Příběh tří stý čtyřicátý devátý - Trampové lezou z děr
V těch dávných časech, někdy na konci devadesátek, jsem na televizi vůbec nekoukal. Sport mě nezajímal a nezajímá a nějaké seriály my byly vždy ukradené. Byl jsem u Elišky a cestou ven, jak jinak do hospody, šla vrátit nějaké spolužačce sešity s učivem. Kamarádka byla prototypem namyšlené blondýny, tehdá už s autem, takže honorace. Na mě, na váguse koukala skrz prsty. Usedl jsem na koženkový gauč a přilepily se mi džíny. Měla obrovskou barevnou televizi. Zrovna tam dávali nějaký pořad o trampech. Zaujalo mě to, kluky a holky v maskáčích jsem vždycky svým způsobem obdivoval. Svoboda, ano svoboda někde v lesích. Vyprávěli tam staří trampové, vše působilo tak nějak úsměvně, ale opravdově. Blondýnka pronesla něco o svoloči a smradu. Poslal jsem ji doprdele a šel si ven zakouřit. Si myslí, že když má kozy u krku a promedánuje se přede mnou v tangách, že se s z ní poseru. Mám nějakou úroveň, ne?
Eliška mě trošku seřve, ale moc jí nevnímám. Hele, mám rád opravdový lidi, co si na nic nehrajou. Radši budu spát v lese v zimě, než abych šel s tou tvojí kamarádkou tancovat na diskotéku. Myslím, že mi nadávala, ale pak mi dala pusu a bylo všechno v cajku. Tedy u ní. Mě vrtali trampové pořád hlavou. Michal s Blankou už čekali U Kance a pivo teklo proudem. Téma dnešního večera bylo jasné. Vyprávěl jsem o tom, co jsem zažil kdysi s Kačenkou, o našich toulkách v lesích, o trampu s Kristýnkou na vozíku. Jo, všechny jsem nadchl a to dokonce natolik, že se začali pídit po tom, kam se jezdí z Plzně. Na školu s holkama chodili nějací kluci v maskáčích a když se jich zeptaly, tak prý úplně nejvíc jsou Brdy. Jen se tam musí dávat pozor na munici, některý prostory jsou pořád vojáků.
V týdnu jsem se stavil v antikvariátu a sehnal mapu. Připadali jsme si jak spiklenci, jako malí kluci a holky, kteří plánují velké dobrodružství. Dodnes nechápu, jak jsme Blanku a Elišku přesvědčili. Měl jsem bágl, kanady, spacák, ale jinak nic moc. Nejvíc je prý spát pod širákem, jenže už byl hluboký podzim, na horách hlásili dokonce sníh. Neodradilo nás nic a v pátek po škole jsme nasedli na autobus a už za tmy dorazili do Rožmitálu. Jeli s námi vojáci základní služby, měli kecy na naše holky a já se otřásal chladem. Už zase jsem věděl, proč studuju. Vojna pro mě byla zakázaná věc, měl jsem šílený odpor ke zbraním a vůbec jsem byl pacifista jak se patří. Tenkrát jo. Vystoupíme a je skoro tma. Ujdeme pár kilometrů, ale moc to nejde. Je šílená zima. Někde směrem na Prahu (kopec), najdeme kousek s mýtinou. Nemůžu dál, rozdělejme oheň, řekne Eliška a mě se najednou hodí všechno, co jsem se naučil jako malý i jako puberťák. Jsem za děsnýho chlapáka, sedí se a pije rum. Jenže k ránu vystřízlivím, je mi zima a zvuky lesa jsou značně strašidelné. Eliška se u mě ve spacáku třese. Přikryji ji vším, co najdu. Sám se klepu jako osika.
Otřepeme se u salámu a rumu. Vymrzlí jak sobolí hovno. Rozprostřeme mapu a vydáme se na cestu. Chodíme po pěšinách a dost často narazíme na cedule se zákazem vstupu. Samí vojáci. Ale je tu klid. Jsme utahaní, nikde nikdo, jídlo dochází, zase jsme něco hodně podcenili. Hlavně, že máme rum. Dvakrát se ztratíme, otočím nesprávně mapu a tak po mnoha a mnoha kilometrech vylezeme na Tok. Mám poznamenáno, že by to měl být nejvyšší vrchol Brd. Kolem je ale les, tak nic nevidíme. Nevím, jak je to dnes, ale tenkrát to tak bylo. Slezeme dolů, směr Octárna. Je to kus, zase padá tma, ale musíme, nejde to jinak. Hele, asi zemřeme hlady, říkám všem, když na improvizovaném tábořišti rozdělávám oheň. Představovali jsme si romantiku a sex pod hvězdami. Místo toho nám je děsná kláda a jedli bychom i kůru. Mladí a hloupí, inu stává se.
"Proč byste umírali?": ozve se z mlází a my se vyděsíme. Lesní muž, dva lesní muži. Stoupnu si do postoje jako na karate a druhý příchozí se rozesměje. Přece by ses nepral se ženskou. Dvojice jsou totiž manželé, staří, neskutečně staří trampové. Pozveme je k ohni a oni dají na oplátku do placu bochník chleba a považte, uzené. Vypráví se. Dlouho, skoro až do rána. Jezdí sem snad padesát let, nejdřív jen tam, kde to bylo povolený, často je trampíky dokonce policajti naháněli po lesích, to když naschvál zabloudili do zakázaného prostoru. Visíme jim na rtech. Jsou vrásčití, špinaví, trošku smrdí, ale přátelé, takhle veselé lidi jen tak někde nepotkáte. Vypráví o potlachu, na kterém se kdysi seznámili a pokaždé, když mluví jeden o druhém, tak mají na tvářích přesně takový ten výraz moudrých lidí. Je to šíleně krásný, až naše holky pláčou, protože jak známo a pořád to opakuju. Každej, ale fakt každej nakonec hledáme stejně jen tu vopravdovou lásku. Oni měli štěstí, jejich vztah se upevnil a ohlodal na kost v lesích. Zestárli spolu.
Ráno jdu brzy čůrat a vedle mě se objeví potichu ten starej indián. Leknu se, až si počůrám ruku. Ty vole, ta prostata, je svinstvo. Namažeme chleby a čekáme, až vstanou ostatní. Působí navenek jako děsnej morous, ale jen do chvíle, než promluví. Má hluboký, klidný hlas lidí, kteří vědí, co chtějí. Nikdy mu nešlo o bohatství, lidi mu přijdou divný, ve svý honbě za věcma. Pro něj je nejdůležitější pátek nebo dovolená, když má sbalený bágl a usedají na vlak. Poslední domy a pak už jen divočina. Jasně, působí nejen v dnešní době divně, v práci jej všichni považují za zamrzlého mladého starého, ale on ví své. A jeho žena, která se za chvilku probudí, tak také. Ihned mi řekne, že Michal s Blankou k sobě patří, ale že mě a Elišce jde jen o sex, což je prý dobrý, ale dlouhodobě nám to nebude fungovat. Řeknou to jen tak, mimochodem, ale pamatuju si to a dlouho o jejich slovech přemýšlím.
Zmizí stejně, jako se objevili. Jako stín, přízraky, duchové lesa. Jdeme dál, musíme se dneska dostat na vlak. Povede se, ale dvakrát nás zažene nějaká hlídka. I když jsem vždycky býval dobrý navigátor, v Brdech bych se asi ztratil. Žádné turistické značky, jen divoká příroda. Sychravý podzim navíc moc lidí nepřilákal. Ve vlaku si od nás odsedají. Máme z toho děsnou srandu. Na koleji chci zalézt k Elišce pod deku, ale usne na gauči ještě před sprchou. Uložím ji, pohladím a jdu dolů na bar. Sedí tam samotný Michal. Taky o té dvojici přemýšlíš? Jojo, pokračujeme až do chvíle, než se chce spát i nám. Další týden jsme všichni nachcípaní, ale máme vzpomínky. Já se třeba zařeknu, že se do Brd jednou vrátím, což splním po mnoha letech už se svoji manželkou, i sám na kole a běžkách. Trampové tenkrát vylezli z děr a bylo hrozně příjemné je potkat. Smrděli lesem i korunou, ale byli šťastní. Nejvíc si pamatuju, jak když mizeli zase v lesích, tak se drželi za ruce. Po tolika letech. Záviděl jsem jim, kdybyste věděli, jak já jim záviděl. Já vím, nemá se to, ale byl jsem fakt mladej floutek.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):