Příběh tří stý šedesátý čtvrtý - Nekonečná cesta za metalem
Trvá to hodinu, než mi paní na informacích vysvětlí, v kolik, jak a kde se přestupuje. Jezdím na metal vlakem už pěkně dlouho. Dal by se o tom napsat možná román. Jen nevím, jestli by někoho zajímal. Jo, to dřív, když jsme jezdili jako parta, to byla větší sranda. Kecali jsme, dělali blbosti. Jenže jedu zase sám. Blondýnka mi sice fandí, ale když jsem jí řekl, že se chystám až do Bratislavy, tak zavrtěla hlavou. Pořád je na vážkách. Nejistý vztah s mladým studentem a nebo jistota doma v Táboře. Včera už jsem jí řekl, že nevím, jak dlouho vydržím čekat. Chci tě! Hrozně moc! Vybral jsem si peníze z brigády a dal za jízdenky skoro všechno. Měsíc práce v kanálech. Měsíc odříkání. A teď jsem zase na cestě. Včera krásnej pokec, dokonce jsem dostal zápočet z materiálů. Uff. Zasloužím si odměnu.
Většina mých spolustudentů prachy utrácela za diskotéky. Chodili tam lovit holky. Já si někdy nekupoval ani pořádný jídlo. Třeba týden jsem jedl jen chleba se sádlem z domova. Abych měl na CD, na pivo. No a teď na nekonečnou cestu za metalem. Nápad vznikl hrozně jednoduše. Nějaký návštěvník z Německa, který zašel do Divadla pod Lampou, nechal na stole Metal Hammer. Tam bylo turné mých oblíbených DEICIDE, který neskutečně žeru. Blbý bylo, že jsem se s tím neměl komu svěřit. Na vejšce tohle skoro nikdo neposlouchal a mimo koleje jsem moc kamarádů neměl. Já do plzeňské komunity nikdy nepronikl. Možná už jsem byl taky trošku starší, ale hlavně.... Neměl jsem s nimi společné zážitky. Jel jsem si to svoje, kdysi jsem fanouškovství vystavěl na thrashi a postupně došel až k death metalu. Ale vždycky jsem poslouchal i třeba punk, rock, zkrátka všechno, co se mi líbilo.
Do Prahy je to v pohodě. Pak nastane menší problém. Nemůžu najít místenku. Je brzy ráno, na cestu mám skoro celý den. Na papírové mapě v knihovně jsem si našel, jak bych se mohl dostat do klubu. Mám okopírováno a jsem totálně zmatený, protože maďarštině vůbec nerozumím. O tom, že někam jedu, ví akorát Michal a blondýnka. Jinak nikdo. Ani máma ne, nechci ji vystrašit. Zase jsem nomádem a snažím se jednomu Maďarovi, který přijel myslím z Berlína a pokračuje dál před Bratislavu domů, vysvětlit, že tohle místo je moje. Zkouším základy angličtiny, němčiny a nic. Pomůže mi až průvodčí. Pán je totálně naštvanej a nadává mi. Ještě, že mu nerozumím. Vyrazíme a už kousek za Prahou máme zpoždění. Jsem utahanej a to jsme teprve na začátku. Mám s sebou jen pár rohlíků a vodu. Pivo vynechávám, vůbec nevím, jak vše dopadne.
Když jsme za Bratislavou, máme dvě hodiny sekeru. Hrozný. Jsem nervózní. Poučení do budoucna. Nevěřit českým, slovenským, ani maďarským drahám. Kontrolují mě. Dva pánové v divných čepicích. Mají tvrdé ksichty. Stejně je to zvláštní. Němci se usmívají. Ale Rakušáci, Slováci a Maďaři jsou pořád nasraný. Nejvíc mi ale sedli vždy Poláci. Záleží samo, na koho narazíte, ale momentálně mám takové zkušenosti. Jedu sem vlastně hlavně kvůli tomu, protože mi kdysi Sabath básnil o koncertech v Budapešti. U nás nemohlo nic být a tak se pořádaly divoké jízdy vlakem k sousedům. Nojo, ale to byly stadiony. Ne malej klub, do kterýho se možná ani nedostanu. Mám tak šíleně dřevěný nohy, že nemůžu skoro chodit. Teď to začne. Za dvě hodiny hraje první kapela a já vůbec nevím, jakým směrem se mám vydat. Je sice super, že jsem dobrodružné povahy, cítím se být jako Kerouac, ale nadávám si. Já blbec. Achjo.
Asi jako každej chlap se hrozně nerad ptám lidí. Oslovím snad padesát lidí. Ale buď jen zakroutí hlavou nebo ani nereagují. Nemám štěstí, vůbec a popadá mě panika. Tak jo, dojel jsem sem a kousek od cíle skončím. Nakonec mě zachrání policajti. Jedou kolem a já na ně v zoufalství mávnu rukou. Kupodivu zastaví. Jeden umí lámaně anglicky. Ukáže mi, kudy a jak. Není to nakonec daleko. Stihnu ještě hospodu. Zapluju hned vedle klubu a dám si pivo. Je pěkně hnusný a pálivý guláš mě dožene skoro k slzám. Mám břicho v jednom ohni a když jdu na záchod, tak mám pocit, že nedožiju večera. Jak neumím maďarsky, tak jsem ukázal v jídeláku na položku s nějakými ultra pálivými papričkami. Dnes to je pro mnohé samozřejmost a nebo póza, ale tenkrát to byla velká vzácnost. Aspoň pro Čecha. Co ale musím dodat je, že Maďarky jsou nádherný ženský. Ohnivý, tmavovlasý. A kupodivu jich přijde dost i na koncert.
Na plakátě je velkým písmem DEICIDE a pak dvě předkapely, jejichž názvy nerozluštím. Působím tu jako hroznej exot. Místní metalisti jsou o hodně temnější, než já. Mají hřeby, koně, a jsou děsně drsný. Dívky mají vlasy až pod prdel. Zkrátka jiná země. Moje rozdrbané džíny, vesta a triko Vader působí jako bych byl chudý příbuzný. Tady jsou všichni v kůži. První jde na řadu blackovka. Jako jo, dobrý, ale hrozně póz, samej Satan, Blood. Chvílema se musím trošku usmívat, hlavně při proslovech, které jsou mezi skladbami maďarsky a ten jazyk k norské větvi metalu moc nesedne. To snad je lepší i ta polština. Ale dobrý, klasika. Druhý jsou trošku lepší kluci. Víc deathu a je to takový správně špinavý. Jdu si koupit CD, ale žádný nemají. Z back stage vyleze Benton a za chvilku nikdo pod pódiem není. Dělá škleby, je ďábelskej. V týhle době byl i dost na pěst. Ale asi to patřilo k image. Těžko říct.
Bylo to peklo. Šílený a zlý peklo. Najednou ze mě spadla veškerá únava. Jsem v jednom kole a už u druhé skladby jsem tak zpocenej, jako bych složil náklaďák uhlí. Paříme, skáčeme, točíme se v kruhu. Je to neskutečně rychlý, bestiální, jakoby mi někdo vypaloval do mozku cejch. Neexistuje nic jiného, než jen muzika a já jako její součást. Pro mě byl každý takový zážitek něčím neskutečným. Já mladej kluk z malýho města najednou mávám hlavou na kapelu, o který jsem hltal každou informaci. Nejsem žádným šíleným encyklopedistou. Nepamatuji si mnohdy ani jména klubů, které jsem navštívil. Splývá mi to a nechci se mýlit. Znáte lidi, rádi chytají za slovo. Ale tady v Budapešti jsem zažil další z akcí, na které do smrti nezapomenu. Když jede člověk sám, má to úplně jiný rozměr. Možná jsem byl blázen, ale já prostě metal miloval a miluju. Tělo tenkrát vydrželo hrozně moc. Pár přídavků, pár podpisů na CD a konec. Maďaři začínají chlastat a já mám co dělat, abych držel krok. Nejdřív sedím v rohu, ale jak ubývá lidí, tak na mě každej hlásí Pilsen, Pilsen. Pivo má dobrej zvuk. Jsem na plech. Dostanu totiž i nějaký jejich pití. Je to sladký a pálivý zároveň. Nikdy jsem pak už nic takovýho nepil.
Historie se opakuje. Musím najít nádraží a zároveň nikde neusnout. Dodnes mi není jasné, jak jsem vždycky nakonec trefil. Možná kompas v hlavě, nevím, ale mám to tak dodnes. Asi jsem nachodil spoustu kilometrů, ale sedím ve vlaku. Mávám Budapešti a kreslím na zpocené okno obrácený kříž. V tuhle chvíli bych možná byl i satanistou. Nebýt mé veselé povahy tedy. Mě na tomhle směru vždycky vadil akorát ten negativismus. DEICIDE byli prostě nejlepší, akorát jsem v klubu ztratil knihu od mistra Asimova, co jsem měl v žebradle. Nechápu, jak mi mohla vypadnout, ale to se nedá nic dělat. Blbý je, že pak musím v knihovně zaplatit pokutu stovku, což je několik piv. Usnu a probudím se až v Bratislavě. Celníci byli milostiví. Nechali mě odpočinout. Špatný je, že mám děsnej hlad. Nemám ani co pít a na jídelní vůz nemám peníze. Všechno jsem utratil. Žmoulám v ruce jízdenku a když už jsme konečně v Praze, tak zapadnu do první hospody a dám si guláš. Vybral jsem si v bankomatu. Máma dělala v bance a byl jsem jeden z prvních, kdo měl kartu. To bylo skvělý, i když jsem byl pořád v mínusu. Najím se, a trošku se mi uleví. Když ale dojedu do Plzně, tak chci zajít za blondýnkou. Pochlubit se. Ona mi rozumí.
Jenže se mi podlomí nohy a padnu na zem. Mám křeče a dva kluci na chodbě mě musí odnést do postele. Pošlu je za Michalem a Blankou. Přemlouvají mě, abych šel za doktorem, ale odmítnu. Trvá mi to dva dny, než se trošku zmátořím. Kolegové mi říkají, jestli mi to stojí za to. Nechápou mě. Taková dálka, kvůli pár minutám uřvané hudby. Nemám moc slova, jak bych se obhájil, těžko se to vysvětluje. Když jste fanoušek, tak ledacos obětujete. Je to o srdci, o krvi. A také o pokoře. Víte, jezdil jsem hodně a rád. Konečně jsme se potkali. Machroval jsem, byl jsem mladej a byl jsem plnej zážitků. Ale nechal jsem mluvit i jí. Snad poprvé jsem byl doslova nadšený, jak si rozumíme. Pořád jsem tomu nemohl věřit. Zrovna mluvím o pálivém guláši, když se mi znovu udělá blbě. Odvede mě do postele. Říkám jí, aby zůstala, ale pošle pro Michala a odejde. Dostanu ale velkou pusu na čelo. Má mě ráda, vím to, chci tomu věřit. Pak vytáhnu notes a napíšu dvě milostné básně. Je v nich touha, vášeň i nekonečná cesta za metalem.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):