Příběh tří stý šedesátý třetí - Jsme stvoření z jiného světa
Nechápal jsem to. Vždyť co může být lepšího, než zase po nějaké době všichni vyrazit na koncert? Jenže to začalo už včera v hospodě. Také nepřišli všichni, i když jsem se v Boleslavi objevil po delší době. Kecalo se, to zase jo, ale nějak jsme nemohli najít společnou řeč. Kam se podělo nadšení a rebelie? Připadal jsem si jak mezi důchodci. Někdo vyprávěl o práci, jiný o tom, co dávali v televizi. My na kolejích pořád řešilo nové desky, probírali jsme knížky. A mí kamarádi z boleslavské party zařadili své kdysi tak skvělé osobnosti do davu. O koncertě Malevolent Creation a Master v Berlíně jsem jim řekl dopředu. Dokonce některým nabídl, že jim pomůžu s penězi. Sice si vydělávali, ale já neměl žádný závazky. A ve Škodovce na brigádě jsem si v kanálech slušně vydělal. Stačilo nerozházet pár týdnů všechno za pivo a knížky. Nejel nikdo. Rozumíš, kluci a holky, se kterými jsme dvakrát týdně ještě před rokem řádili na zábavách a po hospodách, nechtěli nikam jet.
Byl jsem naučenej, jako starej indián, že kamarád je něco jako vlastní krev. Vždy jsem si lidi, se kterými se bavím a věřím jim, vybíral hrozně pečlivě. Nikomu jsem tak nějak z principu nevěřil. Příliš mnoho blbců chodí po světě. Naši milou metalovou společnost jsem vždy považoval za kmen oddaných fanoušků. Hudba pro nás bývala vším. Jenže jak jsem odjel do Plzně, přestal jim fungovat tmel, který je spojoval dohromady. Až po letech mi řekli, že jsem to byl já, kvůli kterému fungovali. Nebyl jsem tam a oni si začali pochopitelně žít své vlastní životy. Metal už nebyl dávno na výsluní. A kolegové v práci, rodina, všechno se pomalu měnilo, stárlo. Asi jsem mezi nimi působil už nepatřičně. Pořád jsem hledal, objevoval, bavilo mě stát i přes totální únavu a mnohdy šílené cesty pod pódiem. Měl jsem hodně cestovatelskou povahu. Byl jsem nomádem, jezdícím stovky, někdy tisíce kilometrů po Evropě, abych viděl svoje kapely.
Vždycky, a dnes tomu nebylo jinak, jsem to míval jako takový výlet. Tentokrát do Berlína. Nasával jsem atmosféru města. Hrozně se mi tam líbilo. Tepající ulice, spousta nezávislých klubů, zákoutí. Moderní a staré zároveň. Takhle nějak jsem si představoval, že to zde fungovalo kdysi před válkou. Četl jsem si v kavárně, protože mě hrozně bolely nohy. Nikdo mě neotravoval, abych si ještě něco dal. Neměl jsem moc peněz, vzhledem k Němcům, ale byli na mě vždy děsně milí. Číšník mi pomohl na mapě ukázat, kde je malý klub. Jel jsem S-bahn i U-bahn a pak ještě kus pěšky. Konečně hospoda a nakyslé pivo, které mi moc nejelo. Nevadí, všechno nemůže být dokonalé. Sedí tu pár místních a očividně jdou také zapařit na Speckmanna i Malevolenty. Moje angličtina není dobrá, tak ji kombinuju s němčinou, která je na tom podobně. Učím se, zlepšuji se každým dnem, ale pořád to není ono. Nikdo se mi ale nesměje, všechno je děsně na pohodu. Vyprávím, respektive se pokouším, příběh o tom, jak jsem jako cucák navštívil Tankard v Chemnitzu. Sedí s náma jedno děvče, které tam také bylo.
Naše názory jsou trošku jiné, my si Tankardy neskutečně užili, byl to pro nás koncert roku a ona byla shovívavější. Méně emocí, řekl bych. Více technických detailů. Já bych takhle muziku nedokázal poslouchat. Nejsem stroj, ani nedejbože kritik, já musím mít v ruce pivko, podupávat si nohou, musím se smát. Pokouším se to Gerdě, nebo jak se jmenuje, říci, ale ona kroutí hlavou. Asi zažila víc kapel, nemá za sebou zábavovou zkušenost. Nojo, velkej svět, ve kterým jsem možná nedopatřením. Mladej kluk z Boleslavi, student, co pořád žere metal. Okouknu trika přísedících, pokecáme v rámci možností. Připadám si děsně světovej. To, co je dneska samozřejmost a pro mnohé už i nuda, v té době neskutečně prožívám. Chápeš to? Já na koncertě v Berlíně. Zažil jsem už Mnichov, Vídeň, Polsko, Slovensko. Chystám se do Budapešti, ale Berlín je fakt něco! Prokecáme (já se prokoktám) až k začátku koncertu.
Divím se, že nejdou hned na začátek. Pro mě to jsou velké peníze a tak si chci užít všechno. Prej je předkapela pěkná sračka, což mají svým způsobem pravdu, ale cítím v tom spíš osobní nevraživost. Trošku nechápu, pánové nejsou vyloženě špatní. Nenudím se, jak mi říkali. Nejsem rozsekanej, ale jejich thrash metal mi vůbec nevadí. Škoda, že si nepamatuju jméno kapely, ale myslím, že to mělo něco se žralokem. Následuje Master. "Collection of souls" - stále aktuální deska a základní páteř celého vystoupení. Speckmann pije whiskey z lahve, stylizuje se do Lemmyho a neskutečně mi to sedne. Hraje se i pár převzatých od Sabbathů. Koncert má neskutečnou sílu a drive. Kluci se překonávají. Masakr. Točím se v kruhu a tentokrát je nás více. Konečně si užiju nějakou pořádnou akci se vším všudy, bleskne mi hlavou. Pak se praštím hlavou o zeď a asi na chvilku omdlím. Musí to tak být, protože se probudím v křesle. U mě nějaká holka černá jako noc. Má bílé zuby a jí si nejdřív myslím, že mám delirium.
Ale ne, jen jsem sebou prý švihnul. Opláchnu si obličej, poděkuju dívce polibkem a koupím jí panáka. Jdu tančit znovu. Malevolent Creation. Album Eternal. Jsem ale nejdřív trošku roztrpčen, protože nezpívá Brett (na chvilku v kapele není, ale to zjistím až po nějaké době z časáku). Za mikrofonem je Jason Blachowicz. Po dvou skladbách si zvyknu. A zažiju jeden z dalších koncertů, na které do smrti nezapomenu. Rozhýbal se celý klub. Dokonce pár lidí skočilo z pódia. Jo, po dlouhé době jsem byl jeden z nich. Sice jsem se zařekl, že už nikdy, že když se díky jednomu skoku Kristýnka ocitla na vozíku, tak najust nebudu skákat, ale tady jsem byl frustrovanej z toho, že mě kamarádi opustili, že se mnou nikdo nejel. Metal s velkým M. Spousta energie. Jiná dimenze. Jak jinak. Tentokrát jsem nepadl. Vydržel jsem, ba co víc, předvedl jsem neskutečný sportovní výkon. Stejně jako skupina na pódiu, která několikrát přidávala.
No a co teď. Milá černoška za barem mě kolem druhé vyhodila. A já nevěděl, co dál. Měl jsem sice ještě nějaké peníze, ale vlak pojede až za čtyři hodiny. Toulal jsem se ulicemi sám. Lampy svítily, sem tam projel někdo na kole. Podivné, říkal jsem si, protože bylo už dost sychravo. Trošku zabloudím, ale říkám si, že metro je skoro všude, na vlakáč to nějak stihnu. Už mě fakt bolí nohy a taky hlava, protože jak jsem se praštil, tak mám asi lehký otřes mozku. Potvrdí se mi to záhy, když nabliju do odpadkového koše. Inu kluk z východu. Zalezu do prvního klubu, co svítí. Sednu si, dám si pivo a pak mi dojde, že jsem v teplouškým doupěti. Ale nikdo mě neotravuje, tak jen pozoruju cvrkot, na záchodě se vyhýbám místům a kabinkám, ze kterých se ozývají podivné zvuky. Asi mám fakt něco s hlavou, protože jinak bych utíkal pryč. Jsem trošku apatickej a zase bliju.
Cestu metrem si pamatuju jen matně. Nebýt dvou stařečků, asi bych nenašel ani vlak. Drážďany, bliju, Praha, bliju. Plzeň, bliju. Na koleji si hned lehnu a v pravidelných intervalech vstávám z tvrdého spánku. Něco se mnou je. Přijde Michal a zděsí se. Ty vole, krvácíš z hlavy! Ohmatám si bolavé místo a opravdu. Zajdu druhý den (skoro tam nedojdu), k doktorce. Verdikt zní jasně a potvrdí mé domněnky. Týden jsem jak bez života. Ale stálo to za to. Připadal jsem si sice jako stvoření z jiného světa, ale zase jsem si odškrtl další smečky, které jsem chtěl vidět. Mrzelo mě chování kámošů a holek v Boleslavi, ale byl čas se posunout dál. Já nic špatného neudělal. Pořád jsem bojoval, nechtěl se zařadit. Miloval jsem život. Chyběla mi jen žena. Dívka z mých snů. Blondýnka z vedlejší koleje. Zase usnu a nechám si zdát, jak jsme spolu v Berlíně.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
