Blues černýho kafe - Henry Rollins
1998 (1992), Maťa
Byli jsme předtím v hospodě na pár piv. Pak mi Michal řekl, že prý v jednom klubu v Plzni je nějaké čtení. Měl jsem rád Bukowského a hodně jsem se do něj stylizoval. Miloval jsem Kerouaca a měl jsem mladé neklidné nohy. Znáte to, člověk v tomhle věku kouká do budoucna s nadějí, nechce dělat věci jako jeho rodiče. Kolem zuří čerstvě nabytá svoboda a mladá, čerstvá demokracie. Jdeme se nejdřív projít, naše holky si něco špitají a my místo toho, abychom je objímali a laskali, tak raději diskutujeme o knížkách. Měl jsem mysl otevřenou a vše nové nasával jako houba. Plzeň tenkrát bývala svěží, tepající město, se spoustou hospod, klubů a míst, kam se mohla moje neklidná duše schovat.
Četl jsem si v parku, tajně na přednáškách, které mě většinou nebavily. Nejvíc ale v dělnických hospodách, kde chlapi v montérkách nadávali na život. Moc jsem nemusel rádoby intelektuály, kteří si na všechno jen hrají. Takových vždy byla a je spousta. Už jsem nějaké čtení absolvoval. Většinou jsem se musel smát. Mladíci se šálami i v létě citovali verše, kterým moc nerozuměli. Tentokrát to bylo jiné. Snad poprvé jsem viděl holku tak pokérovanou, tak ocvočkovanou. Byla starší než my a celou dobu jsem ji doslova visel na rtech. Byl to takový ten typ dívky, která by byla bývala fakt modelka, ale ji něco, stejně jako nás, hodně trápilo. A tak dávala do čtení Blues černýho kafe všechno. Stal jsem se jejím fanouškem. Vypil jsem u stolku jako jediný spoustu piv a rumu. Ostatní si dávali kafíčka a vínko. Moc jsme se tam nehodil a Michal mi říkal, že se chovám jako lopata.
Jenže já ty povídky, básně a střípky, myšlenky Henryho Rollinse, doslova hltal a děsně, celým tělem i myslí prožíval. Po některých pasážích jsem vstával a tleskal, strhnul pár lidí. Křičel jsem, že tohle je přesně vono, že mi mluví úplně z duše. Už jsem znal nějaké klipy z MTV a i když se mi Blag Fag zase tolik nelíbili, tak mám pocit, že se tenkrát rodil Rollins Band a ten jsem pěkně žral. Ač metalista, hardcore i punk mě hodně ovlivnil. Hele, já byl fakt mladej a na vysoké škole se nás takových prokletých sešlo víc. Tahle knížka je něco podobného jako A uzřela oslice anděla od Nicka Cavea. Tolik hnusu a špíny, před kterou všichni jen zavírají oči. Nahlížel jsem na druhou stranu, možná díky tomu, že jsem poslouchal metal už spoustu let. Osobně jsem pozitivní a veselý člověk, ale temnota mě vždy přitahovala svojí záhadností.
Líbilo se mi, jak Henry Rollins píše. Neurvale, neučesaně, měl jsem plné zuby uhlazených pozérů. Šel na dřeň. Pamatuji si, že jsem dokonce někde viděl dokument, ve kterém četl své povídky. Už nevím, jestli to bylo přímo Blues černýho kafe, ale s jedním jsem si opravdu jistý. Tahle kniha mě hodně ovlivnila. Byl jsem osamocený tulák, který pendloval neustále mezi několika městy. Studoval jsem, ale také tahal sračky pod Škodovkou v kanálech na brigádách. S bývalými vězni, se spodinou společnosti. Měl jsem v sobě kus rebela, vandráka a i když je jasný, že v tomhle věku se do téhle pózy taky trošku stylizujete, tak mi tenkrát ta pokérovaná holka i Henry Rollins děsně imponovali. Čtení skončilo, já se měl k odchodu, rozložený na prvočástice. Ona ale přišla a poděkovala. Měla holý pupík, to se nosilo a v něm kroužek. Hrozně mě to fascinovalo.
Říkala nám, že hraje divadlo, že je umělkyně. A já jí odpověděl, že si myslím, že opravdu je a myslel jsem to smrtelně vážně, protože většina lidí má děsnej problém číst vlastní tvorbu, natož cizí. Machroval jsem, že taky píšu a ukázal jí svůj notýsek, ve kterém jsem měl pár svých postřehů. Řekla mi, že je to dobrý, ale nevím, jestli to bylo fakt upřímný, protože jsem na ní byl trošku mladý a jí očividně lichotilo, že se s ní bavím a koukám jí na kozy. Ehm, myslím si, že lidi spíš děsila, protože trošku předběhla dobu. Povídali jsme si dlouho do noci, nejdřív nám nosil Michal pivo, ale pak ho to přestalo bavit, protože se s ním nikdo nebavil. Odešel naštvaný, protože to byl jeho nápad a ne můj. Já jsem sem vlastně vůbec nechtěl jít. To bylo taky skvělý, prostě jste vyrazili do ulic a každý den se něco dělo. Já třeba viděl osm koncertů jazzu, který normálně nemám rád, ale hráli po klubech nějací staří páprdové, kterým to neskutečně šlo. Bylo to fakt hodně pestrý, taky na to měl člověk čas. Povinností málo. Šlo jen o to přežít, sbalit nějakou holku a tak. Znáte to.
Poslední, co si pamatuji, tak byla líbačka pod lampou a pak moje plápolání ulicí. Řekla mi něco o tom, že se jí líbím a pak blá, blá, blá. A že je na mě moc stará, což byla. Dal jsem si na baru na koleji ještě jedno pivo a usnul tam. Nechali mě spát až do rána a do školy jsem zase nešel. Místo toho jsem se vydal do svého oblíbeného antikvariátu u Synagogy. Kudrnatá studentka nějakého humanitního oboru nejdřív nevěděla, co po ní chci, ještě jsem špatně artikuloval, ale pak zaběhla dozadu a jeden výtisk Blues černého kafe mi přinesla. Byl jsem nadšený a to tak, že jsem ihned pár listů umastil naproti v bufetu. Dával jsem si vyprošťováka a sekanou.
I po letech, když jsem si tuhle dobrotu znovu dával (sekanou i knihu), tak jsem před sebou viděl tu pokérovanou holku. Její prsa až příliš nahoře, pupík s kroužkem, stále slyším její vychlastaný a prokouřený hlas. Do pajzlů, do barů, mezi špínu a hnus, tam patří tahle kniha a vlastně i já, když ji zase čtu. Je pro mě spoustou vzpomínek. Asi nebude pro každého, stejně jako Nick Cave píše Henry hnusně a ošklivě a v dnešní době přemíry negativních informací jsme pořád jak v nějaké špinavé stoce, hnijeme v hnoji. Pak už o tom nechceme číst, raději koukáme na růžové králíčky v reklamách. Nic krásného, řekl bych, přesto si myslím, že v určitém věku by člověk měl podobná díla číst. Blues černýho kafe je totiž opravdu skvěle napsané.
Teď už jsem dávno usedlý pán žijící ve stereotypu všedních dní. Přesto, nebo právě proto, že jsem četl takové knihy, mám v sobě pořád tu jiskru, nadšení, nadhled i hlad a vášeň - tedy žiju! Henry Rollins je velká osobnost, chlap, který moc dobře ví, o čem píše i zpívá. Mám rád takový lidi.
Pokud budete můj dnešní tip číst, tak prosím nepropadejte depresím, smutku, ani nihilismu. Já kupříkladu knížku tentokrát dočetl, odložil a byl jsem rád, že se mám dobře. Tak nějak jsem si toho víc vážil. Buďte dobří a jak jinak, děkuji za pozornost.
----------------------------------------------------------------------------------------------------
První do češtiny přeložená kniha rockera a leadera Rollins Bandu, známého z několika koncertů v Praze. Sbírka krátkých literárních textů, deníkových záznamů, postřehů a několika básní, potvrzující všestrannost autorova talentu.
------------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook: