Příběh tří stý padesátý třetí - Staré časy nevrátíš
Město, které jsem miloval, město, ve kterém jsem vyrůstal, políbil první holku, odřel si poprvé koleno, se pro mě stávalo díky otci noční můrou. Kdybych nemusel chodit na brigádu, tak bych tam asi vůbec nejezdil. Už někde za Prahou se mi svíraly vnitřnosti v představě, co zase bude za křik. Byl jsem v tomhle ještě troško dítě, nedovedl jsem překousnout, že se rodiče pořád hádají. Bolelo mě to, i když jsem věděl, že já to nikdy nevyřeším. Snažil jsem se mámě pomáhat jak to šlo, ale měl jsem i své starosti. Chtěl jsem si najít holku, co mě bude mít ráda, obyčejnou a milou. Možná by jí mohla být Eliška. Přemýšlím o tom, jede se mnou do Boleslavi a sedí vedle mě. Má na uších sluchátka a směje se. Asi neví, do čeho jde. Přemluvila mě sama, když jsem ji jednou v nestřeženém okamžiku povídal v posteli o naší partě z Boleslavi. Pálí mě žaludek, přitom není proč. Otec je na měsíc na vojenském cvičení. Pupkáči si jeli hrát na vojáky.
Pro nás to ale byla svoboda. Máma se mezi dveřmi směje od ucha k uchu a tak jsem ji neviděl snad rok. Brácha dokonce řekne pár slušných vět a nevypadá jako zakřiknutý podivín. Přenechám Elišce svoji postel, povečeříme a jde se do šumu. U Hymrů jsou všichni, jen jedno místo v rohu je prázdné. Moje momentální dívka si tam sedne, ale zasyčím tak jedovatě, že se vyděsí. Omluvím se, to je Sabathovo místo, víš? Přišli všichni. Všichni z mé party, kteří mohli. Jsou jako moje vzpomínky, moje minulost. Máme velkou radost. Debata zpočátku vázne, protože nikdo neví, jak se k Elišce chovat, ale nakonec je dobře. To víte, pivo a rum, ty dokáží rozvázat jazyk. Nechám holky i buzničky, aby se jí vyptali na všechno, co potřebují a sednu si k Vencovi. Přijel z Jablonce. Jak je? Stýská se ti? Něco zahlásím, ale uvnitř mě to zabolí. Oni si tu žijí své životy a já jsem v Plzni, kde moc lidí neznám, moc se mi tam nelíbí a připadám si děsně rozpolcenej.
Není to ono, staré časy nejdou nějak vrátit. Nikdy předtím jsme nemívali tichá místa v debatě, nikdy předtím mě nikdo nekritizoval. Stačilo pár měsíců a všichni ti kamarádi na život a na smrt na mě zapomněli. Tedy, oni nezapomněli. To já byl mimo, už jsem nedokázal navázat na včerejší rozhovor. Protože jsem tady nebyl. Navíc jsem studoval a po odpolednech a nocích vedl neskutečné filozofické disputace, četl nové knížky, chodil na alternativní divadlo, na výstavy. A oni tu zůstali a makají, žijí, milují se. Myslel jsem to dobře, jen tak pokecat, ale nakonec to skončilo jako vždycky poslední dobou. Kecalo se o starých dobrých časech. Bejvali jsme tenkrát kabrňáci. Je normální trošku zfotrovatět. Já žil pořád metal, furt ve mě byl kus rebela. Někdy to bylo hodně těžký, ale nepoddal jsem se, nezařadil. Jakoby uteklo hrozně moc času, třeba půl století a ne jen pár měsíců. Co se to s námi stalo?
Koupím lahev rumu a musím všechny přemlouvat, aby šli ještě do Černé vdovy. Nakonec jde jen půlka, třeba Tomáš s Buddhou se omluví, což mě hodně mrzí. Zrovna s buzničkama jsem se neviděl fakt dlouho. Tak si jen plácneme a se zbytkem se vydáme směr Radouč a pak Debř. Chtěl bych dělat blbosti, tlemit se, ale všichni jsou nějací vážní. O co jde, zeptám se na rovinu? Nakonec se chopí slova Prcalinka. Smrťáku, ty moc dobře víš, jak na tebe trpíme, jak tě máme rády. Ale teď nám připadáš jak z jinýho světa. Trošku machruješ, to je pořád - to u nás na vysoké škole, to u nás v Plzni v klubu, na výstavě. Ty vole, kde je ten kluk, se kterým byla prdel? Stojím uprostřed Radouče, kolem jdou zrovna nějaký mladý metly a šíleně se tlemí jedný holce, co válí sudy v trávě. Jsem jako opařený. To opravdu takhle působím? Najednou je mi hrozně smutně. Ale, vždyť já to všechno myslel fakt dobře. Couráme se s Eliškou kousek za ostatními.
Ve Vdově hrají nějakej punk, pak heavík, docela nuda. Ale Eliška to jako vždy rozjede. Jana si sedne ke mě na bar a mluví mi do duše. Fakt se nechceš vrátit do Boleslavi? Tebe baví studovat něco, co jsi nikdy nechtěl dělat? Hele, a ta Eliška, super holka, fakt sexy, ale nějak necítím, že k sobě patříte. Nevím jako vždy co odpovědět, tak si dám panáka a běžím pod pódium a pařím se svoji holkou jako o závod. Je ve mě zvláštní frustrace. Proč vždycky myslím všechno dobře a nikdo to nepochopí? Proč, kurva proč? Plácám Elišku po zadku, až ho má červenej. To tedy zjistím až venku, kam jdeme kouřit a pak taky objímat jeden druhého. Když jsem v nejlepším, tak se šíleně leknu. Na rameno mi poklepe dívka v metalovém. Jak se máš? Přede mnou stojí Kristýnka. Má bývalá, kterou jsem miloval, i když byla na vozíku. Holka, kterou jsem měl radši víc, než svůj život. Něco blekotám. Řekne mi, že se mám stavit, že sedí v jednom salónku ve Vdově.
Omluvím se Elišce a celou noc, až k ránu strávím ve vzpomínkách. Kristýnka se má moc dobře, vypadá to, že se bude brzy vdávat, plánuje děti. A co ty? Ta kočka je tvoje holka? Nechci působit jako zlá bejvalka, mám tě ale pořád ráda, ale s ní je to jen o sexu, co? Připadám si, jako by mi někdo čistil vnitřnosti. Jsem už opilý, tak začnu blekotat něco o tom, že ji mám pořád rád. Pak se oba rozbrečíme. Měli jsme spolu zůstat, měl jsem o ní víc bojovat. Když se uklidníme, hrají už ploužáky a já zase cítím v rukou krásné tělo Kristýnky. Cestujeme v čase a víme, že se už nic z toho, co jsme spolu zažili, nevrátí. Pak pro ni přijede její kluk a zmizí jako dávný sen. Hledám Elišku. Je na mě naštvaná. Tak ji nechám u holek a jdu kecat s Vencou. Blbý je, že mi taky mluví do duše. Já u toho dneska nevyjdu. A to jsem se tolik těšil. Otec pryč, myslel jsem si, že v klidu zapaříme, že vrátím datum o pár měsíců zpět.
Ještě v létě jsme se koupali na Švarďáku a Esterka mi slibovala lásku na celý život. Co se to stalo? Já vím, Plzeň je od Boleslavi daleko, asi jsem měl jít do Prahy nebo Liberce, ale přece nemůžeme přetrhat pouta. Já nechci! Kecáme, probíráme samozřejmě i muziku, knížky, ale pak jsou všichni děsně opilí. Musíme domů. Přes Radouč, kde se raději ani nerozhlížím. Nechci jitřit myšlenky. Usnu jen na chvíli. Stejně nás probudí máma a soused, který buší do své manželky tak náruživě, že řve jak na lesy. Jdeme snídat a moje máma je milá a spokojená. Myslí si, že Eliška je hrozně slušné děvče (což svým způsobem je) a že je ruka v rukávě. Má takové ty řeči o tom, že se těší, až bude babička. Ale mami, mě ještě čeká spousta let na škole. Eliška se jen culí a sahá mi pod ubrusem mezi nohy. Jezinka.
Zbytek víkendu si připadám jak starej chlap, co se vrací na místa, která chce ještě jednou vidět. Eliška si trošku stěžuje, že jsem ji o Boleslavi a naší partě moc neřekl. Holky včera naznačovaly. Ty si se prej vyboural a zemřela ti holka? Jakmile to řekne, mám pocit, že mi hlavou proletí blesk. Chodíme po Boleslavi, já se pořád zastavuju a vyprávím. Jsou to útržky, momentální reakce. Sedíme v šílený zimě a vichru na zdi u kostela a já jsem v myšlenkách někde v létě s Andreou. Já a moje holky, já a moje parta, metal, pivo, život a smrt. Tady jsou mý kořeny a navždy budou. Nechci to měnit. Plzeň už mám docela rád, učím se to, ale v Boleslavi cítím lepší vzduch, jestli mi rozumíte. Hele a tady, kousek u lesa, bývaly panely. Eliška mi visí na rtech. Provedu ji všude.
Zalezeme do nějaký hospody v Kosmonosích, vůbec to tam neznám. Povídám a Eliška poslouchá. Nekecám moc? Ne, vyprávěj, ty si toho tolik zažil, to já vyrůstala na malém městě, jen se učila a chodila na tréninky. Asi nuda, povídej dál. Eliško, vidíš, a to já si myslel, že si bývala vždycky královnou nocí. Ne, to až s tebou. Možná bychom mohli být navždy spolu, přemýšlím, ale když já byl tenkrát fakt asi trošku debil. Hledal jsem dokonalost z knih. Možná jsem taky jako mladý kluk chodil a potkával jen samý skvělý ženský a teď porovnávám. Těžko říct. Láska nejde nijak definovat, buď je a nebo není. A u Elišky jsem věděl, že jde hlavně o sex, proč to nenapsat na rovinu? I když, dneska byla tady za velkou romantičku. Možná jsem za to mohl já a mé vzpomínky a nebo samotné město, nevím. Každopádně se začala tulit úplně jinak, než obvykle.
V neděli ráno musím vstávat brzy. Od šesti do šesti tahám špínu v kanálech pod Škodovkou, pak se osprchuju a vyzvednu Elišku. Byly s mámou nakupovat. Vypadá to, že si sedly. Musíme na vlak, cesta je dlouhá. Hodím vás autem. Rozloučíme se a já pak poslouchám celou cestu, jak je moje máma boží. To já vím děvče, dyk jsem taky po ní, ne? Jdeme raději k ní na kolej. Propašuje mě pod oknem. A zbytek noci bych si nechal s dovolením pro sebe. Jen když se někdy k ránu probudím a vidím její prdelku, zasním se. Starý časy možná nevrátím, ale čekají mě ty nové. Jen doufám, že budou utíkat tím správným směrem. Nedá mi to a na zadek jí políbím. Usměje se ze spaní. Ne, vracet se asi už moc nebudu.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):