Příběh tří stý čtyřicátý šestý - Vážnosti a prostopášnosti na kolejích v Plzni
Vždycky se mi líbilo, když se protáhla jako kočka. Přejel jsem ji naschvál prstem po páteři. Usmála se na mě. Eliška, dívka, která mě měla ráda a poměrně často za mnou docházela. Bylo to neoficiální, na tajňačku. Jsem duší gentleman a moc dobře vím, že náš podivný vztah založený na pradávném rituálu muže a ženy brzy skončí. Až jeden z nás potká někoho jiného. Občas o tom přemýšlím, ale nesmím moc dlouho, protože pak začnu rudnout a usmívat se. Ztrácím tím image děsnýho tvrďáka. Chodím kouřit na konec chodby a dívám se na Plzeň. Nadávají mi, protože sem chodí do kuchyňky vařit. Studenti a studentky. Ta slušná část, která se dlouho do nocí učí a potřebuje klid. Patřil jsem mezi ty, kteří byli častěji v hospodě, než na přednáškách. Zjistil jsem totiž postupně, že stejně nevydržím tak dlouho někoho poslouchat. Snil jsem, toulal se zase po hvězdách.
Včera jsem byl dvě hodiny ve frontě před Music Records. Už si přesně nepamatuji, co to bylo za desku, ale byla mi hrozná zima. Křivák se totiž nesmí zapínat a můj černý svetr od babičky už byl hodně řídký. Byl jsem krásným prototypem váguse, který už se do dnešní doby nehodil. Nikdy jsem nesledoval módní trendy, připadalo mi to děsně nechlapský. Byla to pro mě zbytečnost, pomíjivost, nuda. Pořád jsem byl metalista tělem i duší, ale v mém přehrávači byla spousta punku a rocku ze starých časů. Sousedi mě neměli rádi, protože přátelé, asi moc dobře víte, že naše muzika se musí poslouchat nahlas. Ťukali na mě, chodili mi nadávat, ale vydržel jsem. Asi jsem musel zase spoustu lidí štvát, ten můj drzej výraz na tváři. Líbil jsem se určitému typu dívek, asi jako každý a velmi rád jsem toho využíval.
Po večerech jsem chodíval s kamarády do hospody, ale někdy, když bylo méně peněz, tak jsem se vydával po pokojích. Tu jsem někomu vyjedl ledničku, tu dostal rum. Měl jsem rád slušné dívky, které jsem obluzoval pro kus žvance a sliboval jim modré z nebe. Asi mi žádná nevěřila, ale prý se to krásně poslouchá. Nebál jsem se odmítnutí, jako tomu dnes tak často bývá, ale zkoušel jsem to zas a znovu a sem tam nějakou ukecal k větší akci. Problém byl trošku v tom, že to bylo pořád stejné. Holky z malých měst a slušných rodin. Někdy jsem si připadal jako hroznej zloun. Sedla mi na lep, nechala se obloudit a já pak ráno zpytoval svědomí. Nechtěl jsem nikomu ubližovat, ale zhoubný démon - ale vždyť to znáte. Někdo se mi smál, takové ty slečny z bohatých rodin, to nebylo nikdy nic pro mě. I když, nikdy neříkej nikdy.
Studoval jsem spíš život, ať to může být jakkoliv dnes zprofanované. Toulal jsem se ulicemi, chodíval běhat kolem škodovácké zdi, díval se do tmy, na komíny, na dělníky, s unavenými tvářemi. Pořád jsem přemýšlel, samozřejmě s dobrým metalem na uších, co bych vlastně chtěl v životě dělat? Opravdu ze mě bude strojař? Ne, vždyť přeci, vždycky jsem chtěl psát, udivovat čtenáře básněmi, krásnými příběhy z jiných světů. Moje fantazie se zdála v prostředí matematiky, fyziky a mechaniky hodně nevyužitá. Unavený z brigády jsem raději zorganizoval sud na chodbě v kuchyňce, než abych si zalezl do pokoje k nekonečným výpočtům. Někdy mi bylo smutno, protože víte co, volával jsem do Boleslavi, sledoval svoji rodinu, měl výčitky, že jsou na všechno sami. V rohu v koutě, s knihou nejlépe sci.-fi, kde mě nikdo neznal, jsem popíjel levné pivo. Studenti chodívali tenkrát pít k Salzmannům, Na Parkány. Měli tam dobré pivko, nebylo zase tak drahé a připadal jsem si pak jako pan Hrabal, v duši měl klid a blaženost.
Občas mě nějaký kolega ze školy pozval přes půl Plzně na koleje na Lochotín. Prý je tam holka, co leží celej den v posteli nahá a dá každýmu. Byl jsem opilý a dokonce seděl vedle v kuchyňce a čekal jsem, až si spolužák udělá dobře. Prý mám jít na řadu. Začal jsem se děsně smát. Nejsem zoufalec kámo, já musím dívku dobývat, bojovat o ni, tahle ti dá zadarmo. Nedala mi zadarmo, platil jsem, odpověděl. Ve slušný společnosti se tomu ale říká kurva, namítnu dole v baru na pivu, když se můj spolubojovník pořád drbe v rozkroku. Asi máš filcky, směju se mu, ale on je spokojenej. Někdo to tak má nastavený. Nažrat, zapíchat si a jít od toho. Chtěl jsem od života něco úplně jinýho. Chtěl jsem chytrou holku s hodnou povahou. To není zase tak moc, ne? A jestli bude tenká, tlustá, prdelatá a nebo kozatá, mi bylo úplně jedno. Tedy, abych zase nemachroval, jiskra musí přeskočit. Možná právě proto jsem pořád myslel na blondýnku v brýlích.
Pokaždé, když jsem ji potkal, tak jsem divně mluvil, říkal děsný kraviny. Pak se za to styděl. Někdo mi dokonce říkal, že má přítele, což mě rozhodilo na několik dní. Uklidnil jsem se až u Malého prince a piva. Já ale budu bojovat. Musím, chci, měl bych. Zatím jsem ale hladil Elišku na zádech, pak na zadku a ona se usmívala. Na co myslíš? Na tebe, zalhal jsem. Ještě jednou? Uff, ale ano. Zapínám si kalhoty, loučím se polibkem a se žebradlem, se kterým vypadám jak z jiných časů, utíkám do hospody Na Kurtech. Tady už sedí kluci. Tak jak, ptají se a já se musím smát. Jak asi, normálně. Chci hodnou ženu, dobrou práci a klid. Kolem se míhají sem tam zprávy o nově se rodící mafii, o politice, ale to nám je tak nějak jedno. Řešíme důležitější věci. Svoji existenci jako takovou. Večer obcházím na baru na kolejích slečny a vykládám jim, že by neměly propást šanci chodit s hloubavými chlapci. Smějou se mi. Měl bych pomoc svým svobodným nezadaným kamarádům. Pan dohazovač, to by mi šlo. Problém je, že některé, když už lapené, skončí u mě. Nechci je. Čekám na tu jedinou pravou, ty vole už taky!
Smažím topinky na sádle, lunch meat. Moje životospráva je děsná, šílená. Vůbec nechápu, jak jsem mohl přežít. Neumím vařit, ale nemám po letech nikoho, kdo by mi udělal jídlo. Elišku mám na úplně jiný věci. Tak musím sám a připadám si u toho vždycky děsně smutnej. To je ono, nejhorší je jíst sám. Žvejkám tři dny starej chleba, s cibulí a sádlem. Přepočítávám peníze z brigády a nemůžu se dopočítat. Inu co, pojedu zase na chalupu stopem. Na pivo ještě mám. Vypiju lák z okurek, otřepu se a přemýšlím, co budu dnes v noci dělat. Hele, prý je na třetím patře nějaká párty. Jdu v bačkorách. Jak starej fotr. Všichni už paří jak o život. Smějí se, natřásají, předvádějí. Nejhorší, co může být je, když přijdete střízlivý a pozdě. Musím si dát rum, abych vás dohnal. Nějaká holka z Ostravy si ke mě sedne. Zajímavé, povídej. Moc ji neposlouchám. Mluví totiž jako všechny ostatní. Ale je moc hezká a tak se dívám, usmívám, flirtuju, protože v tomhle věku je to jako sport, nutkání. A nepůsobí to ještě trapně. Máš něco na puse, zkouší to na mě. Líbáme se v kuchyňce o dvě patra výše. Půjdeme k tobě nebo ke mě. Nevím, asi spíš k tobě, u mě je smutno a chladno. Přijde ze sprchy a voní, bože ta tak krásně voní.
Normálně uteču, jako nějakej debil, jako panic, kterýmu dojde, že ještě nenastal čas. Volá na mě na chodbě, běží, klepe na dveře. Jsem jak malej. Omlouvám se a je mi děsně. Neměl jsem tolik pít, promiň. Pošle mě do prdele a řekne spoustu ošklivých věcí. Má pravdu, tohle se nedělá. Ráno se staví Eliška, prý pokecat. I stane se a já vítám další den, další týden, další ráno. Když se potichu krade z pokoje, tak se potká s Ostravandou. Podívají se na sebe jako saně. Obě pochopí, i když se nikdy předtím v životě nepotkaly. Cítím se hrozně, přitom bych asi neměl. Moc dobře vím, že mi někteří závidějí, pomlouvají mě. Jsem zvyklej. Když máte dlouhý vlasy, lebky na triku a jste drzej jak vopice, tak u lidí příliš důvěry nevytvoříte. Jíme taky děti, paní Vomáčková, toho času správcová na kolejích. Zase na vás přišla stížnost. Dámské návštěvy a hlučná muzika. Omluvím se, jak nejlépe umím a vydám se přes pole do školy. V bufetu si koupím 20 deka bramborovýho salátu a děsně se po něm poseru. A přemýšlím u toho, co bych měl ještě za vážnosti a prostopášnosti na kolejích v Plzni provést.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):