Příběh tří stý padesátý devátý - Thrash metalové šlehnutí bičem
Je to prostě fakt, já neumím být moc sám. Nikdy jsem vlastně úplně nebyl. Jen chvilku, když jsem nastoupil do Plzně na vejšku. Protože jsem bydlel v Plasích na intru a nikoho jsem tady neznal. Teď jsem ale úplně sám. S blondýnkou je to na dobré cestě, ale moji návštěvu v Mnichově na koncertě vyhodnotila jako nepřípustnou. V budoucnu se mi svěřila, že se trošku bála. Tenkrát nebyl internet, tak bylo vlastně zázrakem, že jsem se o akci dozvěděl. Náhoda, jak jinak. Byli jsme s moji budoucí manželkou v Divadle pod Lampou na nějakém metalu. Místní kapely, pro mě něco hroznýho, ale pivo teklo proudem a lidí přišlo hodně. Stejně jsem seděl na baru a kecal. Už jsme si dokonce několikrát ochutnávali hlavy. Muziku jsem moc neřešil. Pak jsem šel na záchod a když jsem se vrátil, tak seděl u mé dívky (která ještě mojí holkou nebyla) nějaký německý metalista.
Přijel vlakem a hrozně si to u nás užíval. Levný pivo a hezký ženy, klasika. Zaplať Satan netrpěl velikášstvím a machrováním, tak se s ním dalo bavit. Hned zezačátku jsme si ujasnili (tedy hlavně blondýnka, která umí od čtvrté třídy základky německy), že patří ke mě. Byli jsme oba pozváni na koncert do Mnichova a jel jsem nakonec jen já. Nevadilo mi to. Začínal jsem si zvykat, že na spoustu akcí jezdím sám. Žebradlo s rumem, knihou a igelitka plná lahváčů. Na mě si nepřijdou. Blbý je, že jsme se s Němcem, který se jmenoval Gustav, vůbec nepotkali. A to už nikdy v životě. Stojím na nádraží v Mnichově a snažím se orientovat. Pomůžou mi nakonec zase Poláci, kteří se ke mě jako jediní neotočí zády. Zbytek lidi na mě kouká z vrchu, ale není to tím, že jsem cizinec, ale protože jsem umolousanej metalista. Posadí mě na tramvaj a na papírek mi napíšou zastávku, na které mám vystoupit. Samozřejmě přejedu, protože z okýnka nevidím žádná jména zastávek.
Musím se vracet. Jdu po ulici a stane se mi to, co na metalu miluju. Potkám jednu partičku a připadám si děsně světově, protože i Němci reagují na trika s lebkama. Moje angličtina je lámanější než němčina, ale snažím se. Jsou tolerantní a děsně je zajímá, odkud jsem, co poslouchám a jaké kapely znám. Dokonce mě pozvou na pivo do hospody. Jsem rád, jako student moc peněz nemám a aspoň mi zbyde na koncert. Vím, že dnes hrají Protector, ale druhá kapela mi nic moc neříká, vím, že existuje, ale do mého biotopu se nějak nedostala. To mě vždycky fascinuje, když potkám někoho, kdo vzpomíná na staré časy. Připadá mi, že všichni vědí všechno. Mám to jinak. O čem jsem nečetl v časopise, případně mi někdo nedoporučil, tak neznám. Zase mě potká štěstí, které sedá jak známo i na vola. V tom malým zaplivaným klubíku na periférii hrají američtí WHIPLASH. Němci mi řeknou, že prý se už jednou skoro rozpadli, přerušili činnost a že mám fakt štěstí.
Kývám hlavou, jakože vím, o koho jde, ale vůbec netuším. Zvláštní, asi se mi na nějakém představovacím dýchánku, co jsme kdysi s klukama dělali, moc nelíbili. Nebo je zkrátka nikdo nepřinesl. Zato Protector jsem už viděl, dalo by se říct, že jsou mojí srdcovkou. Dokonce víc, než o hodně slavnější německá jména. Snažím se to jedný holce říct, ale vůbec mi nerozumí. Tak se jen usmívám, jsem jakože hezkej a roztomilej. Klub je obyčejnej sklep. Když tam dorazíme, tak už se dávno hraje. Úplně první kapelu si nepamatuju, jméno ani jejich hudba mě nějak nezaujaly, ale mí průvodci ihned naběhli pod pódium. Nikdo nepařil jako u nás, všichni stáli klidně, jak v Plzni. Přemýšlel jsem o tom, oproti tomu bývala Boleslav pěkně žhavá. Nojo, starý časy, postesknu si, když počítám mince v peněžence. Vyměnil jsem je dole u Tesca v Plzni od nějakýho bývalýho veksláka. A vůbec jsem netušil, jestli mě podvedl nebo ne.
Německý holky jsou prý studený a chladný, ale nepřijde mi. Mnichovské jsou vlastně úplně stejné jako Češky. Sem tam se sice objeví nějaká velká, macatá, s vyholenou hlavou, jak vystřižená ze sado maso salónu. Tenhle typ žen mě má moc rádo. Protože jsem docela vysokej. Jenže já se jich bojím. Tak se raději ztrácím mezi lidmi. Je tu něco kolem padesáti příchozích, očividně se všichni znají. Malá akce, klubovka. Fascinuje mě, že každý přijde, dá si bundu na věšák u vchodu a vůbec se nebojí, že by mu ji někdo ukradl. Jedinej se potím a nechci si nic sundat. Holt kluk z východu, ale znáte to. V devadesátkách se mohlo všechno a spousta z nás Čechů svobodu začala zneužívat. Pařím o sto šest. Někdo mi sice říkal, že to v Protector už hodně skřípe, ale na vystoupení to nebylo poznat. Zaklekl jsem dokonce na zem, dělal jakože hraju na kytaru a mával hlavou jak prokopnutý. Po chvilce zjistím, že je kolem mě volno a fanoušci koukají spíš na mě, než na kapelu. Martin Missy mě pozve opilý na pódium. Dělám kulisu. Potácím se mezi muzikanty. Když se ho na to zeptám po letech, tak pokývá vědoucně hlavou a řekne mi, že si vzpomíná...jo Dusseldorf, to byla akce, ha!
Nastoupí WHIPLASH a já zjišťuji, že některý songy mi připadají povědomý. Pak mi vrtá až do rána hlavou, kde jsem ty riffy slyšel. Dojde mi to až po několika měsících. Některé české kapely je totiž kopírovaly (jmenovat nebudu, nechci dělat zlou krev). No, bylo to hodně dobrý, fakt jsem si koncert užil. Oni Amíci vždycky odvedou dobrou práci. Dají do toho všechno. Baví se s fanoušky, jsou pokorní. Protector to samé. Uvědomil jsem si, že v tomhle máme ještě co dohánět. Dojde mi, že spousta českých rádoby umělců je namachrovaných a myslí si o sobě bůhví co. Přitom je kousek za hranicema nikdo nezná. Čest výjimkám. Zajímavé je, že tohle se třeba s lety taky moc nezměnilo. Pokaždé, když zajdu na koncert zahraniční kapely, pokaždé, když se s nimi bavím, tak mě fascinuje jejich pokora a chování k fanouškům. Jsem jak v nebi. Koupím si nějaká CD, všechno mi muzikanti automaticky podepíšou a když řeknu, že jsem z Čech, tak ví o Havlovi. Jsem hrdej, hrozně pyšnej, že i v naší malé zemi jsme v něčem dobří.
Ztratí se mi moje skupina nových kamarádů a před velkými německými sado ženami, zase utíkám já. Nebýt tu partička Poláků, asi bych se toulal jen podezřele do rána městem. Ale jsem pozván do jednoho rockového baru. Sice nemáme moc peněz (kluci a holky v Mnichově makají v nějaké továrně normálně na pásu), ale dáme všechno dohromady a je nám dobře. Stejně je a vždycky bylo zajímavé, kolik jsem díky metalu a hudbě všeobecně potkal skvělých lidí. Jako bychom byli nějaké tajné společenství, sekta. Pak tenhle pocit začaly samozřejmě kazit peníze a "mladí" už tohle neznali, ale tenkrát jste se s metlama automaticky zdravili na ulici. Jen podle trika, jen tak, protože metal. Postupně to ustávalo, ale na akcích se to děje vlastně dodnes. A to už většina stejně poslouchá dávno něco jiného. Pili jsme. Řádili. Polské blondýnky se natřásaly za zvuků německých písní. Byla to krása. Nakonec mě vyprovodili na vlak a počkali, až odjede. Usnul jsem hned.
Dlouho jsem si s jednou dívkou z Polska psal dopisy. Já česky, ona polsky. O životě, o metalu. Psávala mi na kolej a já jí do Mnichova. Jenže stopa se ztratila. Až po letech, když jsem vyjednával rozhovor s jednou mladou polskou kapelou z Varšavy jsem zjistil podle jména, že si píšu s jejím synem. Uff. Někdy si připadám fakt starej. Takže jsem dojel do Plzně, totálně zničený a bez peněz. Podobné výlety za metal dělám vlastně dodnes. Když mám nějakou kapelu rád, tak to zkrátka jinak nejde. Nejsem línej, i když je fakt, že čím jsem starší, tak to hůř snáším. Zatím to pořád jde, zatím pořád dokážu nadšeně zářit, když stojím pod pódiem. Jsem samozřejmě jen jedním z mnoha metalových nomádů, ale řeknu vám jedno. Thrash metalové šlehnutí bičem tehdy opravdu stálo za to. Poznal jsem novou kapelu, nové lidi, ale hlavně se mi do hlavy zarylo neskutečné množství vzpomínek. Jsem rád, že jsem se s vámi o ně mohl opět podělit.
Blondýnka byla doma u rodičů. Šel jsem si chvilku lehnout, ale nařídil jsem si budíka. Až přijede z Jižních Čech vlakem, tak budu čekat na nádraží plný dojmů. Udělala si chybu děvče, že si se mnou nejela. Sice jsem Gustava nepotkal, ale užil jsem si to neskutečně.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
