Příběh tří stý padesátý sedmý - Poslední buřty na pivu
Pokaždé, když mi bylo dobře (a to s Eliškou fakt bylo), tak jsem se cítil jakoby ukolébávaný. Přesto mi stále v hlavě hlodal červ pochybnosti. Nikdy jsem neměl problém s tím si věřit, ale zkušenost mě naučila být ve střehu. Vždycky se všechno posere v momentě, když to nejméně čekáte. Jste na chalupě s partou kamarádů, tlemíte se celý víkend a pak tam přijede uplakaná máma, vyděšená, že doma zase řádí otec. Nebo vám jen tak z ničeho nic zemře kamarád. Achjo, na co zase myslím? Otřepu se od mrazu, který mi právě přelétl přes záda. Fakt se ochladilo, aspoň to tak cítím. Asi to byla předtucha, nevím, každopádně mi dnes přišla říct, že už to nemá cenu. Zalapal jsem po dechu. Políbila mě na rozloučenou a vůbec mi nevysvětlila proč. Nebyl jsem zrovna zvyklej na to, aby se holky rozcházely se mnou.
Poslouchal jsem Candlemass, smutek se tím pádem několikrát znásobil. A četl jsem Dharmový tuláky. Moc jsem nespal, včera jsem dal Na cestě. Myslel jsem si, že to bude takové milé odpoledne, že si odpočinu, vysměju se k lehké opici a pak zajdu za Eliškou trošku zašpásovat. Dělal jsem to tak často. A dnes nic. Potkám na chodbě jednu její kamarádku a ona si přede mnou odplivne. Co se to zase děje? Ale, Elišce vadí, a to jako hodně, tvoje včerejší nevěra! To jako s Kerouacem? Nechápu. Bouchám na dveře a ptám se stále dokola, co se děje? Jen na mě hystericky zakřičí. Otevře až po docela dlouhé době, až když vyleze půlka pokojů v pyžamech, spodním prádle a nadávají mi. Sednu si na postel naproti ní. Pláče. Pokouším se ji uklidnit. Achjo, myslel jsem si, že to bude klidnej večer.
Pálí mě hlava, tlačí mě mozek. Vždycky byla divoká, proto jsem s ní taky spal, ale teď je naštvaná. Pokouším se ji vysvětlit, že jsem byl na pokoji a četl si. Asi nějaká zlá pomluva. Občas se to stávalo, nebyl jsem k některým lidem zrovna příliš citlivý. Neuměl jsem mluvit s debily. Teprve jsem se to učil. Hele, Eliško ale vždyť ti to nikdy nevadilo! Občas jsem ti o svých eskapádách i říkal. Nojo, ale já se do tebe fakt zamilovala. Jak jsme byli na chalupě, jak jsme jeli na koncert do Prahy. Uff. Nechápal jsem ještě víc. Pořád jsem ji bral jako kamarádku s výhodami a najednou se lámal chleba. Místo Dharmových tuláků kecáme celou noc. Poprvé ji řeknu o tom, co jsem kdysi zažíval v Boleslavi, o bolestech i radostech, o mých dívkách. Výsledek se dostaví až k ránu. Rozejdeme se. Tentokrát rozumně. A tak jsem zase sám.
Do školy nejdu, Michala pošlu do prdele, když se pro mě staví. Co se stalo? Jen mávnu rukou a je mi děsně smutno. Ono jsem ji měl fakt rád. Každý z jiného těsta, možná bychom se mohli skvěle doplňovat. Protiklady se přece přitahují. Přemýšlím o tom, když se probudím a konečně mi naplno dojde, že nikoho nemám. Konec. Otevřu znovu Dharmové tuláky a ocitnu se v jiném světě. Přesně tohle teď potřebuju. Autor mi mluví z duše. Chvílemi mám slzy v očích. Příroda, Buddha, toulky. Vezmu si bágl, řeknu Michalovi odpoledne, že jsem nemocný a jedu do Boleslavi, ale není to pravda. Už je zima, ale zmizím do Českého lesa. Prostě se seberu, dojdu na autobusák a zeptám se, kam to jede nejdřív. Osud? Karma? Těžko říct, ale vystoupím v Klenčí pod Čerchovem, odkud pochází moje babička. Nevím kam půjdu, ani co budu dělat, ale to je teď jedno. Jsem zase jednou vandrákem, co hledá sám sebe.
Tráva u autobusové zastávky je namrzlá. Přemýšlím o svých kořenech. Zeptám se, kde je statek Jindřicha Šimona Baara a když ho najdu, tak si představuji, co tady babička jako malá dělala, zajdu na hřbitov za jmény předků a v místní hospodě si dám guláš. Všichni na mě koukají jako na vetřelce, ale je mi to jedno. Jsem samotář, dnes ano. Mám spacák a pár konzerv, co jsem si koupil v krámu. Lunch meat, nůž, chleba, sirky. To stačí. Vezmu si ještě pár lahváčů a lahev rumu na noc. Stylizuju se do Kerouacka, v náprsní kapse mám Kvílení od Ginsberga. Chci zmizet. Jen já a lesní pěšina. Jdu do kopce až na Čerchov. Zeptám se správce, jestli tu můžu přespat, dokonce nabídnu nějaké peníze, ale řekne mi rovnou, ať jdu do prdele. Jsou tu veskrze milí lidé, inu pohraničí a chodovské dubové palice. Mávnu nad tím rukou, jestli tomu tak má být, tak umrznu. Aspoň vrátím kosti do stejné země.
Je mi zima už odpoledne. K večeru je to ještě horší. Pod skalním převisem, kousek od malé jeskyně, ze které jsem musel vyndat pár kostřiček, je krásný výhled do kraje. Sednu si na padlý kmen, naleju si do chřtánu rum a rozbrečím se. Všechno jde ze mě ven. Bojím se toho, být jen sám se sebou. Opravdu se ve svých dvaceti stále učím. Každým dalším douškem si představuji, jak se mi hojí rány. Mám už opici, když se setmí úplně. Vidím přízraky ve stínech od ohně. Jsem pračlověk, praotec, syn a poutník. Já vím, asi si na Kerouacka hraju, ale takhle jsem to v té době vnímal. Hergot, jsem mladej kluk, co zase po nějaké době ztratil holku. Co budu dělat? Myslete si co chcete, ale přišla za mnou.
Ve snu, v představách, v budoucnosti, moje můza, víra, život. Blondýnka z koleje, která se za pár měsíců stane mým životním andělem, budoucí manželka. Ještě o tom nevím, obrazy jsou mlhavé a nezřetelné, ale už ji miluju. Zvláštní stav, způsobený chlastem, studeným jídlem, protože mi vyhasl oheň. Zalezu si do zatuchlé díry ve skále a klepu celou noc kosu. Budím se a naslouchám šepotu lesa. Skřekům a nářku, bědování. Ráno se omyju v potoce, sbalím se a na osmou jsem už dole ve vsi. Paní zrovna otvírá, dívá se na mě divně, ale když promluvím, tak si připadám, že jsem jiný člověk. Dokonce mi udělá čaj, asi jí sem nikdo moc nechodí. Povídáme si, je moc milá. Mám pocit, že se mi v noci restartoval mozek, že jsem čistý a znovuzrozený. Prozření, opice, osvícení, říkejte si tomu dle libosti. Cítím se najednou hrozně silný. Bolest i smrt jsou pomíjivé. Slzy se dají nakonec vždycky utřít.
Jdu až do vedlejší vesnice na vlak. Toulám se několik dní, až mi zaroste tvář, až jsem špinavý jak nuzák, až už mi nechtějí nikde nalít. Sáhnu si na dno fyzických sil, ale usmívám se. Já a rum, já a cesta. Hledal jsem se od té doby, co jsem se narodil. Jsem metalista? Sportovec? Básník? Chci psát o ženách, chci se s nimi milovat a nedělat nic jiného? Najednou vím, co chci. Jednou rodinu, ženu, co mě bude mít ráda, obyčejnou práci a světlo, hodně světla. V mých představách je středem všeho prsatá blondýnka, kterou jsem zatím jen párkrát potkal, prohodil pár slov. Ale všechno mi zapadá do sebe jako puzzle. Chci se dát trošku do kupy, Kerouack mi otevřel oči. Už nebudu tak namachrovaný mladík. Pokora, ano, v lesích a na mýtinách, za dlouhých ledových nocí, jsem získal pokoru. K životu, k sobě samému, k druhým. Pustím si znovu Candlemass, přečtu si pár stránek své nové bible a v Plzni se mi vůbec nechce na kolej.
Všichni mi nadávají, že měli strach, Eliška dokonce pláče. Vypadám jak viking, smrdím, ale cítím neskutečnou sílu. Vysprchuju se, Blanka mi přinese kus masa, brambory a dívá se na mě podezřívavě. Hrozně ti září oči. Vypadáš jak mnich, jak jogín. Pozvu je všechny večer dolů do baru. Přijdou. A je to neskutečně krásný. Už necítím bolest z rozchodu, který vlastně ani příliš rozchodem nebyl. Vím totiž přesně, co chci. Jsem sebejistý a je to na mě znát. Dívám se debilům zpříma do očí a oni uhýbají pohledem. Prošel jsem možná reinkarnací, meditativním stavem, nevím, zažil jsem podobné situace v životě jen párkrát a neumím je moc pojmenovat. Podle mě to ani nejde. Oholil jsem se a vypadám v rámci možností docela k světu, ale všichni mi říkají, že chodím vzpřímeněji než dřív. Je to podobné, jako když potkáte Smrt. Říkám, vyprávím, pokouším se slovy vyjádřit to, co jsem zažil. Mí kamarádi mi věří, proto jsou také mými kamarády.
Jdu ze záchodu a potkám ji. Osloví mě sama. Ty si ten kluk z vlaku, co pomáhal slečně se zavazadlem nahoru, co? Usměju se. Ano, (a pak jsem se ti celou dobu díval na prsa, ehm), ale to jí neřeknu, to až po letech. Tam u těch hajzlíků jsme vyhlásili závody, kdo se rychleji vyčůrá (jo, já uměl vždycky balit dívky, uff). Nic jiného mě nenapadlo. Prohrál jsem, protože se mi zadrhnul zip. Skřípl jsem si kůži a bolelo to. Smála se mi, ale byla hrozně milá. Vypadáš jinak, řekla také a já v jejích očích viděl, že se mé představy a sny nemýlily. Moje budoucí žena. Ještě o tom neví. Zajímavé je, že jsem nikdy nepochyboval, že je to ta pravá. Vlastně ani dnes. Snad mě bude chtít. Budu se snažit, nadbíhat ji, rozprostřu svoje sítě, ale tentokrát bude mé kroky vést nejsilnější z citů. Vnímám to tak.
Vrátím se jak v mátohách ke stolu. Jsem vyčerpaný a chce se mi spát. Eliška jde se mnou. Usnu a ona mě hlídá. Když se probudím, tak mě pozve do kuchyňky. Už na mě nemá klasické sexy narážky. Ví, že mě ztratila. Najdeš si někoho lepšího, řeknu jí a dostanu pusu. To máš ode mě na rozloučenou. Na vařiči bublají poslední buřty na pivu. K tomu lahváč a tisíc úsměvů. Řekne mi, že mě bude mít vždycky ráda. Ale že mě viděla u hajzlíků. Ona je pro tebe ta pravá. Jak to víš? Zeptám se vykuleně. Jsem ženská. Dopiju lahváče, pohladím ji po tváři a jdu si číst. Jsem zase v lesích, na cestách, jsem zase vandrákem, poutníkem. Jsem tím, kdo konečně našel směr.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):