Příběh tří stý třicátý šestý - Odcházení
Obracíme v rukou každou kazetu, CD, knížku i film. Sem tam se někdo rozbrečí. Holky víc než my s Vencou. Klepou se nám ruce a nevíme, co říkat. Stejně je to zvláštní. Za svůj život potkáme spoustu lidí, někteří třeba jen proběhnou okolo nebo se s nimi setkáme občas. Ale pokaždé, když se vidíme, tak máme na tvářích úsměv. Snažil jsem se i před týdnem, když byl Sabath ještě v nemocnici. Bílý jako stěna, pod prášky, nechtěl ani pivo. Tak nějak jsem tušil, vycítil, že brzy odejde. Jenže jsem si to pořád nepřipouštěl. Vlastně mi vše nedocházelo ještě tak půl roku po jeho smrti. Alespoň, že zemřel ve spánku. Volali mě z nemocnice na kolej. Nechal jim na mě číslo. Nějaký doktor stroze oznámil, že mu selhalo srdce. Jeho obrovský srdce máničky.
Když si to vezmu kolem a kolem, Sabathův odchod byl asi poslední tečkou, kdy se mi do Boleslavi přestalo chtít. Pokaždé, když jsem tam totiž přijel, tak jsem viděl stíny. Svý kamarády, Kačenku, potkával holky, se kterýma jsem chodil. Většinou jsem se usmíval a taky sedával na místech, kde mi bývalo tak dobře. Najednou jsem cítil prázdnotu. Pořád jsem s někým v myšlenkách mluvil, představoval si, co by v jaké situaci řekli, promítal si jejich myšlenky. Když jsem si vyšel s nějakou dívkou, tak jsem očekával další Kačenku, další bývalou. Asi to chtělo nějakou pomoc z venčí, ale nikdo nebyl. Opil jsem se třeba na akci na koleji. Pak si zalezl pod stůl a najednou se rozbrečel. Aby mě nikdo neviděl, jako malý dítě. Mám po Sabathovi spoustu knížek. Některé jsem dodnes nečetl.
Na pohřeb jsme se složili. Neměl nic. Co jsem četl v papírech v jeho stole, tak co měl našetřeno, tak dal před rokem nemocným dětem. Na svět přišel z holou zadnicí a taky z něj tak odešel. Chtěl spálit a rozprášit. A taky zahrát hlavní melodii z Belmondova Profesionála. Plus Killed by Death. Což nasralo všechny babičky plačky, které tenkrát z nějakého mě neznámého důvodu chodily na každý pohřeb. Bez proslovů, bez řečí, jsme všichni mlčeli. Pak se U Hymrů až do ranních hodin neskutečně ožrali. Hrála se jen jeho oblíbená rocková muzika a vyprávěly se všechny příběhy, které jsme s ním zažili nebo které nám vyprávěl. Odcházení, podivné, šílené, možná zbytečné. Kdyby nechlastal, kdyby měl rodinu, kdyby, kdyby, kdyby. Víš, co by nám řekl? Jdi s těma kecama do prdele. Byt je vyklizen, zbylo jen neskutečně prázdné a chladné místo někde uvnitř každého z nás.
Jana a Prcalinka prý mají nějaké objevy, dva kluky, taky kámoše. Úplně mimo metal. Mirka, jak to tak vypadá, potkala jakéhosi tatíka, kterýmu utekla manželka. S dcerou. Všichni někoho měli, už i Venca tokával s Petruškou, slovenskou punkerkou. Bylo mi blbě, když jsem se probudil v noci u Esterky. Seděla na posteli a plakala. Myslel jsem si, že je to kvůli Sabathovi, ale bylo to kvůli mě. Byl jsem debil, přiznávám, ale snažil jsem se s ní rozejít mile, citlivě. Jednou si najdeš někoho lepšího. Já vím, kecám. Znáš mě, já ti to raději napíšu, než řeknu, jo? Hladí mě po tváři a pláče. Myslím na to, co by v týhle situaci řekl můj druhý otec, starej dobrej Sabath. Neměl bych ho vzít na pivo a promluvit s ním. Aha, ono už to nejde. Všichni dobří odcházejí brzy. Proč, kurva proč? Právě jsem zažíval jeden z nejdivnějších víkendů v životě.
Doma nikdo nic nevěděl. Nesvěřoval jsem se. Nebylo záhodno. Řešil se otec a jeho opilecké eskapády. Nechtěl jsem být přítěží. Vlastně celou pubertu i mládí. Žil jsem v partě, kecal o důležitých věcech se Sabathem. Byl tu vždycky, když jsem potřeboval. Najednou jsem byl děsně ztracený. Mohl jsem mít krásnou ženu, už zase. Ty vole, tu furt hledáš a nevíš, co chceš. Jseš nezralej, abys jednou nepřebral. To mi taky říkával Sabath. A měl pravdu. Snažil jsem se zrovna Esterce všechno vysvětlit. Pak udělala nejlepší, co mohla, dala mi facku a naštvala se. Vyhodila mě. Tak jsem chodil ulicemi a koupil jsem si rum. Nějak musím bolest do soboty přečkat. Hergot, mě je zima. Konečně svítá a nikdo mě z lavičky nevyhodil. Blábolím, mluvím se Sabathem.
U mámy doma se vstává. Kde si byl? Tys pil? To nestačí jeden alkáč v rodině? Neodpovídám. Sbalím si. Kam jedeš? Do Plzně, tady to nemá cenu. Už mě tu skoro nic nedrží. Jsem zase v prdeli, v největší prdeli na světě. Koupím si na nádraží další rum a dojedu tak až na kolej. Osprchuju se, sednu na baru do kouta a čtu si Tuláka po hvězdách. Sabath si obyčejnou tužkou dělával poznámky po stranách. Pokaždé, když nějakou čtu, tak si na něj vzpomenu. Ne, ty nikdy nebudeš jenom popel rozházenej po louce. Zůstala tady po tobě obrovská rýha. Možná ne tak hluboká jako po slavných lidech, ale přesto. Dal si mi do života strašně moc. Dodnes, když zažiju nějaký okamžik, kdy se potřebuju rozhodnout, tak slyším tvoje slova o cti, pravdě, svobodě, o věcech, o kterých pravý muž nekecá, ale činí je. Byl si bard ze starý školy a tak trošku můj druhej táta.
Odešel Sabath, odešel jsem zase o trošku víc z Boleslavi i já. Byl jsem zatím ztracenej v cizím městě, ale už to nebylo tak zlý. Ona mě totiž jedna stará mánička naučila ještě jednu věc. Dívat se dopředu, doufat v lepší zítřky. Obklopovat se jen lidmi, kteří stojí za to. Vymazat zbytečnosti. Někdy to ale nejde. Přesto musíme bojovat a vážit si každé malinké výhry. Vlezu do výtahu a pak se leknu. Stojí proti mě, nejkrásnější blondýnka na světě. Má brýle a úsměv, u kterého roztaju. Chci něco zablekotat a nevyjde ze mě vůbec nic, jen nějaký skřehot. Místo toho se zeptá, co čtu. Ukážu jí obal, protože prostě nemůžu mluvit. Celý víkend jsem odcházel, teď přichází něco nového. Musí, chci, aby tomu tak bylo. Vystupuješ. Aha, promiň. Jak se, co, no, hele, jak se, no, prosím tě. Já jsem Jakub. Já vím, odpoví mi a dveře se zavřou. Na pokoji si lehnu a konečně spím jako zabitý. Odešel jsem do říše snů.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):