Příběh tří stý padesátý pátý - Řeznice
Kousek od náměstí byla prodejna Jatka Plzeň. Měli tam dobrý pivo a levný čerstvý jídlo. Po tahu ideální. Eliška má rozmazaný oči a potácí se. Zbytkáč je sviňa. Přinesu ji jednoho vyprošťováka, ale nedá to, vyběhne ven a poblije výlohu. Uff. Ale jinak ti to sluší. Včera byla děsně divoká. Já mám útlum a je mi trošku smutno. Možná je to alkoholem, nevím. Moc o tom nepřemýšlím. Přesto mám v hlavě i srdci divný tlak. Nemám moc peněz, máma mi sice zařídila studentské konto, ale můžu jen dva tisíce do mínusu. Jsem tam pořád. Chtělo by to brigádu. Dělám, co se dá, ale všechny ty kalby jsou neskutečně drahý. Koukám na nástěnku s nabídkou práce. Samý letáky, doučování, ale jedna mě zaujme. Noční na jatkách. To jsem ještě nedělal. A není to přes den. Přesně pro mě. Sice je fakt, že jsem kdysi kvůli exkurzi do masokombinátu na střední málem omdlel, když jsem viděl rozemletý potkany do salámů, ale peníze děsně potřebuju.
Nikoho v Plzni pořád moc neznám, místního vlastně nikoho. Nemám kontakty a tak beru, co jde. Žmoulám v ruce lísteček s telefonem a přemýšlím, kdy tam zavolám. Udělám to ihned, když uložím Elišku do postele. Má dost. Seběhnu dolů a než si jdu taky lehnout, tak vložím kartu do automatu. Na druhé straně se ozve děsně milá slečna. Má jiskřivý plný hlas, kterému nelze nepodlehnout. Ptá se mě, jestli mám sílu. No, nejhorší co bylo, tak byla vykládka vagónů na noční na nádraží, řeknu jí a ona kývne. Dnes večer. Prdím na školu a jdu spát. Probudím se až dlouho odpoledne. Zvou nás zase na pivo. Musím odmítnout. Za chvíli jdu do rachoty. Bohatý synek, který kouří jen Davidofky a dává mi bohatství jeho rodičů pořád najevo, mě opět sejme několika slovy. Asi by chtěl Elišku, vidím to na něm, ale je to kokot. A ona není hloupá. Nadržená jo, to skoro pořád, ale vybírá si. Musím se jeho snaze smát.
Tlemím se pod vousy ještě cestou trolejbusem. Smích mě přejde až u vchodu na jatka. Krásné uvítání. Mladí býčci jsou naháněni mezi kovový plot. Nářek a řev. Myslím si, že se mi rozskočí hlava. Je to ale teprve začátek. Peklo čeká za rohem. Nejdřív se jdu ale představit. Hlas slečny nebyl jenom krásný, ale i jí to slušelo. Čekám tu na vás, musíme vyřídit papíry. Pokecáme o životě a očividně nespěchá, protože cigáro stihneme. Je z Liberce, sem ji zavál předchozí vztah. Nevím čím to je, možná mým ksichtem, ale dívky se mi vždy rády svěřovaly. Možná jsem byl až dlouho na základce "dobrým kamarádem", že jsem se to naučil. Ha, teď se to hodí. Tak jo, musím domů. Uvidíme se zítra? Zeptá se mě a já jí řeknu, že ano. Vlastně ani nevím proč. Předá mě obrovskému chlapovi, který má neskutečně oplzlý vtipy. Vejdeme do pekla a on mi hodí jen tak z děsný prdele do obličeje býčí koule. Všichni zvednou hlavu a popadají se za břicha. Vypadají jako sérioví vrazi.
Dostanu za úkol tahat maso do mrazáků. Tam a zpět. Neustálé změny teploty. Po hodině mě pálí všechny svaly v těle. Přestávka. Nějakej děda vezme z bedny střeva a začne je žužlat v bezzubé hubě. Kde jsem se to zase ocitl? Ještě včera jsme probírali na chodbě ve škole s Michalem romantické spisovatele. Jemu se moc nelíbí, já je miluju. Vždyť jsem z nich i maturoval. A teď tu tahám mrtvý těla. Ne, já chápu, že to někdo dělat musí, ze mě vegetarián nebude, ale na jatkách je to děsně depresivní. Asi příliš smrti. Nevím, na popravy se dostanu v druhé půlce noci. Zabíjí se elektrickým proudem a ti, kteří to dělají, mají divný pohled. Všechno se do nich otisklo. Vidím jim to na očích. Mají trapný vtipy. Nutno ale také napsat, že zvířata nijak zbytečně netrpí. A to si nemyslím, že by na konci devadesátých let patřila jatka v Plzni k těm nejmodernějším. Přesto mi pořád hlavou zní nářek zvířat jdoucích na smrt.
Několikrát upadnu, protože někdo omylem vylil v mrazáku vodu při úklidu a je tam namrzlo. Dělá tu ženská. Alespoň si myslím, že je to ženská. Je nabalená v několika vrstvách a pokaždé mi řekne, že by mrdala. Vymluvím se na zimu a ona mě pozve k sobě domů. Uff. Když směna skončí, klepu se jak ratlík a cítím ze sebe zkažený maso. Jedu ranním trolejbusem a jsem v něm jen já, několik dělníků a bezďáků. Na kolej přijedu totálně hotovej. Osprchuju se, vezmu batoh se sešity a skriptama a jdu do školy. Čuráček z bohatý rodiny má zase kecy, proč jako kouříš Startky? Nic mu na to neřeknu a představuju si, jak je pověšenej jako prase na hácích, jak sebou hází a pak dostane elektrickej šok. Hlavu mu ale už v představách neuříznu, protože nejsem nelida, ale hlavně zase zahlásí něco o tom, abych nečuměl. Je to klasickej malej zmrdík, tak ho chytnu pod krkem, zvednu do výšky a mezi zuby procedím něco o tom, aby držel hubu. Inu budoucí elita národa.
Odpoledne si na chvilku lehnu. Eliška chce ke mě, ale nemám na nic náladu. Jen pár hodin a už zase stojím na kuřácký se slečnou. Hele a co děláš o víkendu? No, jedu na chalupu makat. Jak taky jinak. Já z těch montérek nevyjdu. Já jedu taky domů, co se sejít na pivo? Ani nevím, proč kývnu. V tenhle moment jsou jatka mým životem. Je to blbý, ale platí dobře a já si nemůžu dovolit se vzdát. Tahám bedny a přemýšlím, kolik dám mámě. Otec doma zase blbne, chlastá a to leze samozřejmě do peněz. Něco o tom vím. Padám na hubu, ale naučím se jako vždy všechno kolem odhlučnit. Jsem robot nové generace. Představuji si, co si všechno za výdělek koupím. Nevnímám peklo kolem. Krásné smutné oči telátek, kvičící prasata. Kuřata bez hlav. Zaschlou krev na zástěrách. Přemýšlím, že bych nechtěl být žena řezníka. Asi bych si pořád představoval, že mě chce naporcovat.
Po několika dnech jedu konečně směr sever. Sice sotva chodím a na chalupě mě čeká dřevo, ale slečna se moc těší. Já taky. Říkejme ji třeba Jana. Poslouchá rock a metal a rozumíme si. Dodělám práci a na chvíli si sednu. Máma mi zase brečí a stěžuje si. Pořád nevím, co bych měl říct. Hergot, to ti nebylo lépe, když tam nebyl? Mlčí a mrzí ji, že zase mizím. Musím, touha je věčná. Autobus do Jablonce, pak tramvají na Liberec. Čeká na mě na zastávce. Má na sobě kožené kalhoty, který ji krásně obepínají prdelku. Tak jak? Kecáme, jdeme do pivnice, kecáme, je nám spolu fajn. Říkám jí o svých pocitech, ale nemůžu moc, ještě ji tolik neznám a nechci před ní vypadat jako děsná citlivka. Pak mě znenadání políbí a všechno je o hodně důvěrnější. Večer je v jednom malém klubu Krucipusk. Kapelu znám ještě ze střední, když jeden spolužák přinesl kazetu Ratata. Asi jsem je i někde viděl, myslím, že s Debustrolem, ale já byl tenkrát děsně konzervativní, nebál bych se napsat i tupej. Nerad jsem objevoval a málo co mi vyhovovalo. Respektive jinak, neměl jsem rád crossover. V tom jsem si fakt hodně vybíral.
Jenže tenkrát jsem se stal na dlouhou dobu velkým fanouškem kapely. Protože to co předvedli (myslím, že se ten klub jmenoval Bunkr), tenhle večer, nemělo obdoby. Na malém pódiu jim to neskutečně sedlo. Hájíček byl malej bůh. Mělo to neskutečný koule, bylo to švihlý, neotřelý. Takový česky SUICIDAL TENDENCIS. Jana je milovala a já už teď taky. Pařil jsme do půl těla a pak se muckal se svojí Řeznicí/neřeznicí. Sama mi řekla, že má někdy noční můry, protože sice sedí v kanclu, ale musí chodit i dolů do továrny na smrt. Prý se bojí, navíc na ní mají chlapi děsně blbý kecy. Každá hezká holka je na to zvyklá, ale tohle je jiný, hnusnější. Někdy je jí hodně smutno. A já ji chci přivést na jiné myšlenky a vlastně i sebe, proto ji raději obejmu a pak jdeme pařit ploužáky na rocktéku, která je po koncertě. Na parketu je pár dvojic a několik klasických ožralých a osamocených postav. Je nám tu ale děsně fajn. Pijeme rum a připadáme si jako dvě spřízněný duše. Těším se k ní do postele. Ještě se jdu rozloučit s kapelou a hrozně jim děkuju za zážitek.
Byl to underground jako prase. Cestou probíráme, proč jsou v Plzni tak oblíbený různý zábavovky a nechápeme, proč lidi neposlouchají víc třeba Krucipusk. Je to novější, svěží, zajímavý, tak proč? A to jsem, jak jsem již mnohokrát psal, spíš konzerva. Má malý byt a ihned ze mě strhá všechny věci. Jsme v nejlepším, když se ozve z rohu pokoje: "Mami?". Zatrne mi, hele, já nevěděl, že máš dítě. Ona je nadržená, to já zase poznám, fakt ji chci, ale nějak nemůžu, když je s náma další člověk v místnosti, notabene dítě. Zvednu se jdu do kuchyně. Slyším Janu, jak tiše brečí. Co je mami? Nic broučku, spinkej. Já usnu na židli nebo si tedy myslím, že spím. Ráno působí trapně, nevím co mám říkat, ona taky ne. Zavolám z nádraží mámě, hele, pojedu do Plzně rovnou. Jo, věci si vyzvednu příště, vem mi je prosím do Boleslavi. Připadám si jak blbec, jako podvedenej. Možná kdybych byl starší, ale tohle já neumím. Nechci nikomu ubližovat.
Padne na mě děsnej splín. V neděli jdu večer do baru a děsně se ožeru. Dám facku čuráčkovi, protože pořád chodí za Eliškou a má úplně stejně blbý řeči, jako řezníci na jatkách. Kurva, chovej se jako chlap. Taky je ve mě vztek. Na celej svět. Narvu si do sluchátek Krucipusk (protože mám CD zakoupené) a usnu bez toho, aniž bych něco s Eliškou měl. Kouká na mě divně a k snídani mi přinese tlačenku. Omluvím se a vyzvracím se. Co ti je? Ale nic, to ty jatka. Tak tam nedělej. No, ale já potřebuju peníze, chápeš. Musím zaplatit kolej, pak posílám něco mámě a taky kupuju knihy, hudbu, chodím na pivo. Nikdo mi nedá nic zadarmo. Ale bojuju. Jen je toho na mě momentálně moc. Pohladí mě po tváří a zeptá se, kdy přijdu. Po škole si chvilku lehnu, stav se, třeba něco vymyslíme. Když je nám dobře, chci, aby to trvalo navěky. Nechce se mi z postele do zimy, ale musím. Venku létá sníh a na jatkách zase začne peklo. Další bedny s masem, další smrt. Hele, ty vole, víš co je novýho, zeptá se mě obrovský řezník, co mě má na starosti. Ne, nevím, obživlo vám nějaký mrtvý prase a mělo tvůj ksicht? No, dobrej vtip, ale ne, Jana dala výpověď. Je to divný, měl jsem pocit, že se jí tady líbilo. Navíc jsem si říkal, že by jako třeba brzy dala, měla kouzelnou prdelku. Pak následuje oplzlý popis různých věcí, co by s ní dělal. Ukájí se slovy. Pak jde zase zabíjet.
Další den taky zavolám, nedávám to, bylo toho na mě fakt moc. Raději vykládám zase vagóny. Jsem sice ještě víc strhanej, ale aspoň není nikdo od krve. Janu potkám až po letech na jednom koncertě v Jablonci. Jen se usměje a vůbec se ke mě nehlásí.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):