Příběh tří stý čtyřicátý první - Olympiáda radosti
Na naší koleji A3 na Borských polích bylo povětšinou klidno. Oba jsme bydleli na patře, kde byli samí strojaři a studenti FAV. Nevím, jestli jste nějakého faváka někdy viděli, ale pokud ne, zajděte se podívat do oddělení IT ve vaší firmě. Kluci dobří v matematice trávili dlouhé hodiny u počítačů a kazili si oči. Taky jsem zkoušel hrát Dooma, jenže mě vždycky zabili během několika kroků, tak jsem se urazil a šel radši na pivo. Ale tentokrát jsme si řekli, že nebudeme sráči, že přece jinak nebude na co vzpomínat. Napadlo to Michala, ale realizace byla jako vždy na mě. Zkrátka a jednoduše, záměr byl takový, že bychom měli trošku rozvířit stojaté vody naší koleje a pozvednou naši prestiž. Jinde to totiž neskutečně žilo.
Právníci dokonce prý pořádali nějaký orgie nebo co, což by tedy asi nebylo nic pro nás. Jednak jsme byli oba plaší a stydliví a taky jsme si nedovedli představit obrýlené ajťáky, jak si vesele vyšukávají. No nic, zůstaneme raději u chlastu, máme nějakou úroveň, shrnuli jsme jednu z prvních porad, kterou jsme jak jinak, dlouho do noci protahovali v hostinci Na kurtech. Chce to suda a holky! Což byl samozřejmě problém. Neměli jsme ani jeden bohaté rodiče a sehnat dívky třeba z ekonomky nepřicházelo ani v úvahu. Byly devadesátky a některá děvčata začala nacházet zálibu v luxusu. Ono na rovinu, jak jsem již několikrát psal, ani by se s náma nebavily. Protože víte co, když jsme přišli na jejich fakultu, kde jsme měli několik přednášek, tak moje metalové oblečení a Michalův styl alá hippie sice zaujmul, ale proti fialovým sáčkům a bílým ponožkám v mokasínech neměl nejmenší šanci.
Měli jsme z toho prdel, ale faktem je, že na těchto školách byla spousta krásných dívek. Na peďáku taky a protože jsme už s učitelkama měli něco do činění (já třeba momentálně docela zdatně chodil nechodil s Eliškou), po několika dalších hodinách pití jsme učinili závěr, že k sudu pozveme jen učitelky. Byla to dobrá volba. Nedám na ně dopustit a nezkazily žádnou srandu. Taky nám, na náš zprvu nesmělý návrh, slíbily občerstvení, čímž nám vyřešili další problém. Chtělo to ale nějakou aktivitu. Tenkrát bylo moderní, asi to viděl někdo v nějakým seriálu z USA, pořádat akce se zaměřením. Nemohli jsme na nic přijít, až mě jednou ráno cestou do školy překvapil Michal sdělením, že včera se mu dostal v knihovně do ruky výtisk Asterixe a Obelixe. Uděláme olympiádu! Cože, to jako jak? Byl jsem hodně skeptický. To chceš jako běhat? Hovno kamaráde, víc rumu, víc srandy. Ke všemu se budou pít panáky.
Nejdůležitější je vize, tu jsme měli, ale trošku nám chyběly peníze. Navrhl jsem vstupné, pár drobných, ale ve výsledku by to pokrylo aspoň rum. Dobře, a co disciplíny? Necháme to koňovi, ten má větší hlavu. Určili jsme termín - další sobota poledne. Do noci jsem kreslil plakáty. Já neumím kreslit. Ale roznesl jsem je na peďák, na strojárnu, na práva i favku. Někde mě už při vylepování poslali do prdele, jinde si brumlali něco o to, co je to zase za blbost. Každý den jsem s jedním favákem zavážel chlast. Víc piva, víc rumu rovná se víc radosti. To je přímá úměra, přátelé. Můj pokoje se změnil v lihové doupě. V pátek jsem byl úplně hotovej, ale těšil jsem se. Snad někdo přijde, jinak budu všechno splácet několik měsíců z brigády.
V poledne jsme byli na chodbě se sudem jen já a Michal. Faváci byli zalezlí u klávesnic a na nás padaly chmury. Pak přišla Blanka s Eliškou. Rum na uvítanou a čekáme dál. Holky z peďáku nezklamaly. Některé přišly dokonce v různých tréninkových dresech a úborech. Aspoň bylo na co koukat. Pili jsme jak duhy a hlučeli, což mělo za následek, že začali i budoucí ajťáci lézt z děr. Sice jsme tak do pěti úplně zapomněli na to, že jsme vše nazvali Olympiáda, ale nikomu to zatím nevadilo. Až jedna učitelka pozvedla lahev a začala se dožadovat alespoň sexu, ať má nějaký ten pohyb. Taky nám jeden favák, který dle kuloárních informací poprvé v životě viděl ženu, nachcal do ledničky. To je ta budoucí elita národa, řval Michal a pak padl na zem. A měli jsme první disciplínu. Plavání na chodbě.
Na koleji byly dlouhé chodby, na jedné straně židle jako bloky v bazénu. Někdo skákal šipku, většina plavala prsa, ale našly se odvážné plavkyně, které předvedly kraula. Na konci otočka a zpět. Někdo měřil čas, ale pak padl ožralý do kytek, tak jsme hodnotili jen styl. Myslím, že někdy v tento okamžik přišel vrátný, šíleně nás seřval, pak dostal hubiček na stokrát a lahev rumu. Usnul ve své kukani a my jsme mohli sjíždět na dveřích od skříněk schody. Přátelé, tohle nemají nikde, spojili jsme letní i zimní olympiády v jednu. Skok do výšky na postel, sprint se sudem, prostná cvičení a gymnastika, kterou některá odvážnější děvčata předváděla zcela nahá, tohle všechno způsobilo, že se někteří z nás počůrali smíchem. Chlast je asi metla lidstva, ale tady se tvořila přátelství na celý život. Třeba moje maličkost se motala kolem mé budoucí ženy, ale ta byly zdrženlivá, pila spíše mírně a vůbec se ji nedivím, že jsem jí připadal jako ožralý, sprostý hovado. Inu co, měl jsem ještě Elišku.
Lísala se ke mě, sama vymýšlela další a další disciplíny. Naschvál párovala na krasobruslení zcela odlišné typy učitelek a faváků. Holka z Moravy a kluk z Karlových varů, někdy si ani nemohli díky nářečí rozumět, ale zase na druhou stranu, v některých případech ani slova nebyla potřeba. Pro některé byla naše olympiáda prvním dotykem druhého pohlaví. A to myslím doslova, protože na celém patře se odehrávala sodoma i gomora. Z jednotlivých pokojů se najednou ozývaly všem tolik známé zvuky. Vyběhl třeba kluk v kostěných brýlích, na tvář úsměv a neustále křičel, že to bylo o hodně lepší, než nekonečné dny samoty s časopisem Leo. Ale nemyslete si, že se jednalo jen o nějaké prach obyčejné šukání, v mnohých případech spolu opravdu narychlo napárované dvojice zůstaly a co mám informace, tak žijí spokojeně a v dnešní době bourají rekordy v manželství. Inu, co chlast spojí, ani smrt nerozdělí.
Potápění ve sprchovém koutě jsem musel zrušit, protože jedna příliš vyvinutá učitelka se ve sprchovém koutě nepotápěla, ale zcela regulérně blila. Měl jsem strach, protože byla nahá a mohlo by dojít k úhoně. Chvíli jsem hledal někoho, kdo by se o ní postaral a po nějaké době trapného ticha (jakoby nikdo nechtěl silnější poblitou dívku, co je to za způsoby přátelé?), se ozval z kouta hlásek jako konipásek. A že je prý taková žena předmětem jeho představ už dlouhé roky. Dej průchod své vášni, kamaráde, pronesla Eliška a jako kněz podala ruku do ruky. A tím zpečetila další dvojici, kdy se v budoucnu stal rachitický mladík ze smogového severu majitelem statku na Moravě. A co vím, tak se má čile k světu, protože přestoupil na víru své ženy a ta plodí jedno dítě za druhým. Samý holky mají. Procházíme se s Eliškou ruku v ruce po chodbách, protože se olympiáda rozšířila na celou kolej.
Opilí studenti, budoucí elita národa, měli velmi bohatou fantazii. Vymýšleli sporty, které ani neexistují. Všechny byly spojeny s rumem a samozřejmě touhou se seznamovat. Nevím, jestli by podobné věci prošly i v dnešních dnech, ale to už není můj problém, ani boj. Ale my zažili něco, na co se dlouhé roky vzpomínalo. Nebýt toho, že několik dalších dnů nikdo nešel do školy. Ano, někteří spolužáci se takhle ožrali poprvé a když si vezmete, že ještě spousta z nich v ten památný den zažila něco tak krásnýho, jako je společná noc se ženou, byli pěkně rozhození. Nekončilo se totiž v sobotu. V neděli kolem poledne se pokoušíme uklízet, když tu náhle z jednoho pokoje vyběhne krásná dvojice baculatých sportovců. Eliška sice řekne něco o zasraných nudistech, ale okřiknu ji. Ty už si nepamatuješ, co si dělala včera? Tvůj břišní tanec se navěky zapsal do mé paměti, děvče. Nahoře bez, i když víceméně bez prsou si se stala vítězkou! Ne, to si nepamatuju, kecáš. Dokázat jsem to nemohl, my se nefotili, nebylo nějak proč.
Nejdřív se chci trošku vyvětrat, ale místo toho mě zatáhne jeden kluk z Brna do pokoje, dá mi domácí višně v rumu, abych prý nebyl hladový a hrozně moc mi děkuje. Nejdřív nevím za co, ale pak pochopím. V posteli leží krásná černoška. Oslovím ji, ale nemluví česky. Ptám se tedy klučiny, jak se dali dohromady. A on, že prý při žabácích, protože ona jediná z dívek přeskákala chodbu tam i zpět, aniž by se zadýchala. Svoji fyzičku mu pak následně dokázala i v posteli. Zeptal jsem se ještě, zda byla celou dobu nahoře a jestli jen neskákala chudák opilá dál žabáky, ale on odvětil, že ne, že je to láska na celý život a že si ji vezme, jen prý musí sehnat někoho, kdo jim bude překládat. Proto mě hlavně pozval. Nojo, kámo, ale já už jsem zase tak ožralej, že neumím anglicky ani kváknout. Přesto jsem přeložil pár zdvořilostních frází, třeba jak se oba jmenují a tak. Popřál jsem jim hezký společný život a utekl za Eliškou.
Druhý den už vydrželi jen lidé, kteří by mohli běhat třeba maraton. Spousta studentů upadla do spravedlivého spánku. My pili dál. My jsme byli sportovci a také pořadatelé. Drželi jsme dál vlajku a původní myšlenku olympiády až do pondělních ranních hodin. Vše se opakovalo, vymýšlely se ještě větší skopičiny, než si dovedete představit. Blondýnka zůstala, ale na mě se vždy jen usmála, zkoušeli to na ní jiní kujóni, než já. Hezčí, majetnější, vtipnější. Odmítala všechny s tím, že kluka má a i když je daleko, že mu bude věrná. Což mě hodně ranilo. Opilý jsem potom musel za Eliškou a dělali jsme spolu věci, o kterých slušní gentlemani nepíšou, ani nemluví. Byla to olympiáda radosti, v základu neskutečná blbost, kde šlo hlavně o chlast a ženský versus chlapi. Ale myslím, že v tomhle věku je to normální. Jak říkám, je aspoň na co vzpomínat a vybouřili jsme se mladí. Nemusíme tak dělat blbosti teď, kdy naše krásné hlavy objímají začínající šediny.
Měli jsme s Michalem vlastně zase jednou obrovský štěstí. Protože jsme byli obyčejní kluci, toužící jako každý po objetí. On měl Blanku a já tak trošku Elišku. Ale hlavně, ještě půl roku bylo o čem vyprávět a bránice nás bolely určitě víc, než kdejakého vrcholového sportovce. Buďte fit!
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
