance z Tábora jsem již psal. To byla chudák holka. Jednou jsem ji přistihl, jak si to dělá i v posluchárně. Sedával jsem taky vzadu. Jen se usmála a byla šíleně smutná.
Někdy to připomínalo panoptikum, říkal jsem si, jaký to jednou bude super, protože jsme měli být elita národa, co jednou nastoupí do továren a budeme budovat kapitalismus. Nějak jsem si to zatím nedovedl představit. U mě v pokoji se střídaly taky zajímavé osobnosti. Jeden kluk z Tanvaldu, pokrytý neskutečnou vrstvou beďarů, který chodil jen do školy, on ani nejedl, nikdy jsem ho neviděl. Přišel ze školy, svlékl se do slipů a přikryl se až po krk pod deku. Neučil se, jen tak vegetoval a koukal do stropu. Jeho rodiče byli prý nějaký geniální, on se povedl napůl. Ve škole vydržel jen několik měsíců a pak jezdil u Tanvaldu traktorem. Potkal jsem ho jednou kousek od chalupy. Měl na sobě jen slipy a usmíval se. Asi skrytej naturista nebo co. O Karlovi odkudsi z pohraničí naší republiky zase nešlo příliš říct nic. Byl dobrým matematikem. Ale první co po ranním budíku udělal bylo, že si levou (prý pravačka je na něco jinýho) rukou zabalil cigáro trávy. Hulil vlastně pořád. I o přestávkách. Což z nějakého důvodu vadilo jednomu z prudérních učitelů. Vyhodili ho. Ubalil si cígo a řekl, že je čas jít pryč.
Hulili i dva Ajťaci, kteří byli jak bratři. Oba velcí, oba heavy metalisté. Takoví ti kluci ze zábav a západočeských akcí. Rosťa nosil koženkového křiváka a jednou dokonce elasťáky. Oba dostudovali a dokonce se párkrát objevili i v mém životě. Pamatuji si jednu akci na střeše koleje, kam jsme se utekli ukrýt. Bylo s náma jedno děvče, taková krásná panenka, který nějakej debil řekl, že je tlustá. Byl jsem jediný, kdo ji rozmlouval, že fakt neumí létat. Protože já pil rum a oni kouřili trávu. Rozjitřili se jí emoce a vyplula napovrch frustrace. Musel jsem jí slíbit, že ji dám, což jsem pak nesplnil. Beru to dodnes jako milosrdnou lež. Ne že bych nechtěl, ale už jsem měl rád svoji budoucí ženu. Bral jsem život přeci jen trošku víc zodpovědně. Místo sexu jsem tedy dostal facku. A to i přesto, že jsem jí řekl, že tlustá není, ale jen trošku hysterka.
Různých postaviček, dobračisek i potencionálních úchylů bylo na koleji hodně. Připadalo mi dokonce, že ti normální poměrně brzy odcházejí na vojnu, holky se vracejí po tom, co se většinou skoro se všemi spustily, do svých rodných domovů a já se pořád držel. Vlastně ani nevím proč. Možná jsem začal vidět slunce. Jo, jasný, pořád k tomu směřuju. Těšil jsem se na blondýnku. Chodili jsme do hospod, kde jsme mohli být sami. Daleko od studentíků, v různých barech, na okrajích Plzně na zahrádkách. Povídali jsme si a já postupně zjišťoval, jaká je to paráda, mluvit s někým, kdo mi připadá rozumný a normální. Moje budoucí manželka byla paradoxně nejdřív mým důvěrníkem, kamarádem. Chvění a přitažlivosti mezi námi bylo spousta, ale vrtalo jí v hlavě pořád svědomí. Nechtěla ublížit svému současnému klukovi. A tak jsem bojoval jako lev. Nebyl jsem někým jiným. Byl jsem sám sebou. Najednou nebylo pro mě tak důležité - být metalistou. Chtěl jsem být hlavně s ní. Být jedním tělem i duší.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):