Příběh tří stý padesátý první - Ajťáci
Mám udělat na zápočet program na výpočet elipsy. Moc už si ani nepamatuju zadání. Jdu s tím za ajťákama, co se mnou bydlí na koleji na patře. Jednoho potkám už na chodbě. Na nohou Prestige, vlněný svetr, i když je vedro jako blázen. Má v rukou fixu a píše s ní na obkladačky na zeď. Co děláš ty vole. Koukne na mě šíleně tlustými brýlemi, s obroučkami jako nosíval můj děda a začne něco o maticích. Přeruším ho s tím, ať si to po sobě hlavně umeje. Tenhle mi asi fakt nepomůže, je totálně mimo, ve svým světě. Zaťukám na jedny dveře a nic. Že by kluci měli na pokoji nějaký holky. Usměju se nad tou představou, protože jak známo, ajťáci jsou jinej druh, čeleď, divná a zvláštní. Oni raději hrají dlouho noci v kuse na počítači imaginární hry, než aby šli za svým pudem. Uff, tohle bude těžký. V pokoji je tma a smrad jak v kobce. U počítačů sedí dva studenti fakulty aplikovaných studií.
Přednesu do ticha, které je přerušované jen ťukáním do klávesnic, svůj požadavek a prosbu. A nic. Zopakuji a zase nic. Mlčíme asi pět minut, což je pro mě šíleně dlouho, ale na obrazovkách zastřelí oba několik příšer. Pak se jeden člen klubu ošahaných myší zvedne a pokyne mi. Mám si sednout a zatímco on se podívá na zadání mé práce, mám hrát místo něj. Od doby, co jsem dělal účetnictví a skladové hospodářství v jedné firmě v Boleslavi a chodil s holkou na vozíku, už uplynula dlouhá doba. O hrách jsem neměl ani ponětí, ani mě nenapadlo, že by mě to mohlo někdy bavit. Nejsem navíc moc hravej v tomhle smyslu. Taky mě zastřelili po několika krocích. Ty vole, máš ještě pět životů, utíkej. Kryju ti záda, slintal za mnou druhý ajťák. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Vypadni, kvůli tobě jsem mrtvej, zařval na mě hystericky kluk, za jehož postavu jsem bojoval v podsvětí. Měl slzy na krajíčku. Sbalil jsem si papíry a šel o pokoj dál.
Jenže celé patro na tom bylo stejně. Byl jsem zoufalý, vůbec jsem nerozuměl, co po mě vlastně na škole chtějí. Programování jsem totiž s chutí vynechával a svůj čas jsem trávil četbou sci-fi knížek v hospodě U Darebáka. On totiž pan učitel tak nějak splňoval taky představy o ajťácích. Mluvil nesrozumitelně a i když mu bylo notně přes čtyřicet, tak když se na něco zeptala nějaká studentka (opět připomínám, že na strojárně moc hezkých žen nebylo), tak koktal, červenal se jak prvnička. Podle mě byl panic, což mi ale bylo tak nějak jedno, já potřeboval pár kreditů, abych prolezl do dalšího semestru. Potkám na chodbě Elišku, která toho na sobě moc nemá. Jde po mě. Jenže já mám úplně jiný problémy. Napadne mě, že by mohla kluky ajťácký poprosit ona za mě, ale rovnou mi řekne, že jen přes její mrtvolu. Minule prý po setkání u jednoho stolu s členy IT klubu měla pocit, že měl jeden samovolnou poluci. Jako je to vtipný, ale neřeší to můj problém.
Hele, a co to zkusit obráceně? Usmívá se podezřele. A to jako jak? Prý existuje, ano opravdu je to fakt a ne jen legenda, jedna dívka, která je také studentkou FAV. Nejdřív si myslím, že si ze mě opravdu dělá Eliška srandu, ale prý s nima chodí s učitelkama na nějaký předmět. Ono totiž tenkrát byl nově kreditní systém a měli jste možnost studovat kvůli kreditům i předměty na jiných fakultách. Znal jsem kluka, co si jako strojař napsal hru na hoboj. A prošlo to, prý může hrát v továrně dělníkům k práci. Uff. Děly se to tenkrát věci. A ona bydlí na koleji? Ne, někde na Slovanech s maminkou, říkala. Domluvíš mi schůzku? Pro tebe všechno, jen jsem si říkala, jestli nemáš volno na pokoji. Připadám si jako prodejná děvka, ale zase na druhou stranu, peníze nedostanu, tak co. Uplyne několik dní a jsem pěkně nervózní. Čas běží a nemám nic.
Párkrát sice zkusím znovu ajťáky, ale výsledek nic moc. Dokonce jim nabízím peníze, nebo že seženu holky, co s nima půjdou na rande (to si trošku vymýšlím, ale jen málo). Nepomáhá nic. Vyšel nový DOOM a oni pijou hektolitry kafe, živě diskutují o nových zbraních a chodbách. Vše ostatní jde stranou. Je to fakt jiný druh, odrůda, se kterou zkrátka neumím moc jednat. Nastane ale den D a mám domluvenou schůzku se slečnou. Eliška vše pojala jako rande, že jsem ji prý někde viděl, že se mi líbí a tak. Nevím, co ji nakecala, ale tváří se děsně tajemně a usmívá se. Jako jezinka. Prej vem si pro jistotu kondom. Znovu si připadám jako děvka a teď už fakt doopravdy. Jdu do kavárny, rozhlížím se a poznám ji na první pohled. Každému není dána krása, něco málo o tom vím, ale tady šlo o něco jiného. Na první pohled bylo vidět, že je chytrá, někteří lidé tak opravdu působí. Říkejme jí třeba Jana. Představím se a snažím se být vtipný. Rovnou řeknu pravdu a ona chce odejít. Myslím si, že ale nakonec u ní převáží zvědavost.
Každý zná příběh o ošklivém káčátku a já se musím v duchu omluvit za své blbé vtipy. Ona je Jana hrozně milá holka, jen kdyby si nechala udělat hlavu, vzala si na sebe něco hezkého. Stydí se, je znát, že si z ní dělali kluci i holky dlouhé roky srandu. Je mi ji až líto. Ale kvůli tomu tady nejsem. Normálně ji poprosím a ona hned, že o víkendu bych to mohl mít. Zaplatím a loučíme se. Za oknem zahlédnu Elišku a ještě jednou její kamarádku, jak se smějí. Rozloučíme se a jdu za slečnama a pěkně jim vynadám. Nesnáším posměšky a podobné kecy. Sám jsem nosil celou základku brýle a tenkrát to bylo jako cejch. Kolik já dostal facek, kolikrát jsem se pral. Nakonec se s Eliškou pohádáme. Přijde dokonce až za pár dní, sice se omluví, ale stejně mě naštvala. No nic, to je podružné. Koupím si cigára i větrové bonbony. Jdu vyzvednout Janu. Máme rande. Jako fakt, že jo. Připadá mi to divné, ale jdu na to.
Zazvoním u starého domu a leknu se. Máma Jany vypadá jako vysloužilá učitelka přísného typu. Taky jí je. Sjede mě pohledem, ale neřekne nic. To až u stolu, kdy rovnou vypálí od boku, že si tedy myslela, že si dcerka najde někoho hezčího, slušně oblečeného a vůbec. Trošku zapůsobí moje studium na vysoké škole a ihned pochopím, kde je zakopaný pes. Hergot matky, co blbnete, dívčí duše jsou křehký jako poupátka, mají se hýčkat, milovat, jít příkladem, pohladit. Ne kritizovat a být jedovatý báby. Navíc proti mě seděl i táta, kterej byl totálně pod pantoflem. Ani se nedivím, že je chudák holka na tom takhle se sebevědomím. Připadám si jako hajzl, který ji využívá. Omluvím se a jdu pryč. Cejtím se fakt prašivě. Ohlédnu se, Jana stojí v okně a pláče. Uff.
Vrtá mi to hlavou a taky jsem zapomněl svoji práci u nich doma. Hergot chlape, chovej se jako muž a šlechtic. Něco mě napadne. Řeknu Blance a Elišce, říkám holky, něco od vás potřebuju. Máte na to týden. Chci jít s Janou ven, do hospody, pak tančit, nebo já nevím co, záleží na ní. Koukají na mě, Eliška trošku žárlí, ale nakonec je moje slova přesvědčí. Po víkendu mi přinese Eliška moji práci, za kterou dostanu jedničku. Pan učitel mě chválí, říká něco, že když se chce, tak to jde a já se chlubím cizím peřím. Sorry za ty lži, ale nešlo to jinak. V hospodě se mě holky ptají, jestli tedy dobrý a prdíme na to, ale já se nedám. Zítra zajdete za Janou a uděláte z ní kočku, hergot, ona je hezká, no dobře není úplně, ale mohla by být rozhodně o hodně hezčí. Kroutí nad mými nápady hlavou, ale nakonec souhlasí.
Za týden odmítnu kafe i moučník. Maminku bych už asi nechtěl nikdy vidět. Ale ze schodů sestoupí hezká holka, mám otevřenou pusu a paní rodu jí řekne, že vypadá jako děvka. Ohradím se a neberu si servítky, normálně na rovinu. Koutkem oka vidím, jak pan otec přikyvuje. Křičí na nás, ať si jdeme. Tak jo, vezmu Janu za ruku a pochválím ji. Sklopí oči a zeptám se, kam by chtěla jít. Prý do parku. Inu romantika, chápu to, i její matematický mozek je v určité části ženou, princeznou. Normálně tokám. Ne, myslím to fakt vážně. Nech se unést, budu tvým Oldřichem Novým, ty mojí Adinou Mandlovou. Naslouchám, učím se. Jana je opravdu chytrá. Chápu, že to bude mít v životě těžký. Chlapi mají často pocit, že musí mít jako navrch. Hele, děvče, nejsme všichni stejní. Obleč si šaty a uvidíš, že časem potkáš někoho normálního. Jen se narovinu vyser na řeči tvý mámy. Jsi ženská a máš svoji osobnost, jsi hodná a když si sundáš tyhle hnusný brýle a koupíš si nějaký pěkný, tak se po tobě budou kluci jen ohlížet.
Nějak to vyplyne ze situace, po parku se jde do hospody. Prý pila vždy málo. Nevadí, dej si co chceš. Ochutná víno a najednou vidím, jak se v ní probouzí život. Je mladá, opravdové mládě, které se právě změnilo v samičku. Povídáme si a mluví se s ní moc hezky. Nejsem žádný tanečník, ale pozvu ji na parket. Vedle hospody je totiž klub. Paříme a je mi s ní moc dobře. Jen pro ten dnešní den. Vypráví o svém životě, o matematických olympiádách, o tom, jak se jí kluci smáli, jak na ní byly holky hnusný. Protože je jiná, odlišná, chytrá. Kdybys jen děvče věděla, jak s tebou soucítím, jsem metal celý život, spousta lidí hodnotí jen podle oblečení, podle dlouhých vlasů. Seru na ně. Křičím to a přidá se. Následuje ploužák, jediný to tanec, který mi jde. Chytnu ji za zadek a ona tam moje ruce nechá. Má lesklé oči a já se musím znovu v duchu omluvit. Koupím jí panáka rumu. Je vláčná. Musíme jít. Venku je zima a cesty je kus.
Zahlédnu za oknem její matku, čumí jak vrána, u oběda říkala přede mnou, že prý je Jana pana, že je ošklivá a nikdy si asi nikoho nenajde. Nevím, proč mi to říkala, ale teď udělám něco, co jsem původně vůbec nechtěl. Opřu Janu o kandelábr před domem a líbám ji jako vetřelec. Šeptám jí slova o tom, jak ji děsně chci. Uteče domů a já si musím dát v jednom non stopu panáka, abych to rozchodil. Spát jdu až k ránu a přemýšlím o tom, jak je svět občas divný místo k žití. Vedle v pokoji střílejí kluci na počítačích monstra, místo toho, aby žili, milovali sem, tokali, ožírali si držky. Nebo jen tak sledovali, jak padá sníh. Jo sníh, ten zase padá. Ráno neslyším budík, probudí mě až odpoledne Eliška, která je celá zvědavá, jak vše probíhalo. Víš, bylo to super, Janu bych klidně sbalil, kdyby mě chtěla. Kouká na mě, kroutí hlavou. Vždyť není moc hezká. Ale je má milá, opravdu je. Jen jinak, než si myslíš. Mávne rukou a zbytek bych si nechal s dovolením pro sebe.
Tenkrát jsem ještě nevěděl, že budu s ajťáky spolupracovat celý svůj profesní život. Připadali mi zvláštním druhem, jak z jiné planety. Počítače byly v plenkách a oni byli už pohlceni budoucností. A Jana? Hele, párkrát jsem si s ní ještě vyšel. Hrozně mě s ní bavilo chodit. Pak potkala nějakýho klučinu, co ji měl rád. Ale vzpomínám na ní fakt rád. Má dva krásný kluky, teď už vlastně muže a pokaždé, když ji potkám, tak si říkám, že je přesně v tom věku, kdy je fakt hezká. Dělám si možná iluze o své důležitosti v jejím životě, ale první ajťačka, kterou jsem v životě potkal byla fakt super holka. Vlastně pořád je. Buďte dobří a děkuji za pozornost.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
