Příběh tří stý šedesátý - Morbidní death metalové zaklínadlo
Ahoj, řekl jsem ji po obědě a dostal jsem dokonce i pusu. Moje blondýnka. V duchu jsem jí tak říkal. Ale ještě jsme spolu nechodili. Pořád řešila svůj vnitřní rozpor. Jestli bude se mnou, s rozervaným a neustále snícím mladíkem s dlouhými vlasy nebo zvolí jistotu s již trošku plešatícím hodným klukem z Tábora. Měl jsem pocit, že momentálně vedu, ale zase se mnou nechtěla jet. Prý by ji to nebavilo. Pořád jsem to řešil, v muzice jsme si spolu rozuměli, ale death metal neposlouchala. Pro mě byl pořád tím nejlepším stylem. Možná kvůli temnotě, možná kvůli chladu. Vlastně ani nevím. Ale "Upon the Throne of Apocalypse" mám ve svém discmanovi vlastně pořád. Už přes rok. Jedno z mých zásadních alb. Hrozně mě tenkrát ovlivnilo. Musel jsem kapelu vidět naživo. Mám to takhle nastavený celý život.
Vždycky něco poslouchám stále dokola a koncert pro mě bývá tenkou hranicí mezi tím, jestli se stane skupina srdcovou. Prostě jsem podlehl a chtěli si potvrdit, že i na pódiu se pánové chovají poctivě a upřímně. Jakmile jsem pak zažil dobré vystoupení, tak jsem si je zařadil do své vlastní síně slávy. Incantation bylo šílené zlo, masivní a mocná hudba, které mnoho nebylo. Alespoň jsem to tak vnímal. Měl jsem doma již i dvě jejich předešlé desky, které mě také hodně bavily, ale tohle bylo čiré šílenství. Pořád jsem to na koleji někomu vyprávěl, pouštěl a oni si klepali na hlavu, že jsem se zbláznil, že to nejde poslouchat a proč nemám raději něco krásného. Pokoušel jsem se to vysvětlovat tím, že se také někdo rád dívá na horory, ale moc lidí mě nechápalo. Jsem mezek a jdu si za svým a tak jsem měl období, kdy jsem jezdil na koncerty sám.
Bylo jich mnoho, některé se mi i dost motají, ale tohle byla Vídeň. Byl jsem v nejlepší fyzické kondici, skoro jsem nepotřeboval spát i když jsem pil. Trošku jako Lemmy, ale v rámci možností. Oťukával jsem se se svojí budoucí ženou, chodil do studentských hospod a světe div se i na přednášky. Brával jsem si s sebou všude knížky sci-fi. Zrovna teď si čtu. Blondýnka na mě byla hodná, žvýkám ke knize skvělý domácí řízek. Taky jsme dostal spoustu rad. Třeba mí rodiče o ničem nevěděli. Ani brácha. Prostě jsem jen nahlásil, že jsem na víkend v Plzni a zbytek byl na mě. Na koleji zůstávalo vždy jen pár šprtů nebo těch, co to měli daleko a neměli moc peněz na cestování. Já si vydělával po nocích a o víkendech v Boleslavi ve Škodovce. Sice to nebylo nic čistého, ale platili dobře. Pak jsem peníze rozdělil na živobytí a pivo, koupil pár CD a knížek a když zbylo, tak jsem hledal na zadních stránkách časopisů reklamy na koncerty. Incantation jeli turné a měli být i v Čechách. Jenže jsme malá země a zbyl na nás všední den. Jak typické.
Přestoupím na hlaváku v Praze, zdá se mi to nejrychlejší, ale nazpátek bych měl jet z Budějovic rovnou do Plzně. Uvelebím se v kupé, nandám sluchátka, vyměním několikrát baterie a jen kývu na pozdrav lidem, co se mění. Dívky jedoucí kamsi, partička vojáků, důchodkyně, která na mě pořád mluví. Konečně hranice. Kontrolují mě. Asi jak mám dlouhý vlasy, nebo mám divnej ksicht, ale je to pokaždé. Mám pocit, že mi stejně rozumí jedinej člověk na světě. Ano, blondýnka, kterou šíleně, ale fakt hrozně a sžíravě miluju. To jen abyste věděli. Pořád na ní myslím a tak se na pana koženého ksichta celníka rakouskýho usměju. Vůbec nereaguje, tenhle národ má chlad v srdcích, říkám si, když vystupuji z vlaku a pomáhám jedné slečně s kufrem. Jen pokyne hlavou. Hergot, ty naše usměvavý slovanský ženský jsou stejně nejlepší. Stokrát radši vytlemenou Polku než studenou Rakušanku, říkám si i v tramvaji, když hledám klub. Jsem tu zase brzy, ale dobře.
Před klubem stojí tourbus a kapela se potuluje všude kolem. Sednu si do jedný hospody kousek vedle, ale moje němčina je poněkud trapná, koukají na mě divně a skrz prsty. To se nedá s Německem srovnat. Asi s námi mají špatné zkušenosti. Kopnu do sebe pár místních kousků a je mi fajn. Tak akorát, už nechci pít, noc bude dlouhá. U vchodu platím a prohledá mě obrovská gorila, prý jestli nemám zbraně. Řeknu mu něco o kalašnikovu, ale on jen sevře pěst a udělá grimasu. Jsem raději zticha, ten mi jednu ubalit, jedu rovnou do nemocnice. Rakouský holky tu nějaký jsou, ale připadám si jako zvířátko v zoo, ne jako před lety, když jsem o pár ulic vedle na Pungent Stench se Sabathem řádil. Něco se změnilo, přijde mi. Ale možná to tak vnímám jenom já. Pivo tu mají na mě drahý, ale dobrý. Něco málo si dám, ale jinak to není žádnej metal jak v již zmiňovaném Německu. Tam se to řádilo, kecalo s Němci i Poláky. Holt jiná nátura.
Oni netleskají ani svým dvou předkapelám. Jen vždycky pokývají hlavou a pak se dívají divně na mě, protože já tleskám, řvu a vůbec dělám rotyku. Konečně Incantation. Craig Pillard i John McEntee hrábnou do strun a mě přejede mráz po zádech. Má cesta je u konce. Došel jsem rozhřešení. Mávám hlavou, jsem jako vždy mimo, děsně to prožívám. Občas vrazím do nějakého metalisty vedle mě, ale vždy se omluvím. Jen pokaždé kývnou hlavou, žádný úsměvy. To u nás zažijete i na blbý vesnický tancovačce. Hergot ty lidi jsou ale nudný. Jdu dopředu a hrozím o sto šest. Pomalu, ale jistě, každým dalším songem, dalším riffem jdu spolu s kapelou do starého chrámu v podzemí. Sem mě vždy zavedou, jen ti nejlepší nebo spíše mí nejoblíbenější. Neskutečný zážitek, podepsaná CD, co s sebou táhnu až z Plzně. Bolí mě celý člověk, jsem utahaný jako kůň, ale neskutečně šťastný. Právě jsem zažil jeden ze svých velkých snů. Amen.
Všichni zmizí. Nechápu kam. Dám si pivo, ale na všech vidím, že jsem tu navíc. Nechápu, ale je to tak. Jdu pěšky. Vypsal jsem si na papírek ulice, směr a různé kostely, obchody, abych trefil na nádraží. Mám velkýho fóra a je to moc dobře, protože nakonec stejně zabloudím. Vídeň mám moc rád, je to nádherný město, ale dneska je chladná a odtažitá. Jakoby se něco někde stalo a v ulicích bylo napětí a strach. Několikrát mě kontroluje policie, jedno auto dokonce dvakrát a pak mě naloží. Tak a je to v prdeli, nerozumím jim ani slovo. V cizím městě, opilej, s málo penězi, a teď mě někde zabijou. Nezapomínejme pořád na to, co dělali Čechům za války. Ale oddechnu si, vyhodí mě u vlaku. Dokonce mám pocit, že se na mě jeden z policistů usměje. Nebo to byl jenom stín z pouliční lampy? Hýčkám si svoje úlovky, přehrávám si v hlavě celý koncert znovu a neskutečně klepu kosu.
Vlak vypraví až za hodinu, co jsem pochopil, tak nějaký problém na trati. Když usednu do kupé, ihned usnu. Nikdo mě nebudí, až do Budějovic. Tam špína a hnus, to se nedá srovnat, ty nádraží, to je jak návrat do Mordoru. Ale usmívají se na mě i bezďáci. Jdu do nádražky, zrovna otvírají. Dám si pivo, vlašák a pár rohlíků. Můžu, protože je další zpoždění. Když se dokodrcám do Plzně, tak ihned usnu a spím až do pondělí. Po škole čekám před peďákem na blondýnku a jsem hrozně rád, když ji vidím. Řekne vyprávěj a já se nenechám vůbec pobízet. Jsem o hodně větším hrdinou, cestovatelem a a kluci z Incanation jsou skoro kámoši. Tedy, říkám to s nadsázkou, aby to bylo vtipný. Hrozně se mi totiž líbí, jak se směje. To je na ní asi nejhezčí. Miluju její tělo, ale úsměv, bože můj, ty to vidíš. Domluvím a zeptám se, co dělala ona. Prý volala domů, že příští víkend nepojede domů. Že tu zůstane. Pak se na mě podívá takovým tím pohledem, kterým dávají ženy naději. To se zase usměju já, začnu skákat kolem, koupím si rum a jí něco sladkýho jako cumel. Dá mi pusu a voní mládím. A já, i když jsem ještě před chvílí zažíval morbidní death metalové zaklínadlo ve Vídni, jsem najednou nešťastnější chlap na světě.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):