Minule jsem na jednu zásadní hospodu zapomněl. Možná záměrně, možná kvůli tomu, že si opravdu zaslouží svůj vlastní článek. U Dvou Ševců. Zavítal jsem tam víceméně náhodou a pak v ní strávil hodně času. Kousek od brány do Škodovky, kousek od klubu Divadlo pod Lampou. Ta ještě tenkrát byla před velkou rekonstrukcí a hrávaly tam kapely, které jsem nikde jinde neviděl. Od punku, přes hard core, až k metalu. Chodil jsem s Eliškou na všechno. Ona ráda pařila, svíjela se pod pódiem a já se na ní rád díval. Moc ji to slušelo. I když na rovinu, nebyla zrovna dívkou, kterou bych si chtěl jednou vzít. Fakt jsem o tom přemýšlel. Chtěl jsem se konečně ve dvaceti trošku usadit, začít plánovat budoucnost. Přestat být tím rozervaným rebelem a stát se obyčejným fotrem. Čekala mě ještě dlouhá cesta, ale to jsem ještě nevěděl.
Jakmile padla poslední hodina ve škole, běžel jsem přes pole na koleje. Boty od bahna, vyzvedl jsem Michala, který už s Blankou víceméně bydlel. Tenkrát to bylo načerno, ani vlastně nevím proč, kolejní řád jsem nikdy nečetl. Byli krásnou dvojicí. Někdy s náma šel Petr. Dělňasové ze škodovky chodívali na jedno a museli jsme chvátnout, abychom si vůbec sedli. Vždycky dozadu do rohu. Bývalo tam děsně zahuleno, ale nějak nám to nevadilo. Na jídlo moc nebylo, přednost dostávalo pivo a někdy i rum. Když se povedl zápočet, když zkouška. Ani nevím, jak jsem proplouval. Za tři je dobrý, stejně mi jde hlavně o to, abych nemusel na vojnu. Nějaké iluze o tom, že budu technikem jsem dávno ztratil. Na strojárně učili divní lidé, ne jako fakt, když si to srovnám s peďákem, s ekonomkou, nebo i s tou FAV, tak to bylo zkostnatělý, nemoderní, nudný.
Kecáme, pořád si povídáme. Nevydržím sám na pokoji, ukousal bych se nudou. Musím mezi lidi, ale studentský kluby (a to opět opakuji) mi moc nevoněly. U Dvou Ševců bylo fajn. Můj biotop. Moje království, kam jsem se těšil. Občas přišli metalisti, ale zase, tady v Plzni se poslouchal hlavně heavík a ten já moc nemusel a black metalový underground šel tak nějak mimo mě. Omlouvám se, sem tam jsem na některé kapely a lidi narazil, ale já kolikrát ani nevěděl, že někde něco hraje. Bylo to spíš nárazový, spíš když přijela nějaká větší kapela ze zahraničí. Kluci poslouchali úplně něco jinýho a když už, tak spíš do punku. Že bych šel sám na koncert, to nepřicházelo v úvahu. Vše se řešilo v hospodě, v partě. Možná kolem zuřila mafie a prolínala se s politikou, ale tohle šlo absolutně mimo nás.
My si užívali, vždyť co může být lepšího, než když máte po třech víkendech, které strávíte v kanálech pod Škodovkou v Boleslavi, jeden víkend volný. Žádný uhádaný rodiče, žádnej brácha, co nemluví. V mém rodném městě jsem občas někam zavítal, sem tam zašel na pivo, ale už jsem byl úplně mimo. Všichni, včetně Vency, se postupně usazovali, chodili do práce a to víte, na rozevlátýho studentíka, kterej se vznášel na vlnách filozofie, knih a setkával se jen s lidmi, které tyhle věci taky bavily, nikdo nebyl moc zvědavej. Prožili jsme sice spolu spoustu věcí, ale čas byl neúprosný. Zestárli jsme, posunuli se jinam. Oni měli starosti s tím, jak zaopatřit sebe, na metal jim moc času nezbývalo. Byly tam jiný party, občas jsem se k nějaké přichomýtl, ale to už nebylo nic pro mě. Jinej svět, až jsem byl překvapený, jak to šlo rychle.
Možná jsem trošku machroval, ale když už i Ester mi řekla, že se bavím někdy jako debil, nikam se mi nechtělo. Stejně jsem musel makat ještě na chalupě, pomáhat a býval jsem tak ztrhaný, že se mi klepaly ruce. Zkrátka a jednoduše. Můj svět teď byly učebny, přednáškové sály, kanály pod továrnou a jako odměna hospody jako Na kurtech a U Dvou Ševců. Vždycky jsem tíhnul k obyčejným hospodám, kde to žilo. Kousek od nádraží, děly se tam věci. Opilí jsme pak řvali v ulicích a šli na kolej, kde se občas ještě pilo a diskutovalo do noci. Vlastně ani nevím, proč se mnou Eliška byla, ona se debat vůbec nezúčasťňovala, spíš sem tam něco prohodila a byla krásná. Byla to hodná holka, trošku divoká, ale v tomhle věku přesně tohle chcete. Nic jsme si neslibovali, nic neplánovali a bylo to fajn. Tedy až do doby, když začnete trošku přemýšlet.
Myslím, že jsem někde četl plakát, že něco Pod Lampou hraje. Cože? Hardcore? To já nemusím. Ale co, buďme rádi, že se něco děje. Jestli si to pamatuju dobře, byla to trojice amerických kapel, na který přijela spousta lidí i mimo Plzeň. Tenkrát spousta metalistů přecházela i na jiné styly, objevovala, on se ten náš zasmrádlý styl taky motal trošku v kruhu. Já byl pořád skalní, možná jsem vypadal mezi těma klukama v teplákovkách a s kšilty na hlavě jako magor, ale já bych vždycky víc konzervativní. To ale nemění nic na tomu, že jsem běhal jako čamrda, ožralej sebral zpěvákovi mikrofon a snažil se zpívat anglicky jejich píseň. Pokusili se mě vyvézt, ale nešlo to, jak všichni viděli, že je prdel, tak mě bránili. Bylo to maso jako blázen. A neskutečná prdel. Eliška mi pak říkala, že jsme byli i v šatně s kapelou, ale to si teda fakt nepamatuju. Já akorát vím, že jsem se probudil na koleji na chodbě a byl jsem přikrytej dvířkama od skříňky. Vůbec nevím, kde jsem k nim přišel. Eliška spala v mé posteli a s ní asi dvacetiletá holka, o který jsme ani jeden nevěděli, kdo to je. Pamatuju si, že ale měla celý záda potetovaný, což byla v tý době dost velká zajímavost. Dali jsme si s ní kafe, ona jen prohodila děkuju a mě vrtalo hlavou, jestli jako byly nějaký lesbický zážitky, z čehož mě tedy Eliška ihned vyvedla. Nu což, to už se asi nedozvíme. Mohl jsme si třeba užít, ale studená chodba má určitě taky něco do sebe.
Nebo pijeme do zavíračky, až nás vyhodí. Jdeme na turné po městě, lejeme jak lamy, zdá se to nudné a monotónní, ale my se vždycky tak nasmáli. Chlast byl jen podpůrným prostředkem, byly i dny, kdy jsem byl na suchu. Jinak by se člověk zničil. Je půl třetí a nevíme kam jít. Elišce ale říkala jedna kamarádka, že vedle naší hospody je jeden Řek a na toho stačí kdykoliv zazvonit. Učiníme tak a opravdu. Vyleze šíleně tlustý pán, mluví lámaně a pořád se usmívá. Jako to byly služby, nádhera. Vyžrali jsem mu všechno, co měl. Celou lednici. Pamatuju, že měl doma klavír, na který hrála Blanka, zpívala nějakou slavnou, mě absolutně neznámou tklivou píseň z Řecka, pán plakal a plácal se do rytmu do svého obrovského břicha. Dal nám pak pivo zadarmo a my si nakoupili lahváče na cestu, protože jsme těch dvacet minut šli dvě hodiny. Vylezl jsem na kandelábr, udělal holubičku a řval na celý kolo, že jsem první člověk, co umí létat. Fakt jsem si to myslel, tedy až do přistání.
Ty si jako Emil Holub. Nevím, kdo to řekl, ani jsem nechápal pointu. Měl jsem ale naražená obě kolena a držku od krve. Druhý den, značně ještě podroušený jsem se potácel chodbami strojírenské fakulty. Mlčel jsem a trpěl. Jeden můj kolega si přede mnou odplivl. Že nechápe, jak někdo takovej jako já, může s nima studovat. Usmál jsem se a poslal ho do prdele. Ty na rozdíl ode mě blbečku nikdy nebudeš umět lítat. Zažil jsem spoustu čarovných a magických plzeňských nocí. Tenkrát bylo tohle město studentské, neskutečně kulturně žilo. Nasával jsem, co se dalo, na celý život, možná i na dva. Neomezoval jsem se jen na hudbu, ale chodil i na výstavy, sem tam koncert vážné muziky, dokonce i divadlo, samozřejmě kino. Končilo se ale vždycky v hospodě, tam se živě diskutovalo o prožitém. No a samozřejmě se pilo, družilo, navazovali se vztahy, přátelství. Bylo to povznášející, úžasné, skvělé. Sice jsme měli hluboko do kapsy, ale neměli jsme moc povinností a zářili jsme, jestli mi rozumíte.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):