Příběh tří stý padesátý osmý - Spálené srdce
Trpěl jsem a hrozně to bolelo někde uvnitř kolem žaludku. Možná srdce, plíce, byl jsem zasažený celý. Podivná nemoc, churavění, chcete-li. Přitom jsem doslova kvetl. Měl jsem pro co žít. Začal jsem jí nadbíhat. Problém byl a ne malý, že měla kluka. V Táboře a už pěkně dlouho. Mluvila o svatbě, když se smála. To jsem ji "náhodou" potkal na baru. Musela to vědět. Tokal jsem, byl jak tetřev. Zaslepený, zamilovaný až po uši. Budil jsem se v noci, ve škole koukal jen z okna, nic si nezapisoval. A bylo to úplně jiné než kdysi poprvé, v patnácti. I v 16, 17, 18, 19. Podivný stav, to vám řeknu. Pořád jsem viděl před sebou její tvář s úsměvem. Byla, je a vždycky bude tak krásná (potvrzeno 26 lety společného soužití). Hrozně jsem ji chtěl. Ale ignorovala mě.
Určitě ji to dělalo dobře, já se zřekl všech dívek a slečen, co jsem s nimi kdykoliv jakkoliv koketoval a chtěl jen jí. Ale ona pořád chodila se svojí kamarádkou, tedy, známou, která se když to řeknu slušně, děsně kurvila. Dala každýmu, zkoušela to i na mě, snad padesátkrát. Měl jsem co dělat, abych odolal, ale věděl jsem, že kdybych podlehl, tak už bych neměl nikdy šanci. Bojoval jsem jako lev a každou noc usínal až po dlouhém převalování jako raněné zvíře. Bylo to jako sen, imaginární život. Díval jsem se na sebe a divil se, co se mnou udělala. Povídali jsme si spolu a pomalinku oťukávali jeden druhého. Občas jsem zkusil zavést téma i na to, jak se mi líbí, obloudit jí, ale bránila se. Pokaždé převedla řeč jinam. Nenaléhal jsem, na jednoduché triky byla moc chytrá. Vzdělaná, sečtělá, a když chodila, tak krásně vlnila boky. Oči za brýlemi a měly modrou barvu. Odstín, který najdete snad jen v lese, v neposkvrněné panenské přírodě. Těšil jsem se celý den, naschvál běhal jako ďábel, abych byl v baru dřív a modlil se, aby tam byla.
Po několika setkáních už se na moje řeči a pokusy také těšila. Poznal jsem to z výrazu její tváře. Něčím jsem ji zaujal. Nebyla ještě chycená, ale bylo nám spolu hrozně dobře. Občas se odpoledne zvrtlo v noc a my u starého Řeka, který nám k ránu otevřel, pili Plzeň a jedli gyros. Z repráků drnkaly tklivé písně a my snili. Spolu. Byl jsem v té době asi v nejlepší básnické formě. Překonával jsem se. Moje slova vedla vyšší moc. Nechápal jsem sám sebe. Těch témat, těch společných zájmů, přitom oba tak odlišní. Dostalo se i na rozhovory o dětech, o životě, o rodině, o práci. Se žádnou jsem nikdy nevedl tak vážné a přitom vtipné řeči. Vždycky jsem odcházel zasněný a přeplněný. Pamatoval jsem si každé slovo, každý její pohyb. Jak si odhazovala vlasy z tváře a dávala si je za brýle. Byl jsem jak středověký rytíř, kterému stačilo spatřit lem podprsenky na jejím vykrojeném tričku. Chodila vždy elegantní, hrozně sexy. Dáma v těle mladé slečny.
O hudbě, o literatuře, o filozofii. O škole, o tom proč jsme tady a co vlastně chceme. Bolelo mě po nocích srdce, spálené, tiskl jsem obličej do polštáře v naději, že se mi o ní bude zase zdát a ráno jsem se sprchoval jen ledovou vodou, jinak bych neodešel. Když mi podala ruku, když jsem poprvé ucítil její pusu na mé, byla v tom elektrika. Měl bych být už v tomhle zkušený, se ženami jsem žil, bydlel, spal. S ní ještě k ničemu nedošlo. K pár tanečkům, k objetí, k letmým chtěným dotekům. Při ploužáku na Led Zeppelin, v zakouřeným klubu, na zábavě za městem. Šla se mnou kamkoliv a já s ní. Přesto se mezi námi pořád vznášel přízrak jejího přítele. Moc o něm nemluvila, ale přeci jen, občas jsme se k němu dostali. Vždycky jsem pak bouchal v pokoji do zdi pěstí. Já budu bojovat, o jinou bych se tak nerval, ale tady cítím, vím, vnímám, že jsme si souzení. Pro všechno utrpení, co jsem si kdy zažil, prosil jsem Pánaboha, modlil se ke stínům, ať už ji zase vidím.
Blahořečil jsem víkendy, kdy tu zůstala. Rušil jsem brigády a neměl co jíst, abych ji mohl znovu potkal. Hodiny čekání, když nepřišla, když šla s kamarádkou kurvičkou někam do šumu a já trnul strachy, abych ji neviděl, jak jde pro ti mě s nějakým klukem, co ji sbalil místo mě. Její kolegyně to dělala každý druhý večer. Párkrát jsem byl dokonce pozván ke stolu, abych zaplašil nápadníky. Někdy to byli hrozní debilové a kreténi. Dvakrát jsem dokonce dostal pěstí a tak se aspoň těšil, že mě ošetří, ale to ona ne, předhodila mě kámošce. Měl jsem co dělat, abych vydržel. Promenádovala se přede mnou jen ve spodním prádle, při otírání krve z obočí mi říkala sprostá slůvka. A já utekl jak puberťák. Radši jsem zalezl do postele a schoulil se do klubka všech smutných a osamocených. Byl jsem vzteklý, nevrlý, frustrovaný. A usínal jsem s tím, že už se na ní vybodnu. Na obě.
Ale druhý den ji potkám cestou z nákupu, elegantně ji odnesu jídlo i pití až do pokoje. Vetřu se na kávu. A zase si povídáme a jíme spolu, nějak automaticky vaříme, laškujeme. Pozvu ji do bazénu, neodmítne a jsme jak dva milenci, co spolu ale přeci nechodí. Hospoda nad plovárnou je nám svědkem. Od rána až do večera, i v noci. Zase jdeme vedle sebe tělo s druhým, muž a žena. Cítíme oba vzájemnou přitažlivost. Chvění a magie. Nevím, zažil to asi každý, kdo chtěl s někým chodit a musel dobývat. Míval jsem to celý život tak, že mi šlo především o postel, to byla moje meta a pak se to nějak vyvrbilo. Buď dobře a nebo ne. Teď vše probíhalo jinak. Psal jsem jí básně, psal jsem jí povídky a dopisy. Ale o tom někdy příště. Zatím jsme na začátku a já nevím, jestli je to dobré a nebo špatné. Jsme hrozně rádi u sebe, připadáme si v mnohém jako jeden celek. Pořád je tu ale stín. Rodina v Táboře, která počítá s tím, že se tam po škole vrátí, vdá se, bude mít děti.
Potom přijdu já, se svým spáleným srdcem. S historií, která by vydala na dva životy, s hádavým otcem alkoholikem, s bráchou, co nemluví. Rebel a metalista, čtenář a sportovec. Kluk, kterýho se k smrti nebaví se učit, je rozevlátý, miluje umění a les. Chodí po putykách. Postupně zjišťuji, že se naše životy ve spoustě věcí protínají, že máme mnoho společných zájmů, názorů. Byla v tom přitažlivost z obou stran, ale také jsme se postupně stali i kamarády. Což je obrovská vzácnost, protože jak jsem už kdysi někde napsal: "Je hrozně moc malá pravděpodobnost, aby se na světě potkali dva lidé, kteří do sebe perfektně zapadnou". Nám se to povedlo. Alespoň tak jsme to cítili. Vím to, protože jsme si to řekli. Pusa byla před kolejí i u Řeka vášnivější. Těla semknutější. Tiskli jsme se, objímali, ale pak řekla, ne, prosím. A moje rozdrásaný srdce málem shořelo. Běžel jsem do baru, opil se jak Dán a blábolil Michalovi o tom, jak je skvělá. Usmál se a řekl mi, že musím bojovat, tohle ta pravá. Věděl to on, já, i ona.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
