Příběh tří stý padesátý druhý - Metal a mráz
Do Boleslavi jsem přijel jak jinak než stopem a neměl ani floka. Ještě, že jsem nějaké peníze vyžebral od mámy předtím, než jsme se zhádali. Už zase. Nějak jsem neuměl překousnout, že se mnou otec nemluví, řve na ni a ožralej leží u televize. Řekl jsem dost a utekl před problémy na chalupu. Je to přes padesát kilometrů, ale měl jsem štěstí. Vzala mě nějaká paní, co jela rovnou do Jablonce. Čtyři kilometry pěšky a touha se zachumlat do spacáku. Kolem se blýskají hromady sněhu. Mrzne až praští. Vlněný vytahaný svetr od babičky pod křivákem sice zahřeje, ale ne tolik, abych nemusel dlouho po půlnoci vylézt z postele a přehodnotit svoje rozhodnutí, že se na topení vybodnu. Na polštáři mi totiž zamrzly slzy. Nějak na mě pokaždé dolehla situace v rodině. Cítil jsem se děsně sám. Kamarádi leželi ve svých domovech, ve dvojicích. Ani nevíte, jak to bolí, když potřebujete ve dvaceti obejmout a odpovědí je vám jenom ticho a představy.
Pořád jsem se budil, foukal vítr a větve sem tam bouchly do okna. Lampa na cestě svítila jen každou druhou hodinu. A vrhala na moji samotu dlouhé stíny. Ráno sjedu na běžkách do krámu a koupím si šišku salámu a chleba. Jinak nic. Dám si menší tůru po hřebenech a utahaný jako kotě usnu zmožen po lovečáku a několika panákách rumu. Vyhasnou mi kamna a probudí mě bouchání na dveře. Jeden ze sousedů, se kterým jsme jako malí proti sobě bojovali v nekonečných bitvách mezi místními a chalupáři, stojí ve sněhu a v ruce drží dvě piva. Viděl mě svítit, tak si říkal, že bych nepohrdl společností. Ani nevíte, jak jsem byl vděčný. Popíjíme a on mě pozve do Jablonce do klubu Na rampu, hrajou tam prý V.A.R. Moc je nemusím, už jsem hudebně přeci jen někde jinde, ale pořád lepší než být sám. Odmítnu s omluvou pozdní oběd u nich doma, a to i přesto, že jeho máma je pořád objektem mých snů. Neskutečně krásná ženská, která mě má ráda a moc dobře ví o tom, že se mi líbí.
Zalezu si do peřin, vyhledám si Dostojevského v knihovně a cítím se s ním neskutečně propojen. Veliká ruská duše, temnota. Trošku se i bojím. Pak mi to nedá a zajdu na půdu, kouknout na starý erotický časopisy. Holky už dneska musí být mámy od rodin, žijí si své normální životy a já nad nimi vzdychám. Achjo. Zaklapnu krabici, dojím salám a dopiju rum. Přečtu hrozně moc stránek. Tma je brzy, začátek zimy bývá vždy skoupý na světlo. Znovu klepání na dveře, nechápu, proč se pokaždé tolik leknu. Kámoš se oklepe od sněhu a představí mi svoji šestnáctiletou ségru. Takhle nějak musela vypadat její máma jako mladá. Hele vole neslintej a říkám ti, sáhneš na nic a přestaneme být kámoši. Ona sklopí oči, je tak krásná. Ale slíbím, že jen kamarádi a jde se. Respektive, spíš klouže. Všude kolem je totiž led a sníh. Jdeme kus lesem a zalezeme do klubu Zebra. Šílenej pajzl, ale hrajou tu drsný styly, tak jsem spokojenej.
V podzemí je spousta různých zákoutí, laviček, chodeb. Pokaždé, když jdu ze záchodu, tak zabloudím. Jednou potkám dvojici, co je v nejlepším, podruhé nějaký feťáčky. Jsem hrozně rád, když usednu vedle ségry a kamaráda. Bavíme se dobře a super je, že přijdou místní i s dalšíma holkama. A protože jsem teď z tý Plzně a studuju vejšku, tak jsem děsně zajímavej, Poslouchají se tu trošku jiný metaly, než mám rád, ale nevadí mi to, rád se poučím. Hlavně, že se nikdo nevysírá a není agresivní, a to musím zmínit, jako to mu bývá často na vsích. Pokecáme, rozšíříme si obzory a je tu i jedna z vysoké z Liberce, která ke mě tak nějak automaticky přisedne. Moc se mi nelíbí, ale každým dalším pivem oceňuji spoustu jejich hezkých zákoutí. Je na ni vidět a i mi to několikrát řekne, že by se mnou klidně šla na chalupu. Musím se smát, když si ji představím v mrazu na péřové duchně. Ale dělá mi to samozřejmě děsně dobře. Ještě před pár roky bych ji vyprášil kožíšek, ale teď jsme za intelektuála a pořád hledám tu pravou.
No nic, jde se Na rampu. Vylezeme schody u autobusáku a před vchodem vidíme už partičky, co taky přišly na metal. Hrozně mě mrzí, že tu není Venca, ale neměl se to jak dovědět. Dám si pivo na baru a čekám na první kapelu. Nějaký místní, kteří neumí moc hrát. Ale mají děsnej úspěch. Mě to přijde fakt děsně slabý, uječený, pozérský. Oddychnu si, když je po všem. Radši tokám s vysokoškolačkou a dávám jí planý naděje. Tedy, mám v sobě opravdu už hodně piv a tak dojde i na nějaký to muchlování. Hele, jsem slabé povahy, prostě podléhám touze. Možná jsem jen fakt nechtěl být sám. Hledal jsem, kde se dalo. Po spoustě dobrých vztahů jsem chtěl ale už něco vážného. Šlo by to i touhle dívkou? Proč ji nedat šanci. Ono taky na rovinu, v tomhle věku má člověk prostě puzení. Mohlo nám být ještě víc dobře, kdyby nás ségra nevyrušila na dámských záchodech. Ano, já elegán dámských ložnic jsem klesl tak hluboko, že jsem si šel s dívkou na záchod zasouložit. Tak nic. Rudí až na prdelích se vrátíme do sálu. Přemýšlím, že ji nakonec na chalupu vezmu. Jenže ona se tak opije, že nemůže ani chodit.
To ale až po druhé kapele, která je přeci jen trošku lepší. Thrashík, takovej miloučkej, technickej, ale kluci aspoň umí hrát. Dokonce vydržím pod pódiem. Lidi to moc nebaví, moc nás nehrozí, ale všichni pak za naši trpělivost dostaneme kazety za věrnost. Pochválím je, protože si myslím, že potřebují povzbudit. Dám si pivo a už jsou tu V.A.R. Mezi místními mají spoustu fans, každý známe texty nazpaměť a úspěch je tím pádem zaručen. Hele, mě se na nich vždycky líbilo, že si na nic nehrají, prostě žádný velký umění, ale bylo to upřímný, jednoduchý, živočišný. Přesně něco takového jsem potřeboval. Jsem v nejlepším, když mi ségra zaklepe na rameno. Musím vysokoškolačce zaplatit taxíka, pořád dokola se omlouvá a chce mi dát pusu. Mám ji vlastně rád, třeba by to mohly i nějakým směrem časem vyjít, ale děsně se poblije a tak pusu oželím. Má rozmazaný šminky a asi se děsně stydí. Hele, nemusíš, po letech jsem ti to i říkal.
Pijeme dlouho do noci, kecáme, kalíme. Vyhodí nás a já odmítnu z nějakého mě neznámého důvodu taxíka. Říkají mi neblbni, ale já nemám taxíky rád, nenávidím je. Zaseknu se v opilosti. Ségra chce jít se mnou, ale to jí brácha zakáže. A tak stojím u cedule Jablonec nad Nisou, kolem jsou závěje a chčiju obrázky do sněhu. Cestu, kterou normálně chodím hodinu, jdu asi tři. Přijdu na chalupu, několikrát vyválený ve sněhu. Je ze mě mokrá troska. Jednou jsem dokonce na chvilku ve sněhu usnul. Mohla to být moje smrt. Tak ať, říkám si opilecky pod vousy, stejně mě nikdo nemá rád, nikdo mě nemiluje. Kurva, co dělám blbě? Konečně se mi povede otevřít dveře a padnu do postele. Netopí se. Sundám si mokré věci, švihnu s nima do kouta a zalezu si pod peřinu nahý. Zdá se mi o vysokoškolačce, o Elišce, o holkách z časáku. Lijí na mě ledovou vodu a nadávají mi, že se nemůžu rozhodnout. Co vlastně chceš?
Další klepání a tentokrát to není soused, ale jeho ségra. Stojím před ní v tý děsný kládě jen v trenýrkách. Měla o mě strach. Přinesla mi dokonce snídani. Musím být fakt děsnej fešák, že se o mě během jednoho víkendu zajímá tolik žen. Prý ne, ale dobře se se mnou mluví. tak díky krásko, budu se muset spakovat a vypadnout do Plzně. Nakloní se ke mě a dá mi pusu. Hrozně hezky voní. Bože, jak já bych tě chtěl, ale tvůj brácha by mě zabil. Tak mu to nemusíme říkat, myslí si naivně. Když odejde, tak jsem tak plnej testosteronu, že musím i v tý neskutečný zimě nahoru na půdu. Ujede mi dokonce jeden autobus. Asi trošku smrdím, protože si ke mě až do Prahy nikdo nesedne. Jsem rád, aspoň můžu spát. Na hlaváku se zašiju do kouta, koupím si jedny Startky, protože na víc nemám a přemýšlím, jestli se nevybodnu na vlak a nepojedu stopem, ale jsem tak utahanej, že jedu srabácky vlakem.
Je už dost tma, když si lehnu na koleji do postele. Ťukání mě zvedne a tam Eliška, že prý mám vzkaz na vrátnici. Máma se ptá, jestli jsem v pořádku. Zavolám sousedovi do Boleslavi, že jo a že děkuju. Omluvím se, že jsem nestihl na chalupě uklidit. Eliška se chce projít. Nejdřív se vymlouvám, ale nakonec jdu. Co si dělal o víkendu? Vše jí pečlivě vyprávím. Ty musíš být chudáčku úplně nadrženej. Uff má drahá, to tedy nejsem, chci se hlavně vyspat. Pod nohama nám křupe sníh. Kolem je tma a trošku i metal, protože o něm pořád vyprávím. A je mi úplně jedno, že to Elišku nezajímá. Dáme si v baru na koleji pivo, ale po třetím usnu na stole. Odvede mě na pokoj, svlékne, lehne si vedle mě a myslí si, že hned usnu. Místo toho přemýšlím, proč jsem vedle tak krásný holky a přesto pořád sám. Je mi zima. Asi jsem si ji přivezl z Jizerek.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):