Příběh tří stý šedesátý druhý - Obětování na oltář death metalu
Pro Pražáky už nejsem kluk z vesnice (rozuměj z Boleslavi), ale ten z Plzně. Nevím, co to znamená, ale koukají na mě tak nějak jinak. Aspoň mi to tak připadá. Většina metalistů chodila vždycky na učňák a jako student vysoké školy mezi nimi vypadám pořád jako exot, ale západočeská metropole má mezi nimi z nějakého důvodu zvuk. Sedím kousek od Vltavské, v jedné zapadlé hospůdce. Nejdřív sám u stolu, protože poslední měsíce jezdím na koncerty jako kůl v plotě. Mám pocit, že někdo mluvil o tom, že zrovna tenhle koncert měl být původně jinak, ale nevím, nepamatuji si. Jel jsem hned co jsem se vyspal. Prošel se po několika památkách a zabíjel jsem čas pivem. Moje nabídka spolužákům, aby jeli se mnou, nebyla opět vyslyšena. Blondýnka byla sice nahlodána, ale musela se učit. Škoda, ale už si začínám na svoje osamocené cesty zvykat.
V žebradle jsem měl vždycky nějaké brožované sci-fi, četl si a snažil se být nenápadný. Jo to tenkrát s partou z Boleslavi, to jsme dělávali děsnou rotyku. Většina akcí zahalená v alkoholové mlze. Možná nám nešlo ani tak o muziku, ale spíš o to být spolu, užít si. Mladí a neklidní. Taky s náma jezdila spousta holek. To bývalo super. Něco podobného slyším i vedle od stolu. Dnes mě čekají IMMOLATION. Už nějakou dobu je nemůžu vyhnat z hlavy a mám to pořád nastavené tak, že si musím koupit CD a pak je vidět naživo. Byla to pro mě samozřejmě událost. Neklid už dva dny předem. Cestovní horečka. Přitom už jsem byl zvyklý. Z ukecaného mladíka byl najednou zadumaný studentík. Brýle a triko Vader, na které nedám pořád dopustit. Já si pokaždé jedu všechno užít, těším se. Na adrenalin, na kapely, které třeba někde potkám. Tisíce zážitků, zpocený hrozící lidé, holky, co jim nadskakují prsa. Miluju menší kluby, kde jsem se svými bohy jedním tělem i myslí. Propojení, ano to je to správné slovo.
Vždycky jsme se všichni těšili. Nikde jsem nezaznamenal někoho, kdo by nadával. Devadesátky v tomhle byly skvělý. Nadšení, mládí, odhodlání. Svět patřil nám. Je 11. října 1996. Za chvilku mi bude 22 let. Mám dvě maturity, zatím se úspěšně vyhýbám vojně. Rodina v Boleslavi je v rozkladu a po několika skvělých holkách, se kterými jsem chodil, jsem sám jako kůl v plotě. Nejsem na samotu zvyklý. Všechno je jiné. Podivné. Nemám koho chytit za ruku, ani za zadek. Štve mě to. Myslím na blondýnku. Někdo se kousek ode mě pohádá o nějakých deskách. V Praze byli vždycky děsně chytrý lidi. Neřeš kraviny a buď rád, že můžeš pár zastávek metrem vyrazit na kapely, které jsou pro nás z daleka, takovou menší událostí. Někdy si víc pamatuji cestu, vlak stojící v polích, bouračky na přejezdech, než vystoupení. Je to náročný, nemůžu pak několik dní pořádně chodit, ale připadám si jako nějaký bojovník ze starých časů, válečník, který loví zážitky.
Potkal jsem jednoho kverulanta v klubu. Stoupl si za mě a po každém songu něco pyskoval. Jednou někdo nedotáhl riff, jednou se uklepl bubeník. Říkal to všem, byl uzavřený ve své bublině. Musel jsem se přemístit (jestli se nepletu, tak předkapela byli Vader, ale fakt nevím). Třikrát jsem měnil pozici a on vždycky stál za mnou. Pak někdo říkal, že je to člověk píšící do časopisu recenze. Jeden známý se ke mě naklonil a pronesl památnou větu:" Ty vole, jestli chce dokonalej zážitek, tak ať si pustí doma desku na věži a nesere se na koncerty". Přemýšlel jsem o tom. Já vím, někdy to zabije zvukař, někdy sama kapela, ale třeba IMMOLATION byli vynikající. Tak si je pamatuju a stali se pro mě neskutečným kultem. Vybudoval jsem si s kapelou vztah, jestli mi rozumíte. Asi jo, jinak byste tyhle stránky vůbec nečetli. Určitě by se dala napsat obsáhlá diplomová práce o tom, jak se stát fanouškem.
Mám to tak, že první je hudba. Pak lidé, kteří ve skupině hrají. Zážitek v podobě koncertu. Podpora koupí nějakého trika, případně hudebního nosiče. Mám to takhle nastavený od mládí a asi mi to zůstane navěky. Myslím si, že o tomhle je prostě metal. Pak taky o setkávání. Kamkoliv jsem přijel, tak se našel někdo, s kým se dalo pokecat. Nenásilně, žádná křeč. Starý metly vědí, o čem mluvím. Každej byl odjinud, z jiné líhně, mnohdy poslouchal úplně jiný styl, ale tady, dole pod pódiem jsme se na sebe tlemili v mosh--pitu. Plácání po zádech. Kde jinde zažijete to, že vrazíte do dvoumetrovýho hovada a on se vám omluví s rohlíkem na ksichtu? Odcházím po skvělém koncertě do nočních ulic. Zabloudím a toulám se sychravým městem až do prvního ranního vlaku. A hodně přemýšlím. Mívám to propojené odmalička. Na cestě mě napadají všelijaké myšlenky. Přehrávám si vždycky celé vystoupení znovu a znovu v hlavě. Fantazie, která časem sice vše udělá skvělé a krásné, ale která je taky zárukou toho, že mě to pořád baví.
Blondýnka naslouchá skoro nábožně. Říkám jí úplně všechno a hlavně pořád dokola zdůrazňuji, jak jsou metalisti skvělí a hodní lidé, jak by se jí tam líbilo. Mluvím jak farář lákající svoje ovečky. Ona poslouchá spíše rock, ale třeba doom metal (Candlemass miluje) je taky její oblíbený styl. Jdeme se projít, zapadneme do jedné hospody na kraji města. Kolem plují mračna a já jsem děsně zamilovaný. Už jsem jí to několikrát řekl. Budu o ní bojovat. Jsem kluk, který je zocelený mnoha koncerty. Budu laskavější, hodnější, budu lepší chlap, než můj sok. Udělala mě lepším. Ještě jsem nevěděl, že budeme spolu celý život, ale já jsem po každém koncertě, na kterém se obětuje na oltáři death metal, takový silný. Jakoby mě nabila energie z pódia. Vezmu ji opatrně za ruku. Nebrání se. Pořád mluvím a mluvím. Jak jsem byl sám, tak toho mám tolik na srdci. Dívá se na mě a usmívá se. A já bych pro ten úsměv udělal všechno na světě.
Někdy v té době jsem zahájil svoje pravidelné výlety na koncerty. Stával jsem v rohu, nepozorován. Byl jsem stínem, ale pokaždé jsem si akce neskutečně užil. Byly pro mě relaxem i odpočinkem. Vyčistil jsem si hlavu. Zároveň je to pro mě dodnes vždycky pečlivě vybíraná vzácnost. Víte, také je to velký kus mého života. Viděl jsem tenkrát některé legendy v jejich plné síle. Moc nesplněných snů už nemám. Ale vždycky mě bavilo pozorovat lidi, nasávat atmosféru. Zkrátka a jednoduše, tohle je pro mě nejvíc metal. Je o setkávání se stejně naladěnými lidmi. Někteří na sobě mívají děsivé mimikry, spousta má určitě i své problémy, děsy, noční můry. Ale pod pódiem jde všechno stranou. Existuje jen hudba a pivo v ruce. Létající vlasy. Rebelie. Reflektory blikající do tmy. Hergot, Immolation byli skvělí. Zase bych na ně vyrazil. A vůbec mi nevadí, že je uvidím snad po dvacáté. Metal je totiž o krvi. O oddanosti. Já vím, zní to možná pateticky, ale nebudeme si nic nalhávat, patos k nám tak trošku vždycky taky patřil.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):