Příběh tří stý čtyřicátý třetí - Plzeňské kluby, bary a hospody
Psal se rok 1996 a já už Plzeň trošku znal. Je sice fakt, že v některých čtvrtích jsem nebyl dodnes, ale netřeba být všude. Můj svět se odehrával samozřejmě nejvíc ve škole a na koleji. Nebyl jsem vyloženě poctivým studentem, ale zase že bych se flákal, tak to rozhodně ne. Mimo Michala, radioamatéra Petra a učitelek jsem tu ale příliš lidí neznal. Když neměla Eliška čas, což bylo docela často, tak jsem se toulal. Sám jsem zašel do prodejny Music Records, poslouchal si tam svůj metal a žil ve vlastním světě. Na koleji, ani ve škole moc metalistů nebylo. Letělo úplně něco jiného. Poslouchal jsem vlastně už starou muziku. Ale bylo mi to jedno. Psával jsem si poznámky do sešitu, vypisoval si seznamy kapel, na které se musím kouknout a někdy se k nim dostal třeba po půl roce. Kupoval jsem snad jen Spark, kde jsem vyhledával thrash a death. Sem tam i nějaké známější blackovky a doom metal.
Co si ale pamatuji nejvíc, tak byly hospody. Moc jsem nemusel ty studentské, jako Kapsa a Studna, tam mi přišli studentíci takový nafoukaný, nikam jsem moc nepatřil, cítil jsem se mezi nimi divně. Díky tomu, že jsem byl starší a už jsem nějakou dobu pracoval, tak jsem si připadal jak z jinýho světa. Lovili holky takovým tím trapným způsobem, mluvili jak my někdy na základce. Občas jsem nějakou sbalil. Ne že bych vyloženě chtěl, ale existoval určitý typ žen, které měly rádi, že sedím v rohu, neslintám nad nimi a když si přisednou, tak se snažím mluvit normálně. Nemusím takový ty šíleně drsný dámy, těm jsem rovnou říkal, že z nich mám strach, že by mě mohly pokousat a podobně. Vyhýbal jsem se naivním husičkám, které sice byly snadnou kořistí, ale říkal jsem si, že si zaslouží někoho lepšího. Stále a pořád jsem trpělivě čekal na tu pravou. Myslel jsem si, věřil jsem, že to bude blondýnka, ale naše cesty se míjely a taky mě pěkně ignorovala. A to jsem se při několika náhodných setkáních naparoval jako papoušek v říji. A nic.
Bylo pro mě lepší, když jsem šel ke Kancovi, na Řemendu, tehdá studenti chlastali i U Salzmannů, Na Parkánech. Pivo bylo levný a turistů v Plzni moc nebylo. Mám rád klasickou, obyčejnou hospodu, kde si na nic nehrají. To je můj biotop. Sem tam jsem si vyšel s nějakou dívkou, dotáhl to až někam těsně před postel, abych pak zbaběle utekl. Eliška byla jiné kafe, tam šlo jen o to jedno. Ale s grácií a radostí, nemyslete. Jenže to je málo. Někdy jsme zašli v Michalem do nějakého klubu. Pamatuji Arénu, což tedy bylo něco šíleně hnusnýho, stejně jako Jednadvacítka nebo Bílej medvěd, kde sem tam hrála nějaká kapela, ale jinak zase nic pro mě. Navíc jsem měl pocit, že se snad všude prodávají drogy. Nic pro mě, já skončil u piva a rumu a občas, vyloženě příležitostně trávu. Na to ale musela být společnost i nálada. Samotnou kapitolou bývaly koncerty. Nejlepší bývaly v Céčku, Pod Lampou nebo v Šeříkovce. Vlastně ani nevím, jestli se hrávalo v hale Lokomotivy, ale tam já nikdy nebyl. Jezdíval jsem radši do Prahy.
Super bylo, že tenkrát ještě kapely Plzeň nevynechávaly a představte si ten luxus, že po koncertě nemusíte na vlak, v klídku si sednete ještě na pivo, když je chuť, tak zajdete do klubu a když ani to, tak na A1 a A2 bylo vždy otevřeno. To byly kluby hned na kolejích, které sice patřili jednomu místnímu mafiánovi, ale o tom až jindy. Měli jsme spolu něco málo do činění a nebyla to úplně sranda. Nejlepší stejně bylo, když přijeli třeba CANNIBAL CORPSE nebo jiná dobrota, my se málem upařili k smrti, opili se v klubu a ráno zašli na polévku do Adrie. To býval legendární bufet, který dnes obsadili nějací kluci z Číny se svými telefony. Ono vůbec, tyhle občerstvení měly něco do sebe. Deset deka bramborovýho salátu a pět rohlíků byla nejobvyklejší studentská strava. V Menze totiž vařili tak hnusně, že to nešlo. Navíc vedle U Darebáka se hrály šachy a usmažili vám špekáčky na grilu. Moje tělo asi nežilo příliš zdravě, ale zase nebylo snad ničím stresováno. Byla to pohoda. Naučil jsem se být sám. Na cestách, ve škole, sem tam zajít někam s Michalem, poklábosit, když tělo chtělo, zajít za Eliškou.
Nejsem rodilý Plzeňák, asi budu celý život náplava, ale tohle město mi kdysi na konci devadesátých let přirostlo k srdci. Studentky, které přecházejí z jedné budovy do druhé, se skripty pod paží, kráčely ladně. Sázeli jsme se, že poznáme, odkud jsou. Mě se vždycky líbily ty z Moravy a Jižních Čech. Trošku prdelaté, ale se širokými úsměvy. Na to já dám hodně. Kavárnička pod Tylovým divadlem, měli tam skvělý pivo a takhle v létě se vytáhly ven křesílka a sedělo se. Někdy jsem se tam učil celý den. A když byla chuť, tak šel pak klidně k Andělovi, kde hráli jazz, country, cokoliv. Byl jsem jak houba, nasával jsem atmosféru města, které tepalo a žhnulo. Na Boleslav jsem pomalinku zapomínal, nikde se o svém předešlém životě moc nezmiňoval. Víte, ono lidi stejně nějaký problémy moc nezajímají. Doma jsem se objevoval čím dál tím méně. Spíš jsem jezdil makat na chalupu nebo do Sovinek na pole a do sadu.
Problém byly peníze. Sehnal jsem vykládání vagónů, ale to byla taková dřina, že jsem nemohl chodit a o nějaké škole nebyla ani řeč. Prostě jsem nevstal. Dělalo se v noci, já se dostal do postele až k ránu a budík jsem neslyšel. Makal jsem i v nemocnici, tam se mi vcelku líbilo, až tedy na to, že když jsem vozil prádlo na některá oddělení, viděl jsem až moc bolesti. A to v tomhle věku nechcete, když už toho máte za sebou tolik. Bral jsem, co šlo. Ale platili málo, někdy vůbec. Třeba na baru mi nezaplatili dodnes. O tom ale fakt jindy. Nakonec jsem se pokorně vrátil do Boleslavi a zase začal dělat o víkendech noční. Byla to taky šílená dřina, ale aspoň jsem se nemusel nikde doprošovat o prachy. Jel jsem dál ve stylu - poplatím nutné a zbytek dám za knížky, muziku a pivo. Jak jinak, takhle to dělala spousta lidí. Snažili jsme se být svobodní a taky vlastně v rámci možností byli.
Líbili se mi obchody, drobní řemeslníci a podnikatelé. Všichni byli nadšení. O nějakých mafiánech a vraždách jsme nevěděli nic. Na vysoké škole je člověk v takové zvláštní bublině. Pohybujete se jen mezi chytrými lidmi. Samozřejmě, sem tam taky potkáte hajzla, ale je jich tak nějak méně. Alespoň tak jsem to vnímal já. Nejlepší bylo, když jsme měli hodiny v Tylovce na ekonomce. Tam vám bylo spousta krásných holek. Seběhli jste dolů do Sadů pětatřicátníků a tam dole ve sklepě byla nálevna. Plná hospoda lidí, ani nevím jak se to tam jmenovalo, ale bylo tam neskutečně živo. Každou středu zpívaná. Žádný umění, ale žilo to tam neskutečně. Když byla nálada, tak jsme si pak ožralí chodívali dělat prdel do Pivoňky ze studentů. Vždycky jsme si vymysleli nějaký příběh, co jsme jako zač a šli na to. Po čase nás prokoukli, ale to vůbec nevadilo. Přesunuli jsme se K Šenkům, Na Rychtu. Všude skvělý pivo, Gambrinus se dal normálně pit a svět byl náš.
Někde už nás znali, automaticky přistáli na stole piva, čárky se dělaly hráběma a hulilo se o sto šest. Já vím, nic zdravého, ale vzpomínám na to hrozně rád. Víte, skvělé bylo, že se nikdo do nikoho nesral, když vás někdo naštval, tak jste šli ven a buď dostali do držky nebo se vrátili, zašli na panáka. Nechci působit jako starej chlap a říkat vám, že tráva byla zelenější, ale mělo to rozhodně něco do sebe. Magoři se posílali rovnou do prdele a potkal jsem takovou spoustu skvělých lidí, že by na ně nestačila encyklopedie. Muzikanty, herce, podnikatele, všichni chodili na pivo, do klubů, byla s nima prdel. Po práci legraci. Vyřešili jsme po pajzlech a nádražkách takových věcí, že by se o tom nikomu dnes nesnilo. A ještě byla sranda. V Plzni to fakt žilo. Baráky byly čerstvě nahozený, parky zelený a když jste se holce líbil, tak si přisedla a pak to bylo na vás, jak jí budete sympatickej. Zajímavé je, že když se dnes s někým o téhle době bavím a byl jí přímo součástí, tak ji vnímal a cítil hodně podobně jako já.
Přišel jsem z jednoho průmyslového města do druhého. V obou byla Škodovka. Plzeň měla ale navíc spoustu skvělých hospod a klubů. Pro studenty to bylo něco jako ráj. Beru Elišku za ruku a říkám jí, že se dneska asi hodně zdržíme. Ať si nemyslí, že se večer přitulím. Směje se a objednává rum. Dívám se z okna U Mansfeldů a sledujeme cvrkot. Pořád dokola se mě ptá, která holka se mi líbí a co na ni říkám. Musím s tím přestat, protože dneska piju Plzeň a to se vám člověk pak stává básníkem. Mám objednaný buřty na pivu, má nocležnice si přála koleno. Má za chvilku mastnou pusu, což je svým způsobem děsně rajcovní. A ne, že ne. Objednávám další pivo a za chvilku je tu Michal a Blanka. Jasně, že dvě piva. Blanko, nepij pořád to malý, takhle nám nevyrosteš. Putykou se vznáší radost. Pohoda, mládí a když přijdou štamgasti s harmonikou, tak za chvilku békáme jak utržení ze řetězu. "Na Pankráci...na malém vršíčku....".
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
