Cesta - Cormac McCarthy
2008, Argo
Ráno se probudíš a nic už není takové jako dřív. Možná ve mě myšlenka konce světa hlodala již delší dobu, ale pořád jsem tak nějak naivně věřil v lidský rod. Teď už je to ale jedno. Musím nějak přežít. Těžko říct, co všechny vedlo k tomu ukončit naši civilizaci. Asi nás zbrzdila lidská hloupost. Ostatně jako vždy. Cesta je pro mě knihou, která mě doslova ohromila. Je hodně negativní, temná, šílená. Ale myslím si, že pokud by opravdu došlo k našemu celkovému restartu, tak by to tady mohlo vypadat hodně podobně. Vždyť stačí menší záplavy a podívejte se, co někteří jedinci našeho druhu provádějí. Panika, rabování, hnus a špína. Místo zdánlivých hloupostí bychom začali řešit zimu a hlad. Dovedete si to vůbec představit?
Utrpení se pro nás stalo virtuální hrou. Na letáku s hladovějícím dítětem snídáme bohatě a zbytky vyhazujeme. Měli bychom začít každý u sebe, jenže jsme líní a nenažraní. Moc a peníze, o nic jiného mnohým nejde. Jdeš pustou krajinou a bojíš se potkat další lidi. Jen si to představte. Cormac McCarthy napsal příběh, u kterého ztratíte jakékoliv iluze. Smrt pro nás byla jen vzdálenou představou, případně jsme měli dalších osm životů v počítačové hře a najednou je před námi doslova hmatatelná. Na lidi musí být přísnost, jinak zvlčí. Jenže, kdo si to vezme na starost? Cesta je skvěle napsanou knihou. Pokud máte rádi klasické sci-fi, budete u ní hodně přemýšlet. Navíc, když vidíte, co se děje momentálně ve světě, možná se i zamyslíte.
Otec a syn, jdoucí prázdnou krajinou. Pohled malého chlapce je děsivý, dlouho, opravdu dlouho jsem některá jeho slova nemohl vyhnat z hlavy. Nevadilo mi ani vracení se v ději, s tím nemívám problém nikdy. Četl jsem knížku třikrát a vím, že se k ní zase brzy vrátím. Prázdnota, smutek, beznaděj, strach. Stav se hodně podobá válce. Opět bohužel aktuální. Film jsem si dal až dlouho po přečtení knihy a není také špatný, ale myslím si, že jak už tomu bývá, tak u čtení půjdete o dost více do hloubky. Hodně jsem přemýšlel, jestli jsme v základu opravdu jen trošku "schopnější" zvířata. Historie ukazuje, že tomu tak opravdu je a asi i vždy bude. Najednou je jedno, že má někdo svědomí, je chytrý a vzdělaný, když jej roztrhají na kusy. Možná se mýlím, pořád mám lehce naivní představu o dobru, ale lidé mě neustále přesvědčují o opaku.
Kniha je opravdu hodně depresivní. Surová, temná. Postavy trpí. Mnohým se setkání s realitou možné budoucnosti nebude líbit, ale osobně si myslím, že by si ji měl přečíst opravdu každý. Nic už nikde neroste, nic se nevyrábí, zdravý rozum musí ustoupit do pozadí. Když máte hlad a je vám zima, nic jiného vám nezbývá. Líbí se mi jazyk, jakým Cormac McCarthy vypráví, bylo mi opět velkou ctí. Neumím mít rozečtených vícero knih najednou, ale Cestu jsem slupnul za víkend. Musel jsem se ale chodit projít do lesa. Abych přemýšlel, diskutoval o příběhu se svoji ženou a dcerou. Všichni jsme se shodli na tom, že pokud nastane konec světa, tak se budeme snažit zachovat alespoň nějaké zbytky lidství. Pokud to půjde. Musí. Přece to nevzdáme, ne?
Útlá knížečka, vlastně jednoduché dialogy, ale tolik pravdy, tolik vyřčených slov k zamyšlení. Jak byste se zachovali v podobné situaci? Měli byste v sobě dostatek morální síly? Dokázali byste někoho zabít? Ochutnali byste lidské maso? Divné představy, co říkáte. Jenže vzdálená fikce se najednou stane vcelku blízkou. Stačí jeden magor a zbytek si domyslete sami. Nedoporučuji nikomu, kdo trpí depresemi, kdo je bázlivý. Jenže v Cestě je tolik dobrých myšlenek, že by neměla chybět v knihovničce každého opravdového knihomola. Ráno jsem vstal a oddychl jsem si. Zase se mi zdálo, že jsem sice na naší planetě, ale je spálená na popel. A za rohem číhá bývalý soused, který mě chce okrást a možná i zabít. Ne, venku svítí slunce a děti se smějí vedle v pokoji. Buďme hergot dobří, ať se můžou smát dál.
Děkuji za pozornost. Přeji vám hezky den, bystré oko a pokud právě čtete, tak dobrou chuť!
------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Román Cesta se odehrává ve světě sežehnutém neznámou katastrofou. Otec se synem putují šedivou zimní krajinou a děsí se každého náznaku, že nejsou sami, kdo přežil; od posledních lidí totiž rozhodně nemohou čekat nic dobrého. Dvojici drží při životě jen to, co uveze jejich nákupní vozík a co občas najdou v prázdných domech. Jejich cílem je mořské pobřeží, ale i tam se samozřejmě ukáže, že naděje už neexistuje. Nebo snad ano? Za tento román autor obdržel v roce 2007 Pulitzerovu cenu.
------------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook:
