Příběh tří stý šedesátý první - Jak jsem zase jednou plesal
Nemám rád jakékoliv svázané oblečení. Asi jako každý normální chlap se těším, když už nebudu muset být v obleku. Nesnáším pozlátko a faleš. Jenže blondýnku jsem fakt miloval a když mě požádala, jestli ji nechci doprovodit na ples, byl jsem doslova nadšen. Znáte to. Tělo na tělo, lambáda, ovíněná dívka pak snadněji podlehne. Zatím se mi moc nedařilo a hrozně jsem po ní toužil. Dávno jsem zapomněl na všechny své předešlé i pornohvězdy z oblíbených filmů. Byla jen ona. Jako ve starých románech. Problém trošku byl, že oblek jsem měl v Boleslavi. takový ten na maturitu, na pohřby. Žádná sláva, tak nějak se předpokládalo, že kluk v roztrhaných džínách a křiváku nebude nikdy vlastnit tehdy tak oblíbené hnusné sako a mokasíny. Ženský nás ale mění, alespoň v době, kdy kolem nich tokáme, předvádíme se a chceme je obloudit.
Pomohla mi Blanka, která také jako učitelka na ples pedagogické fakulty šla. Žehlila Michalovi i mě, dokonce absolvovala děsné zkoušení v prostějovské prodejně u Synagogy v Plzni. Nějak mi nabyly ruce a do svého pohřebního kvádra jsem se nevešel. Za pár úsměvů, o kterých jsem ještě nevěděl a ani netušil, jestli vůbec budou, jsem dopředu utratil několik tisíc. Natolik jsem chtěl okouzlit. Vlasy do culíku, naleštěné boty od Baťy a motýlek, to abych byl přeci jen trošku za rebela. Sám sobě jsem se nelíbil. Do zrcadla moc nekoukám, není na co, ale tentokrát jsem musel. Blanka vedle nás havranů zářila. My byli neohrabaní, skoro uškrcení, s varlaty ve svěráku, protože paní krejčí nepočítala s tím, že se nám líbí holky. Připadal jsem si jako ve svěrací kazajce, ale všichni říkali, jaký jsem fešák. No vidíš, když chceš, tak si docela hezkej kluk. Pronesla jedna spolužačka a já jí jen odsekl něco o tom, že vůbec neví, o co jde.
Nevím jestli je něco krásnějšího, než žena v šatech, jdoucí po schodech. Vlnila se. Prsa dmoucí, krásná róba a já se styděl, jo trošku jo, že půjde se mnou. Ona měla mít nějakého herce, který by se vždy naklonil k její vyčesané šíji. Byl jsem rajcován i vůní. Moje budoucí manželka mi vždycky děsně voněla. To už dnešní kluci, kteří randí jen virtuálně neznají. Usmála se na mě a já koktal. Po letech mi řekla, že tohle byl asi okamžik, při kterém začala uvažovat o tom, že by byla se mnou. Zamilovávala se do mě pomalu. Až příliš pomalu. Na můj vkus a zkušenosti. Šli jsme ruku v ruce, pěšky přes celé město a holkám to fakt děsně slušelo. Pánové se ohlíželi, sem tam někdo hvízdl. A my byli s Michalem děsně pyšní, že máme kolem sebe tolik nádhery. Co na tom, že bylo sychravo a vlezlo. Pro krásu se musí trpět.
Před Měštanskou besedou se už to rojilo jako v úlu. Ten mladý kluk z Boleslavi se cítil vždy v podobné společnosti nepatřičně. Styděl jsem se. Možná za svůj dělnický původ, možná za to, že tady dávali všichni najevo a okatě své peníze a já chudý studentík žmoulal pár bankovek v kapse, abych mohl svoji dívku pozvat na něco malého. Vlezli jsme dovnitř a hned se k nám hrnuli spolužáci. Pěkní mladí a perspektivní kluci, kteří v tom uměli chodit. Zatímco já si četl po hospodách a navštěvoval zaplivané kluby, tak oni se už dávno připravovali na svoji budoucí kariéru. Všichni se znali se všemi, ale také se pěkně přetvařovali. Prohodil jsem pár svých vtípků, ale nikdo se nesmál. Můj humor z továren se nehodil mezi elitu. Tak jsem raději dodržoval pravidlo mlčeti zlato. Blondýnka si toho všimla, asi se jí mě zželelo a přivinula se ke mě zezadu. Myslel jsem, že prasknu. Hrozně jsem po ní toužil a teď mi šeptá do ucha.
Byli tu i nějací naši učitelé. Vyhýbal jsem se jim. Raději jsme jak dvě blumy seděli s Michalem a předraženým pivem v koutě a srkali jej. Oba trošku nevrlí, protože takhle jsme si to tedy nepředstavovali. Měli jsme ale štěstí. Najednou se kolem nás objevilo několik dívek a prý neseďte tady jak pecky, pojďte se bavit. A to zase jo! Známé tváře, naše učitelky. Holky miloučký a prdelatý, hubený i lehce oplácaný, ale vysmátý a milý. Objímáme se a najednou je všechno zalitý sluncem i rumem. Nálada je čím dál tím lepší a když konečně šlapeme na střevíčky při polce, valčíku i džajvu, které si jediné pamatujeme z tanečních, tak je o zábavu postaráno. Kolem se vznáší jak labutě zkušení vymetači plesů a jejich partnerky. Všichni mají v zádech pravítka. My jsme jak partička, která sem vůbec nepatří. Jasně, že budíme trošku pozornost naší hlasitostí. Jdu několikrát do kolen, piva je už moc, ale aspoň si na nic nehrajeme a jsme přirozený.
Vyvedu všechny své známé, kterých je kupodivu opravdu hodně. V tomhle věku se člověk hledá, objevuje a naší výhodou je to, že se nestydíme a jsme obyčejní, normální, ukecaní. Věrni odkazu našich předků chceme držet svůj rod. Najít si normální ženskou. Jde ke mě davem a nese mi pivo. Ou jééé, to je bohyně! Ty si mě nevšímáš, ty se se všema znáš. Jen prohodím, že samozřejmě, protože my jsme tady dnes s Michalem nejkrásnější. Myslím to samozřejmě ironicky, ale kdybyste se tenkrát děvčat zeptali, tak by si to fakt myslely. Taky jsme na nich dřeli po hospodách, barech i klubech. Na chalupách, výletech a vůbec. Kamarádství, které se sem tam změnilo v menší naději nebo lásku. Točím blondýnku v kole. Jako v pohádkách a najednou se cítím jistý. Sebevědomý. Je mi jedno, že mě možná někteří považují za neotesaného. Nikomu neubližuji, ale nebudu si nikdy hrát na to, co nejsem.
Po několika tancích, kdy se jí bojím skoro dotknout, abych neshořel. Jsem jemný, jako bych točil s panenkou. Když ji šlápnu na nohu, tak se děsně omlouvám. Ale ona ne, pořád se směje a já přidávám na vtipech, jsem jak tokající tetřev. Neslyším, nevidím, jde mi jen o to, aby byla spokojená, aby se usmívala. Zalezeme si s občerstvením do koutku a vyprávíme si. Má mastnou pusu, protože jí kotletu a já salát. Mělo by to být obráceně, ale já nechtěl vypadat nemístně. Dá mi kousnout a když pohybuje rty, tak si dovolím velmi nesměle políbit tu nádheru. Ucítím, jak skrz ní projede elektrický proud. Jsem na vrcholu blaha, protože jí nejsem lhostejný. Musím si na záchodě opláchnout obličej. Vrátím se a vedle sedí nějaký kluk. Ze staršího ročníku. A hned od začátku nedělá nic jinýho, než že mě ponižuje a zesměšňuje.
Nejsem a málokdy bývám agresivní, ale tady šlo o hodně. Pošeptá mi do ucha, že jí nejsou jeho kecy příjemné, že je slizký a debil. Beru to jako povolení zahájit akci. Chytím ho pod krkem a vynesu ven. Kope kolem sebe nožičkama, vyhrožuje tatínkem, ale mě je to jedno. Mám jen svoji princeznu a nikdo, rozuměj, nikdo se k ní nebude chovat ošklivě. Jdeme zase tančit a říká mi spoustu pěkných věcí. Vše je na skvělé cestě. Tedy až do chvíle, než přijde její kolegyně Lenka, že prý musí s holkama z kruhu něco popít. Zůstanu zase sám na baru a opíjím se. Barmanka to do mě leje horem dolem, že mi nezbyde ani na taxíka, se kterým jsem chtěl trošku zamachrovat. Nejsem opilý sám. Blondýnka se ke mě vine tak nějak jinak. Vilnějí, řekl bych. Ale vím, že je to alkoholem, ne tím, že se rozhodla, že mě chce.
Kdybych býval byl tenkrát využil situace a vyspal se s ní, asi bychom spolu nikdy nebyli. Přitom jsem ji tolik chtěl. Odnesl jsem ji k ní na pokoj. Byli jsme tam sami. Zvracela na záchodě a já čekal v pokoji. Pak usnula na míse. Připadal jsem si jako v nějakém špatném filmu. Počkal jsem, až jí přijde spolubydlící a nechal ji spát. Na baru na koleji měli ještě otevřeno. Potkám tam jednu partičku a že prý je noc ještě mladá. Myslím si to taky, stejně bych neusnul. Tak uděláme turné po klubech a děsně se ožereme. Chodím v kvádru a všem vyprávím, že jsem byl na pohřbu. Opilé dívky mi to věří a chtěli mě utěšovat. Nechávám jim naději, ale mimo nějakého toho osahávání k ničemu nedojde. Moje princezna totiž spí ožralá na koleji číslo A3. Ve třetím patře. Raději tancuji polku na stole, dělám bordel a snažím se svoji touhu utopit v chlastu.
Ráno se probudím o tři patra dole, mimo svůj pokoj. Jsem u učitelek, se kterými jsem se prý někde potkal. Stydím se, vůbec si to nepamatuju. Dělají si ze mě prdel a nakecají mi, že jsem se dvěma spal. A prý to bylo úžasný. Achjo, zpytuji svědomí a tak mi nakonec prozradí, že mě našli ležet na chodbě. Pochrupoval jsem a neustále opakoval jedno jméno. Hele, ty si zamilovaný, co? Kývnu hlavou a ony se mi vůbec nesmějí. Jen každá přijde a pohladí mě. Jednou prý budu dobrý otec a manžel. Připadá mi to hrozně vtipný, protože jsem právě děsně blil, vyžral jim lednici, měl blbý kecy, kouřím jim v posteli a vůbec jsem prototypem zodpovědnosti. Ale ony si stojí na svém a věř prý ženské intuici. Ale tomu já vůbec nerozumím, tak je taky políbím, moc poděkuji za azyl a jdu si lehnout. Vůbec nepotřebuji žádné časopisy, ani nic jiného. Už jí nejsem nevěrný ani ve snech.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
