Příběh tří stý padesátý šestý - Brutální jako death metal
Většinou jsem se k novým kapelám teď dostával tak, že jsem navštívil Music Records. Tam byly novinky vyskládány v předních řadách, aby byly na očích. Ten den si pamatuji přesně. Elišku jsem posadil do hospody U Salzmannů a nechal ji nějaké peníze. Než jsem odešel, tak už měla tu svoji krásnou pusinku od pivní pěny. Štíhlá, možná trošku víc hubená dívka s půllitrem na lavici, kde se kdysi psaly dějiny Plzně. Asi jsem byl v obchodě příliš dlouho, protože vypadala znuděně, ale když uviděla můj obličej, rozzářila se. Nakazil jsem jí dobrou náladou, to mi vždycky šlo. Prohodil jsem pár vtípků a bylo mi odpuštěno. V ruce jsem držel zbrusu nové CD DEEDS OF FLESH - Trading Pieces a malý letáček, na kterém bylo psáno, že zde v Čechách budou dokonce hrát. Jen musíme do Prahy, vykládám své milé, ona se usmívá a vůbec neví, o čem mluvím.
Ale nalákal jsem ji na výlet, na odpolední procházku po Praze a nějaké ty oblečky. Ty si tedy koupila sama. Chtěla se jako každá normální ženská líbit. Jsem rád, že jsem ji se svým nápadem nadchnul a nedá mi to, když jdu na záchod a otevřu časopis Spark. Už si nepamatuji, kdo psal recenzi, ani kdo byl předkapelou na koncertě, natolik je má hlava děravá, ale dodnes se mi o téhle akci zdá. Do Klánovic do Black psa jsem nejel poprvé, ale tentokrát jsem nebyl sám. Což vám celý zážitek úplně změní. Navíc, brutální death metal jsem ještě nevnímal jako samostatný styl. DEEDS OF FLESH pro mě byli jen další kapelou, která hraje ostře a temně. Už jsem dost často poslouchal SUFFOCATION - Pierced from Within i obě předchozí desky, ale bral jsem to spíš jako takové osvěžení. Jinak jsem byl spíše konzervativní klasik. Na rovinu přiznávám, že na mě obě kapely i všechny ostatní byli už docela extrém. Musel jsem ještě trošku dozrát.
Podobně jsem to měl vždycky i s Cannibal Corpse. Mám je také moc rád, ale bývala spousta věcí, které mě odrazovaly. Já raději studené hrobky, než rozsekaná těla na pitevně. Bylo to na mě už moc. Nechutné, říkal jsem si, příliš brutální. Co taky chtít po někom, kdo poslouchal běžně i rock a třeba doomovky? Ale byl jsem hlava otevřená a taky mi na tomhle stylu přišlo něco přitažlivého. Byl to masakr, navíc hudebně to byla neskutečná bomba a také něco trošku jiného. O všem samozřejmě diskutuji s Eliškou, která z toho musí být celá hin, protože je jednak ženská a jednak poslouchá úplně něco jiného. Mě vždycky fascinovala rychlost a energie. Zavřel jsem se u sebe na pokoji, otevřel si lahváče a začal se jako vždy připravovat na koncert. Pro mě to je, byl a bude pokaždé takový soukromý rituál. Poslechnu si všechny desky, co mám, vyhledám si nějaké články v časákách a jsem pak tak napnutej, že se nemůžu dočkat.
Ani jsem nemohl dospat. Stojím před kolejí v Máchově ulici a čekám, až se Eliška dá do kupy. Nechtěl jsem překážet, ještě bych se naštval. Raději kouřím a přemýšlím. Discmana mám v žebradle, peníze jsem si vybral (mám od mámy už pár měsíců kartu do bankomatu). Jdeme. Vlakové nádraží, studené ranní kupé, Eliška odmítne lahváče, ale rumem nepohrdne. To je ale ženská! Kecáme, kecáme, tulíme se. Zrovna jsme ve stavu, kdy mám sto chutí s ní zůstat navždy. Jen bych ji musel trošku předělat na metal. Možná je i tenhle výlet takovou mojí zkouškou. Aby moje holka poslouchala metal je pro mě neskutečně důležitý. Vždycky jsem to tak měl nastavené. Nikdy mě ani na chvilku nenapadlo, že by moje žena jednou v budoucnu nechápala, v jakém světě se pohybuju, co je pro mě důležité. Vystoupíme na hlaváku a jdeme po nějakých krámech. Vůbec nevím po jakých, pamatuji si jen jednu malou hospodu kousek od Václaváku. Pivo a utopence.
Máme dobrou náladu a vrátíme se na nádraží. Ptám se na spoj a je mi řečeno, že musíme na Masarykáč. Přeběhneme park, poslední metry tryskem, protože paní za přepážkou říkala, že to jede ze chvilku. Odchytím nějakýho nádražáka, který mi znuděně ukáže, kde stojí vlak do Klánovic. Jedeme asi moc brzy, protože nikde žádný metly. Nevadí, počkáme na terase přímo v hospodě. Jsme na místě a jsou tu i dva autobusy. Kolem chodí páni muzikanti a občas přijde nějaký i k našemu stolu. Moje angličtina je ale příliš učebnicová a dost koktám. Hele, je mi dvacet a stydím se. Pak si připadám jako debil, protože na hodinách ve škole normálně konverzuju a bývám spíše lepším studentem. Nikomu ale nevadí, že nemluvím plynule, že mám typický český (teď už i plzeňský) přízvuk. Vůbec nevím, že si vedle nás sednul samotný Erik Lindmark. Já nemám moc paměť na ksichty. Respektive, promo fotky v časáku jsou něco jiného, než realita. Každopádně, prohodíme pár slov a působí na nás neskutečně příjemně. Od pohledu osobnost. Pak ale zmizí, protože přicházejí metalisti a stoly se začínají plnit.
Ne že by bylo narváno, to zase ne, ale je to příjemný koncert. Jak jsem již psal, předkapely si nepamatuju, ale myslím si, že byly stylově úplně jiný, než brutální death metal. Taky si je nepamatuji nebo spíš, ocenil jsem je až někdy v budoucnu. DEEDS OF FLESH se mi ale doslova vypálily do mozku. Dostal jsem se do rauše, pařil jako o závod. V první brázdě, jasně že i notně opilý, ale rozeznával jsem přesně jednotlivé riffy, všechny údery bicích i vokál. Venku na terase měl Erik na hlavě čepici, na pódiu ji neměl a chvilku mi trvalo, než jsem ho poznal. Pak jsem byl děsná metla a chtěl si s ním za každou cenu plácnout. Usmál se na mě a já si ho navěky zafixoval v hlavě jako neskutečného borce. Hele, musel takových lidí potkat na turné po celém světě stovky. Byl jsem a vždycky budu obyčejným fanouškem, ale pro mě byl tohle fakt zážitek. Hrozně jsem podobná setkání, chvilky žral. Jsou pro mě důkazem o tom, že metalový underground je hlavně o lidech. Kdyby se tenkrát choval divně nebo namyšleně, možná bych zavrhl i celou kapelu. Fakt jsem to tenkrát takhle cítil. Spousta mi toho zůstala dodnes.
Vylezu totálně hotovej z klubu, zapálím si a hledám Elišku. Stojí opřená o lavičku a baví se s ní nějaký kluk. Přijdu k ní, obejmu ji a zeptám se, jak se jí koncert líbil. Podívá se na mě a řekne mi, že nechápe, jak můžu něco takovýho poslouchat. Přejede mi mráz po zádech. Možná se to může zdát jako blbost, ale pro mě to byl začátek konce našeho podivného vztahu. Setřela mě a klučina se mi smál. Měl jsem sto chutí mu dát pěstí, ale ovládl jsem se. Radši jsem dal rum, ještě chvilku nasával atmosféru a pak ji vyzvedl a jeli jsme vlakem. Usnula už během několika zastávek v Praze. Připadalo mi, že ji spíš nesu, než že by do mě byla jen tak zavěšena. Ale jsem příliš rozjitřený koncertem. Bylo to brutální jako death metal, omílal jsem si stále dokola v hlavě. Nemohl jsem usnout. Nezajímalo mě, že se jí zvedá hrudník, že se ke mě tulí. Pro mě byl důležitý jen prožitý koncert.
Byl jsem trošku smutný, že se nemám s kým podělit. Ani ty nejdrsnější metly z Plzně, kterých už jsem pár znal, neměly o brutální death metal zájem. Mohl jsem básnit, jak jsem chtěl, mohl jsem jim půjčit nahranou kazetu, jednomu dokonce CD a oni mi je vrátili hned druhý den. Moc surový, moc hnusný. Žádný melodie, takové byly nejčastější odpovědi. Zase jsem si připadal jinej, teď paradoxně mezi svými. Mrzelo mě to. Elišku jsem uložil k sobě do postele, ani nešla do sprchy. Sednul jsem si do křesla a usnul v něm se sluchátky na uších. Probudila mě až ona, když se začala lísat. Byl jsem tak rozlámanej, že jsem utekl do sprchy a pak usnul spánkem všech spravedlivých. Poslouchal jsem pak spoustu dní DEEDS OF FLESH stále dokola, střídal je se SUFFOCATION a super bylo, že do Sparku psal mistr "CYKLO", který mi doporučil vždy obrovské množství dobrých kapel.
Byl to můj pravidelný rituál. Prvního do trafiky pro Spark, pak pár dní číst. Vypsal jsem si stranou na papírek kapely, co chci slyšet. V Music records je buď už měli a nebo je objednali. Byly to neskutečný poklady. A jestliže thrash metal docela stagnoval a poměrně nudil, tak death metal měl spoustu čerstvé krve. Je sice pravdou, že takové ty vyloženě extrémní bordely jsem nikdy nepochopil. Pro mě byla vždy důležité melodie, nápad. Musela mě kapela něčím zaujmout. V tomhle stylu jsem si vždycky hodně vybíral, ale musím říct, že to byly krásný roky objevování. S Eliškou nám to mělo vydržet už jen chvilku, muzika mi zůstala navždy. Jsem věrný. Mám ji vypálenou v mozku a některé zážitky se už nebudou opakovat. Krev není voda a já si tenkrát další den cestou do školy několikrát zahrozit v polích. Sluchátka na uších, další deska, další zážitek. Masakr!
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):