Příběh tří stý třicátý sedmý - Radiostanice Bory nebe
V pondělí ráno kupodivu vstanu. Pálí mě mozek, podlamují se nohy. Jsem hotovej ze smrti Sabatha. Pořád se nemůžu zbavit myšlenek na něj. Ploužím se fakultou a je na mě žalostný pohled. S nikým se nebavím, asi jsem i podrážděný. Smutek, panebože, proč tolik smutku? Michala potkám odpoledne cestou v polích. Co ti je? Rozbrečím se. Jako malej kluk. Vezme mě Na kurty, dáme pár piv a já se konečně mám komu svěřit. Kecáme o životě a smrti, o tom, jak je tenhle svět děsně nespravedlivej. Kdo mi teď bude dávat rady, až mi bude ouvej, s kým se budu smát? Myšlenky mi lítají hlavou jako zběsilé. Dejte mi prosím rum, snad se umrtvím. Nechci nic cítit. Nechci, aby mě bolelo srdce.
Přijde k nám, jen tak, protože slyší jak se bavíme o škole. Petr. Hele já chodím taky na strojárnu a taky jsem tak nějak úplně mimo. Podáme si ruku, chvilku se oťukáváme a kecáme o životě. Konečně se neutápím chvilku ve svých vzpomínkách. Už o Sabathovi nemluvím. Tenhle kluk má totiž v očích takovou tu zvláštní jiskru, kterou jsme všichni mívali jako kluci, když jsme se pro něco nadchli. Dáme pár dalších piv a on nám řekne, že musí jít na pokoj, že v noci má něco na práci. Nějaká divoká studentka? Smutně se na nás podívá a že to nebylo moc vtipný. Máme přijít o půlnoci. Prý nám něco ukáže. Děláme si prdelky, dokonce ho chvilku považujeme za buzíka, je nám to divný. Chlastáme.
Taky usnu, oblečený na pokoji. Tělo si řeklo stop, konec, šlus. Vypnulo se samo. Jsem ze všech těch brigád, nespaní, z hádek rodičů, ze školy na dně. O ničem se mi nezdá, spím hluboce. Michal mě vzbudí s lahváčem v ruce. Nabídne mi a že prý je čas. Tak jdeme. Zaťukáme a ocitneme se v pokoji, který ohromně v některých detailech připomíná ten Sabathův. Jsou stejné krve. Všude samé mašinky, díly na počítače, krabičky, pájky, šroubky. Mezitím svačina. Království radioamatéra a kutila domácího. Sedněte si kam chcete. Jenže ono není kam. Tak kopne do jedný židle, z té se sesypou nějaký transistory a pak řekne pššššt. Jsem jak v Jiříkově vidění. Používá technické obraty, je ve svém živlu. Hele, už víte, proč nemám holku? Teda jednu možná jo, ale je daleko. Poslouchejte.
Pokojem šumí nejasný signál. Nahlásí se do skupiny a začnou si povídat. Jako starý kamarádi, jako přátelé, co se jen tak odpoledne sejdou na pivu. Akorát je noc a Plzeň pod náma svítí jako Las Vegas. Začnou si říkat vtípky, kterým nerozumíme. Propojují si počítače do nějaké sítě nebo co. Aby mohli hrát hry a psát si. Připadá mi to jako děsná blbost, tohle nemůže projít. Proč by to lidi dělali? Proč by si někdo psal, když se může sejít a pokecat osobně? Každopádně Petr má velkej průser. Máma mu přišla na to, že utratil stavební spoření za nějakej mobil nebo co. Má mu přijít na poštu někdy za týden. Říka slova jako signál, motorola, nabíjení. Musím se smát. Jel bych radši někam k moři, ale oni mu ostatní závidí.
Pak se připojí nějaká dívka. Každý má svou přezdívku. Hovor je najednou takovej šťavnatější. Kluci na různých místech vtipkují, jsou čím dál tím odvážnější. Představí nás a všichni mají radost. Tady Franta Sedm je důchodce z Vysočiny, Karel je Pražák odkojenej Vltavou. Zeptám se, jestli se už někdy viděli naživo. Řeknou že ne, že je to blbost. Cítím jak to éterem jiskří, signál je někdy horší a v reprákách to praská. Jsme v radiostanici Bory nebe, jak říká Petr. Hrozně příjemnej pokec, to vám řeknu. Mám rád takový to nadšení, koníčky, pro který se dokážeme my chlapi nadchnout. Pomáhá nám to přežít. Myslím také na něco jiného než na Sabatha. Za toho se jen tak obyčejně pomodlím a šeptem si řeknu, že by se mu tady děsně líbilo.
Vůbec mi nedochází, že před sebou slyším a vidím budoucnost. Připadám si jako ve sci-fi knihách, který tak rád čtu. Vize se mění v realitu. Nebaví mě koukat na sport, nežeru fotbal, ani nenadávám donekonečna na ženský. Ale technika, objevování, to je něco jiného. Hrozně mě to chytne. Nestanu se sice radioamatérem, ale rád a často chodím s Petrem do hospody, kde diskutujeme, povídáme si. Mám už nějaké zkušenosti s počítači a tak jsou naše debaty neskutečně živé. Škola nás nebaví a tak kecáme o technice, o spisovatelích, o filozofii. Někdy zůstanu na víkend a jsme k nezastavení. Pár hodin spánku a už jsme zase u pivka a rozebíráme celý svět. Připadáme si jako dobrodruzi, objevujeme nové světy. Kluci z éteru se někdy připojí a to se pak dějí věci.
Bývala to krásná doba, když používaly podobné věci jen nadšenci a lidé vzdělaní. Síť a počítače ještě neměla v rukou tupá lůza, která vždycky dovede krásné věci tak ošklivě zkazit. Hele a nechtěl bys taky mobil? No, ale já nemám osmdesát tisíc na něco, co vydrží hodinu nabitý. Dobře, dobře, tak já ti budu pučovat svoji Motorolu. Chodíme po městě jak dementi, na prsou máme střídavě přístroj velikosti vysílačky a když nám někdo zavolá (což máme domluvený dopředu přesně na čas), tak na náměstí v Plzni děsně řveme a říkáme věci jako - jsme u kostela, jo signál je skvělej, jasně sraz v hospodě platí. Tenkrát mělo mobil jen pár lidí, byla to děsná dřina, ale ten pocit přátelé, že to právě zažíváte, že jste u toho, byl neopakovatelný. Doufám, že je z mých slov to nadšení cítit. Bylo totiž fakt veliké.
Asi mi Radiostanice Bory nebe zachránila zdravý rozum. Nebyl jsem na smutek sám, měl jsem cíl, těšil jsem se na holky z peďáku, na Michala i na bláznivýho Petra. Nová parta? Možná, ještě jsme toho spolu tolik nezažili, ale bylo aspoň na co se v Plzni těšit. Navíc, všichni měli většinou dobrou náladu, která je jak známo nakažlivá. Uvědomil jsem si, jak je důležité se setkávat s dobrými a pohodovými lidmi. Hádek a smutku jsem měl plné zuby. Sice se mi občas všechno vrátilo, znenadání jsem se třeba sesypal a bylo mi děsně, ale podobných stavů bylo čím dál tím méně. Hele Kubo a víš o tom, že se konečně směješ? Hrozně ti to sluší, řekla mi jedna budoucí učitelka. Musel jsem to všem radioamatérům ihned sdělit. A chtěli popsat, jak vypadá, co měla na sobě a tak. Poslal jsem je velmi mile do prdele, smáli jsme se celou noc a já zase spal na přednáškách.
Když jsem se vracel do Boleslavi, tak se mi svíraly vnitřnosti. U Hymrů už to nebylo ono. Každý měl jiné starosti. Občas se sice někdo stavil, většinou Venca, ale jinak mě vlastně v Boleslavi nic moc nedrželo. Jasně, máma a brácha, ale doma to zase stálo za nic. Radši jsme si v noci otevřeli v Plzni lahváče a kecali třeba o Buddhovi, jen tak, protože nás to zajímalo. Nikdy jsem nikoho z éteru neviděl, nikdy jsem nikoho nepotkal. Přesto byla setkání s nimi velmi povznášející a obohacující. Někdy jsem si představoval, že to jsou tlustí plešatí andělé, kteří krkají a prdí, ale mají neskutečně velký srdce. Petr mi šel dokonce za svědka na svatbě, ale to už je úplně jiný příběh. Ještě muselo mým hrdlem protéct mnoho piva a musel jsem potkat hodně lidí. Přemýšlel jsem, proč se scházejí v noci, myslel jsem si, že je to hlavně kvůli signálu, ale bylo mi vysvětleno, že je všude kolem božský klid. Něco na tom bude.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):