Už to bylo jasný. Vyhlásilo se na chodbách, v učebnách i na vysokoškolských barech. Hodný kluk z východu Čech chodí s Blankou. Budoucí strojař, který studovaný obor jako mnoho dalších nikdy nedělal a učitelka. Krásná dvojice. Bylo jasné, že budou raději čím dál tím víc spolu. Tak trošku jsem zase osiřel. Znovu jsem sedával v rohu s knihou, se sluchátky na uších nebo jen tak pozoroval cvrkot. Připadal jsem si opět jako stín. Dnes by se řeklo, že jsme měli s Eliškou vztah s výhodami. Byla krásná, v mnohém mi připomínala divokou Andreu, se kterou jsem před pár lety chodíval v Boleslavi. Se strojařema jsem se moc nebavil. Na mě měli malou fantazii a když chlastali tak bývali melancholičtí. Jakoby jim přeci jen chyběla víra, smysl, náplň. Samá čísla kolem, nekonečné výpočty, tohle všechno dává člověku zabrat, věřte mi. Cítil jsem se být mimo víc než kdy jindy.
Eliška se protáhla, jak to jenom samičky umí. Díval jsem se na ní. Vůbec se nestyděla, chodila přede mnou nahá, jako smyslná šelma. Bylo hodně brzy ráno. Vydáme se spolu kolem škodovácké zdi a u brány potkáme zástup lidí, co jdou na směnu i v sobotu. Usměju se, protože nemusím. Vyprávím Elišce, jak jsem makal a chodil také takhle brzy, ale tváří se kysele. Zajímavé, snad všechny mé dívky nerady vstávaly brzy. Vedu ji za ruku, ale není v tom vášeň zamilovaných. Spíš zvláštní napětí milenky, kterou mám sice moc rád, ale vím, že s ní nebudu navěky. Přemýšlím o tom, až dojdeme na autobusák. Chtěl jsem vlakem, ale holky rozhodly, že autobus bude rychlejší. Nasedli jsme a Michal s Blankou ihned vybalili pečlivě připravené svačiny. Ostatní dívky také. Jen já neměl nic. Koukal jsem ale dostatečně smutně, že jsem vyžebral alespoň nějaká sousta.
Na výlet do Prahy hrozně rád vzpomínám. Asi jsem vám to neříkal, ale učitelky všechny hrály na nějaký hudební nástroj a zpívaly. Měly tenhle předmět ve škole a zároveň i jako koníčka. Já jsem vážnou hudbu měl taky moc rád, i když je fakt, že bych asi po stopách význačných skladatelů do Prahy sám nejel. Myslím, že divoká Eliška také ne. Ale byla sranda zase jednou jen tak pozorovat, užívat si procházky, číst si nástěnné tabule, podivovat se pod klenutými stěnami. Mít dar hudby musí být krásné, ale zároveň hrozně náročné. Něco jako matematici, kterým se hlavou míhají čísla a oni jsou vyvolení, protože v nich naleznou smysl. Osobně asi nemám dar ani talent na nic, možná na kecání, protože když jsme byli někde s průvodcem, tak jsem pokaždé jeho výklad doplňoval vtipnými smyšlenými hláškami. Byl jsem sice několikrát okřiknut ve starodávných síních, ve kterých se psala historie, ale to mě vůbec neodradilo.
Bylo krásné, když usedly dvě ke klavíru v jednom sále, když zpívaly písně, které jsem nikdy neslyšel. Seděl jsem jak zařezaný, jako na koncertě své oblíbené kapely. Uvědomoval jsem si, že je to vlastně stejné. Metalové zvířata nebo jemné pohyby ladných rukou mladých dívek. I když měly třeba větší prdelky a nějaké to kilo navíc, tak když zpívaly a hrály, stávaly se pro mě andělskými. Jednou nebo dvakrát jsem se neudržel a zapojil se do sboru, opatrně, pomalinku, abych nerušil. Bylo to spontánní, s výhledem na Vltavu. Myslím, že filozofická fakulta. Mrumlal jsem, byl nervózní, ale zachvátil mě démon vášně. Pro hudbu. Byl jsem neskutečně pokorný a když se skončilo, měl jsem slzy na krajíčku. Podíval jsem se na Michala a ten brečel jako želva. Hergot holky, to pak máme být nadsamci a alfa šéfové rodu, ke kterým budete vzhlížet, když tu řveme jak starý báby? Blanka nás každého pohladila na tváři a Michal dostal navíc hubanec. Nádherný zážitek, o kterém když píšu, tak jej znovu prožívám.
Taky jsem se chtěl blýsknout a tak navrhnul hostinec U Zlatého Tygra, kvůli Hrabalovi, kterého jsme měli s Michalem tolik rádi. Kdysi, ještě za časů mé první dívky Kačenky, jsme tam mistra dokonce potkali, stejně jako v Kersku. Byl jsem ve svém živlu. Vyprávěl jsem všechno spojené s Hrabalem, co jsem věděl a že toho nebylo málo. Když jsme byli na místě, tak nás nepustili dovnitř. Bylo plno a taky tam byla nějaké akce. Říkám číšníkovi, že jsme přijeli až z Plzně, on se usmál a pokynul k jednomu stolu. Hele, tady jsou z Francie, támhle Němci a někdo z Bolívie. S Plzní mě hochu fakt nepřesvědčíš. Kam máme jít? Zkuste U Parlamentu. Je to sice kousek, ale nemáme mapu a jsme tak trošku vidle z malých měst, tak se musíme několikrát ptát. Konečně sedíme na místě, nahoře na vyvýšené plošince, abychom viděli přímo do hospody. Nikdo tu ale moc není.
Pijeme skvělou Plzeň a prohlížíme si černobílé fotky. Tak přátelé, když by na mě s vážnou muzikou, tak já na vás s literaturou. Lidé se začnou trousit až k večeru a naše společnost je hlasitá až běda. Nikomu to nevadí, číšníci kolem nás tančí jak baleťáci a my si pomlaskáváme. Vzduchem se vznáší taková ta skvělá nálada, kdy jsou lidé nadšení pro společnou věc. A to jste četli? U toho mě hladí Eliška pod stolem na stehně. Joj, já jsem tak šťastnej, připadá mi, že zase konečně někam patřím. Jsem mezi svými. Jedinej metalista, ale skvělé je, že si rozšiřuji obzory. Nasávám informace a jsem ve svém živlu. Michal září a má mastnou pusu, protože právě s Blankou spořádali vepřové koleno. Jdu močit a když dokonám potřebu, tak se zachvěji. U mě stojí šedivý pán s krásným pohledem. Vypadá jak pánbůh. Asi na něj moc civím, protože řekne: "Ano mladíku, jsem to já". A já všem vyprávím, že jsem potkal samotného nejvyššího.
Ty vole, víš kdo to je? Řekne mi číšník a já čumím jak péro z gauče. Arnošt Lustig. Ta dnešní mládež. Achjo. Připadám si jako šílenej debil, ale zase mám zážitek, že jsem močil vedle mistra. Jeho knihy miloval můj děda a já taky. Bylo v nich až příliš bolesti a byly náročné, alespoň pro moji maličkost. Jak jsem byl opilý, tak jsem se zvedl a šel mistrovi poděkovat. Asi jsem byl troufalý. Budiž mojí omluvou mládí. Pan Lustig byl skvělý. Když mu odešla společnost, tak se zvedl a šel k nám. Normálně se zeptal, jestli máme místo. Slyšel prý, jak se bavíme o knížkách. Krve by se ve mě nedořezal. Mám k lidem, co něco dokázali a opravdu umí velký respekt. Začal jsem něco koktat. On se na mě usmál, vůbec mě nijak nezesměšňoval a začal si s námi vyprávět jako kdybychom byli kamarádi. Měl ve slovech vášeň a moudrost. Nekonečnou moudrost. Řekl jsem mu o bohovi a on se od srdce zasmál.
Pak už musel běžet a my ještě snad dvě hodiny diskutovali o zážitku, který jsme měli. Nádhera přátelé. Někdy si říkám, proč se podobně moudrým a chytrým lidem nedává větší prostor. Byli jsme akorát tak zralí na to vypadnout, chvilku se toulat noční Prahou a pak přečkat do rána v nějakém klubu. Praha bývala krásná, divoká, tajemná. Já a Michal a holky jako květ. Zpívali jsme, dávili se radostí, bylo nám opravdu krásně. Dívali jsme se na Vltavu, básnili o tom, co jednou budeme dělat, co dokážeme, jak budeme jako pan Lustig. Ale ještě předtím založíme rodiny, vychováme děti. Kolem je přeci svoboda. Vůbec jsme neviděli a nechtěli vědět o mafii, o politice, o vraždách, vekslácích, kteří byli nově podnikateli. Ne, pro mě jsou devadesátky právě o parádních koncertech, o nádherném pocitu svobody, o Havlovi, o Lustigovi.
Blanka nás zavede do nějakého jazzového klubu kousek od Václaváku. Jak bych to jen napsal. Ve vší úctě, nelíbilo se mi tam. Drahý pivo, divný lidi. V rolácích kecali nesmysly. Stylizovali se do umělců, ale koukali na mého křiváka s opovržením a zvednutým nosem. Sed jsem si do kouta a raději zkoumal záhyby slečny Elišky. Vyhodili nás k ránu, ještě nesvítalo, ale poletoval sníh. Zamířili jsme na vlak a když konečně vyjel, mávali jsme jak malé děti Stověžaté. Mám Prahu moc rád, ale asi trošku jinak než ostatní. Vyhýbám se davům turistů a raději objevuji místa spojená s něčím pro mě důležitým. Místa a postavy, které mě ovlivnily. Říkám, šeptám všechno Elišce, ale ona mi odpoví, že by raději pořádnou divočinu doma v posteli. Slíbím jí, že může spát u mě na koleji. I stane se tak, ale než dojedeme do Plzně, tak nespím a sleduji probouzející se krajinu.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
