Příběh tří stý třicátý pátý - Hrachy plus lusky, rovná se Hracholusky.
Čekáme před nádražím a báníme. Michal je oblečenej jak hippiesák, já mám křiváka, džíny a triko Vader. Směju se mu, ale v dobrém. Vidíš vole, kdybys poslouchal normální muziku, mohl bys mít v kapse lahev rumu. Nebo v žebradle. Čekáme na holky z peďáku. Michal s Blankou docela tokal a vypadalo to dobře. Hodili se k sobě. Tak hlavně klídek, neposer si štěstí. Vlak jede za chvilku, jsme nervózní. Ani nevím, koho to napadlo. Možná mě. Fakt netuším. Ale měl jsem volný víkend a do Boleslavi se mi chtělo čím dál tím méně. Mohly za to ony, první normální ženský, co jsem v Plzni potkal. Hele, támhle jdou. Super. Už se nemůžu dočkat. Byla ještě tma, ale naše dámy se usmívaly. Čtyři slečny a dva kluci, vypadá to na super výlet. Sedíme v kupé a já jako za starých časů vytáhnu rum. Není brzy? Není!
Jedeme sotva půl hodiny, přes Kozolupy, Plešnici, abychom v Pňovanech vystoupili. No, nejsem si jistej, ale myslím, že přehrada je dole. Na kopci moc přehrazených řek není. Jemně mží a tak nabídnu jedné dívce křiváka. Ztratí se v něm a další smutně kouká. No, nemůžu tady být do půl těla, déšť je protkán vločkami. Brzy bude zima. A já pořád nevím, co jsem zač. Hledám se. Možná už bych měl mít jasno, je mi přes dvacet. Jenže doma leží u televize právě můj otec, nažraný určitě jako pumpa a tak je šerosvit podzimního rána o hodně lepší. Jdeme svěžím krokem, až dojdeme jednou pěšinou dolů k vodě. Nádhera. Nemáme sice foťáky, ale rum je dopit. Pár rybářů pohupuje svoje loďky na vlnách. Lehce fouká a je nám ještě větší zima než normálně. Je mi s touhle partou neskutečně dobře. Jsou možná v něčem obyčejní, ale přátelští, milí a nikdo mě konečně nehodnotí. Jakoby snad ani nebyli Češi.
Jdu se dvěma prdelkama za ruku a vidím na nich, že jsou se mnou hrozně rády. Lesem, kolem pole, asi jsme zase zabloudili. Turistické značky se ztratily a já si připadám jako bych byl znovu s Kačenkou nebo jinou svojí bývalou dívkou a toulali jsme se. Jen tak, aby se hlava vyčistila, aby mysl našla klid. V přírodě se utužují vztahy, věřte tomu. Musíte řešit různý situace, zažijete věci, které jinde ne. Pozná se povaha, o tom ví každý tramp. U dívek to platí stonásobně. V mém životě nikdy neměly místo nafiňtený pipiny, co jim vadí bahno, trošku toho nepohodlí a vyžadují jen plnou kešeni. Budoucí učitelky jsou přesně tím typem slečen, které k smrti miluju. Do nepohody, vidím na nich, troufám si věštit budoucnost, že jednou budou dobré mámy, partnerky. Možná jedna z nich bude moje? Nezlobil bych se a dovedl si to představit.
Rozvášním se a mluvím o hudbě, o metalu, o koncertech, o zážitcích, co mám za sebou. Možná jsem moc ukecanej, zastavím se uprostřed věty i lesa, zase jsme sešli z cesty. Nevadí, vyprávěj dál. Zasním se a ztratíme se druhé trojici. Hergot, kde je můj pověstný orientační smysl? Houští a temná zákoutí, prolákliny, nahoru a dolů, kostry roztrhaných zajíců. Smějeme se všemu jak puberťáci. Asi ten rum, na lačno se nemá pít, ale když ona je pak větší sranda. Občas někdo odběhne do mlází a čůrá. My děláme, že utíkáme a jedinej kanec široko daleko jsem já. Hele, nějaký chatky. Vylezeme jak děti lesa na štěrkovou cestu. Dobrý den, že jsem tak smělý, co nějaká hospoda paní, najdeme tu. Jsme žízniví a hladoví. Pane, to jdete úplně špatně. Obešli jste celý Hracholusky. Hospoda je kousek od hráze. To musíte támhle, tudy a cestou necestou. Pak po modrý dál.
Hele a pamatujete si někdo, co paní říkala? Bloudíme dál. Straky jsou nám svědky. Pššt, ať ji nevyplašíš. Cooo? Dám jí ruku na pusu. Je teploučká a hebká. Ukážu jí na paseku. Srnka s mladými. V holkách se probudí mateřský pud. To je nádhera. Ty oči. To bych nebyl já, abych nezaštěkal. Jako liška. Pak už vidíme jen bílé zadky stáda, protože kolem bylo ukryto ještě několik kusů. Nech toho. Řeknou mi obě, ale smějí se. Musíme najít hospodu. Nebo založíme kmen. Já budu tedy náčelník. A vy budete rodit děti a žvejkat kůže. Zajímavé je, že přistoupí na moji hru, vymyslí si indiánský jména a rozvíjíme fantazii až do oblak. Hele a to bys nás jako obě? Najednou nebo postupně? To by záleželo, jestli by bylo vedro nebo zima. V zimě obě v létě možná taky, ale jen ve stínu. Dostanu pusu a ani nevíme, jak jsme se vymotali na silnici. Chodíme tady jak punkáči, ne jako turisti.
No a co, vždyť je to jedno. Hmm, ale mohl bys pro nás něco ulovit. Žádnej problém, zamachruju a konečně najdu hospodu. Vaše přání je mým rozkazem dámy. U stolu už sedí Michal a kouká na Blanku úplně stejným pohledem jako před chvílí srnka. Přisedneme si a kamarádka řekne, konečně. Oni tu tokají a co já sama. Jako křen, kořen nebo já nevím, jak se to říká. Mám co dělat, abych všechny bavil. Oni si špitají v koutě, usmívají se na sebe jako dva blázni a my jim tak trošku závidíme. Pijeme pivo, rumy, jíme smažáky a utopence. Mám vás všechny hrozně moc rád, řeknu, když už mám naváto. Před chvíli jsme založili kmen. A jak se bude jmenovat? Co třeba Smrťákovy prciny? No fuj, to je sprostý, řeknu a dělám, že se durdím a rudnu. Slečny ale mají taky upito a tak jsem svědkem rozjitřené touhy. Hele a víte o tom, že vám ujel vlak domů, utrousí číšnice. Jsme veselá společnost a tak nad tím mávneme rukou.
Michal s Blankou nejsou tak opilí a začnou přemýšlet, co s večerem. Z dálky jsou slyšet kachny z Hracholusek. Co teda budeme dělat? Nakonec při nás stojí štěstí. Paní za barem nás ubytuje ve starý ubytovně. Jen jí musíme nasekat dříví na zimu. Jdu na to. Michal taky, ale když ho vidím se sekyrou, tak ho zaženu zpět do hospody. Sekám, sekám a střízlivím. Ale jen chvilku, protože mi postupně nosí rumy. Už je tma a kolem starý žárovky se tetelí nejen vzduch, ale i můry. Číšnice přijde přesně ve chvíli, když dodělám poslední poleno. Díky moc, starej ode mě utekl, no a já musím za chvilku taky, protože má v očích starý dobrý smutek opuštěných žen. A taky už jsem se zařekl, že nebudu klátit, co potkám. Čekám na tu pravou. Možná jsem naivní, ale prostě to tak chci, s tím nehne nikdo. Já když se zakousnu, tak držím jak buldok.
Dostanu slanečky, který nemusím. Jsou ale devadesátý roky, to ještě dívky pijou pivo a tak přesolená ryba zmizí z talíře cobydup. Jedna slečna učitelka mě líbne v záchvatu smíchu na tvář a i když je to milé a hezké, tak přeci jen, ryba je ryba. Ale neřeknu jí to. Jsem taktnost sama, gentleman každým coulem. Vím, co se sluší a patří. Povídáme, každým dalším rumem zrajou naše plány. Ono učit děti není žádnej med a to si vemte, že fakt končil rok 1996. Žádný sociální sítě, žádný zástupy nejdokonalejších nejgeniálnějších dětí s talentem na všechno. Moje máma byla učitelka, babička taky. Mám rád holky, co to umí s ratolestmi. Jsem také syn, jsem také vnuk. Ocitneme se najednou na poli filozofie a přidá se i Michal. Naši oblíbení spisovatelé, vyřešíme vesmír, hladomor i všechny nemoci. Za jeden večer. Když čůráme do Hracholusek, máme jednu z neodvážnějších myšlenek - Hrachy plus lusky, rovná se Hracholusky.
A cítíme se děsně dospělí a máme všechno před sebou. Ten nový, svobodný svět, kterýho si samozřejmě nevážíme, protože jsme ještě naivní a možná trošku hloupí. Je to moc dobře. nesýčkujeme jako naši otcové, nejsme ustaraní jako mámy celého světa. Michal má zásadní problém s tím, že by chtěl být s Blankou sám. No ale hele, máme jen dva pokoje. A prosit za paní se smutnejma očima kvůli tobě fakt nepůjdu. Přemlouvá mě a chápu ho. Vezmu si svejch pár švestek a jdu do pokoje holek. Pobíhají tam v kalhotkách s mokrejma hlavama. Ještě teče teplá, ale brzy dojde. Vysvětlím situaci a pošlu Blanku za Michalem. Vidím na ní, jak je mi vděčná. Hlavně se chraňte, děti moje, ať nemusím jít za kmotra. Plácne mě ručníkem a už ji nohy pleskají o studené dlaždičky. Jako na sabatu děvče, sodoma gomora.
Mám placatku. Ony karty. Ehm. Svlíkacích her je spoustu. Blbý je, že já jak nejsem hravej, tak pořád prohrávám. Zůstanou mi ponožky a trenýrky. Pak jsem tak opilej, že padám na hubu a nepamatuji si vůbec nic. Nedovedu si představit, že by něco bylo. Vy víte co, ehm a tak dále. Bolí mě hlava, vstanu z tý hromady nahých těl (proč nejsou oblečený?) a jdu sehnat něco k snědku. Vyzvracím se na dvoře do rohu a nikde nikdo. Je mi zima, přesto jdu dolů k vodě. Opláchnu se a sedím tam jen tak. Čekám. Ani nevím na co, ale mám děsnej hlad. Dáš si cigáro? Blanko, ty kouříš? Ne, ale viděla jsme tě z okna. Svěří se mi, že nic nebylo. Cože? Michal povídal a povídal. Dej mu čas děvče, holt není hned hr. Uvidíš, všechno bude fajn. Postupně vylezou všichni. Jak je? Kdo nablil do rohu? Přiznám se a skáču do vody. Je ledová, šíleně studená, ale probere mě.
Dostaneme snídani, pomalu se loučíme a jdeme do Plešnice. Nahodím nějakou píseň do kroku a je nám zase fajn. Chci na peďák, mě strojárna nebaví. Vůbec. Jsem zase mimo toho, co bych chtěl dělat. Na učitele si moc hodnej, smějou se mi a tak se na oko urazím. Na nádraží je tenkrát ještě nádražka a tak přijedeme do Plzně zase vysmátí. A já si ten výlet navěky zafixuju v hlavě, protože byl skvělej po všech stránkách. Upevnili jsme nově vznikající partu. Navíc jsem děsně sebevědomej, protože se mě na závěr holky zeptají, jestli bych čistě náhodou s některou z nich nechtěl chodit. Řeknu, že bych měl problém si vybrat a že teda budu chodit se všema. Teda mimo Blanky, která si už žase špitá s Michalem. A vůbec jin nevadí, že zase padá déšť se sněhem.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):