Příběh tří stý čtyřicátý pátý - Zduř, péro kuř!
Bývala tenkrát hlavně sranda. Blbečkové dostali do držky, když měli hloupý kecy a byl klid. V plzeňských hospodách se daly potkat různé postavičky. Jako studenti jsme neměli moc peněz a tak jsme trávili čas v různých pajzlech, kde bylo levný pivo. Věděli jsme, kde se schází kurvy a pasáci, protože do podobný hospody zajdete jednou a už nechcete. Kolem stolů se totiž potácejí slizáci a obtěžují vaše holky. Býval jsem takový hrdina, sem tam se s někým chytl. Pořád jsem trénoval a naše učitelky jsem si hýčkal. Byl jsem tak zvyklej. Mě osobně nejvíc vyhovovaly lokály, kam chodili dělňasové. Stejně jako v Boleslavi, jsem si užíval hlášky chlapů od soustruhů, od frézek. Poměrně často se stávalo, že bylo tak plno, že jsme seděli s někým v montérkách u stolu.
Třeba tuhle U Dvou Ševců. Přijdu pozdě a u Elišky a Blanky sedí obrovský chlápek. Vlasy na ramena, takový ty krtečkovský modráky. Hubu mastnou od tlačenky a hustí do holek nějaký zaručený hlášky. Myslí si, že mu dají, že bude za hvězdu a druhý den v práci bude machrovat, jak přeříznul dvě studentky. Jo, představy, v těch žije spousta kluků. Přisednu si a on ihned začne machrovat, shazovat mě a směřovat všechny řeči směrem ke mě, aby mě poškodil. Nějak nevím, proč to dělá, každopádně ho pošlu do prdele. Zvedne se a ve mě je malá dušička. Slečny se jej snaží uklidnit, ale nakonec na něj platí jen: "Ty vole Láďo, ser na to, nebo to řeknu tvojí ženě!". To se ozve od výčepu. On je totiž pán velkej podpantoflák. Jak jinak. Hospodou se ozve smích a já ho chci dorazit nějakou hrozně tvrdou hláškou. Zarazím se. Přeci nebudu jako on.
I je tu změna, z tvrďáka se stane normální týpek. Najednou se s ním dá bavit. Místo slovního honění a dokazování si, kdo je největší kohout na smetišti, začneme kecat o muzice. Je to na mě už stará škola, ale víte, tenkrát když jste potkali metalistu, tak jste měli vždycky společnou řeč. Pořád moc neznám plzeňskou scénu. Začne mluvit o Fata Morgáně, o mladých black metalistech a mě spousta jmen vůbec nic neříká. Tak radši probíráme Vitacity, Arakainy, Torry, Rooty. Když mu pak řeknu, že jsem z Boleslavi, tak po několika větách o fotbalu, kterým vůbec nerozumím, začne o Debustrolu. Tady mám spoustu zážitků a odvážu se. Pokývá uznaně hlavou a omluví se. Tedy, udělá to až v momentě, když jdou holky spolu na záchod, ale cením si toho. Je to rovnej chlap. Zaplatí mi pivo, všem nějaký panáky a zeptá se, jestli tu budeme i večer.
Prostřídá se u nás u stolu snad deset lidí. A my tu pořád sedíme a lámeme do sebe pivka. Řešíme školu, pak knížky, jsem čím dál tím odvážnější, dívenky se chichotají, jsem ve svým živlu a protože jsem mladej, tak to nepůsobí trapně. Je taková sranda, že mě bolí břicho. Kouřím Sparty, což vyvolá u některých odezvu. Ono vůbec, každej tu žere fotbal i hokej. Jsem zase mimo. Aspoň, že tu mám krásný ženy, říkám si, když před hlasitým komentováním nápisu na cigaretách uteču na záchod. Umeju si ruce a když vcházím do zakouřený místnosti zpět, tak se ve dveřích objeví mohutná postava. Láďa. A hlaholí: "Zduř, péro kuř!". Už jsem to tady na metalech a v klubech docela často slýchával. Myslel jsem si, že je to nějaká zlidovělá průpovídka ze škodovky. Něco jako Tě péro, nebo Ti mrdá. Ale ne, to se dozvím hned.
Přinesl jsem ti kazetu, se posereš. Kouknu na obal, napsaný kostrbatým písmem. Ale tohle já znám, to je Death metal session! Mám, poslouchal jsem. Ale to už je docela starý. Vidím na Láďovi, že je trošku zklamaný. Nevadí. Ocituji všechny kapely, pokecáme, navážeme na odpoledne. Jsem už opilej, ale to nějak nevadí. Zítra máme ve škole nějaký cvičení, takže budu celej den stát, snažit se, abych se nepoblil. Dnes je večírek, to je hlavní. Výhoda studentskýho života je v tom, že můžete chlastat i v týdnu. Výčepák se chvilku dohaduje s naším novým kamarádem a nakonec kývne hlavou. Na mastné hubě člověka, který vypadá jako ožralý Buddha, se rozlije úsměv. Pokrčí se do metalového postoje.
Zduř, péro kuř!. Mává kudrnatými vlasy a hází břichem. Smějeme se, protože je to děsně vtipný. Vidím, jak mu v hlavě kmitají vzpomínky na všechny zábavy, koncerty. Refrén doslova řve. Pár lidí z hospody se přidá. Já se vůbec nechytám. Jak je to možný, vždyť je to Death metal session? Vysvětlení se dozvím za několik měsíců. Když jdu do jednoho bazaru s CD v Plzni. Mají tam celou kompilaci. Mě kdysi někdo nahrál jen některé kapely. Netušil jsem, že existovaly nějaký holky Lochness a hrály tuhle skladbu. Celej ten song je sice pitomost, ale býval to dlouhé roky velký hit. Alespoň, co jsem slýchával v Plzni. Nechci se chlubit, ale přenesl jsem jej tenkrát (mohlo to být tak šest let po vydání) mezi studentíky. Musel zaznít na každé párty na koleji.
Hrozně se líbil Elišce. Ona si užívala už jen ten text. A špulila u toho hrozně hezky pusu, jestli mi rozumíte. Šeptal jsem jí potom do ouška věci, o kterých se nahlas nemluví. Jsem přeci jen gentleman. Láďa paří dál a my zpíváme s ním. Zvednu se a protože se k tomu nikdo jiný nemá, tak pařím u výčepu s ním. Byl to hezký večer, takový od podlahy. Na kolej jdu zavěšen mezi Blanku a Elišku. Pořád se motáme a vrátný na nás divně kouká. Jednohlasně na něj zahlásíme Zduř, péro kuř! Vyběhne za námi až k výtahu. Zamáváme mu a holky mu pošlou pusu. To je hroznej kuřbuřt zahájím sadu nadávek, které se všechny týkají neskutečné debility a buzerantství pana vrátného. Zaťukám na Michala, tady ti předávám tvoji holku, svléknout si ji musíš sám.
Eliška spí u mě. Je nám fajn. Druhý den nestihnu školu. Marně se snažím najít a dohnat celý náš kruh. Jsem zmatený. Jdu do bufetu a dám si velký kafe. Připadám si divně, hodně divně. Tyhle opice bych zrušil. Přijde Michal a vyčte mi, co jsem to s Blankou udělal. Pořád mluvila celou noc o kouření a zduřování nebo co. Vůbec jsem jí nerozuměl. To neřeš, to je jen mezi náma, byl jsem vtipnej. Celý den se potácím jak mátoha. Mé poznámky jsou chabé a opět mě popadá pocit, co tady kurva dělám? Konečně padla, řeknu nahlas na poslední přednášce. Pan profesor se na mě podívá hodně přísně. A rozhodně si to u něho nevylepším, když jdeme spolu po schodech a dole stojí Blanka a Eliška a řvou na mě jak na lesy: "Zduř, péro kuř!".
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):