Příběh tří stý třicátý čtvrtý - Psí vojáci
V Plzni to nakonec nebude tak špatný, říkal jsem si, když jsem šel zase z baru. Prokecali jsme tam s Michalem celý odpoledne. Usnu a usmívám se. Jsem na pokoji pořád sám. Pana velrybáře, co miloval šukající kytovce, odveleli jinam. Asi na něj bylo těch stížností už moc. Užívám si klídek. Smažím lunch meat, co mi koupila Esterka a když si konečně zalezu pod peřinu, tak na ní myslím tak urputně, že to není k vydržení. Jenže znáte to, tyhle vztahy na dálku, to není nic moc. Probudím se a jsem rád, že je sobota. Ono taky, v týdnu se nedělo nic zásadního. Škola, hospoda, knihy a sport. Ano, chodíval jsem každý den běhat až někam na Karlov, kolem starých zdí plzeňské Škodovky. Zásadní ale pro mě byly neskutečný disputace o knihách, o filozofii, o hudbě, které jsme s Michalem vedli.
Akorát tedy, když jsme zmerčili nějaký ty holky, co se měly k světu, tak nás ovládl starý dobrý démon chtíče. Nechtěli jsme zůstávat o nocích sami, to je jasný jako facka. Třeba tuhle jsme byli někde ve městě a já potkal dívku, která vypadala přesně jako můj typ. Metalový triko (to pro mě bylo šíleně zásadní), temně namalované oči, pohyby šelmy. Trošinku oplácaná na těch správných místech, ale to já rád, ehm. Myslím, že to takhle má spousta chlapů. Vlastně je tak nějak jedno, jestli je hubená, tlustší nebo já nevím jaká, ale hlavně musí být normální. Opačně je to asi stejný, nevím co furt všichni řeší. Když šla na záchod, málem mi tekly sliny. Jenže přes některý věci vlak nejede. Asi by mi dala bez nějakýho dlouhýho kecání, ale ona vám vůbec neznala základy! Jak může někdo nosit triko Immortal a neznat Venom? Můžete mi to někdo vysvětlit? To můžeš mít malá prsa jaký chceš, ale tohle u Smrťáka neprojde. Fakt jsem takovej byl.
Asi jsem se už tolik neusmíval, asi čekala, že když je krasavice, tak se z ní zblázním, ale prostě to nešlo. A tak mi řekla, že jsem trapnej a debil a já nevím co a já ji na to odpověděl, že jasný, ale že aspoň vím, kdo je Cronos. Urazila se a nechala mě všechno zaplatit. Michal se mi smál, smál se i jí. Hele a pro tebe jsou to fakt tak zásadní věci? Ptal se mě a mě postupně docházelo, že jsem asi opravdu trošku postiženej metalem, protože jinej by ji dal ani by nemuk. No, ono je to spíš o tom, že nemám rád lidi, co si na něco hrajou. Ale byla to kost, to zase jo. Padly další piva, další rumy. Osazenstvo hospody se pomalu měnilo. Odešli dělníci, přišly studentky. Jo, fakt, děvčata fakt tenkrát chodila na pivo. Alespoň v Plzni tomu tak bylo. Koukáme, sledujeme, chceme se seznamovat.
Tohle my vždycky šlo, když jsem tedy chtěl. Bylo v tom samo trošku machrování před kamarádem, hele, dívej se, takhle se to dělá v Boleslavi. Desetkrát jsem neuspěl. Michal se mi zase smál. Ty vole, tobě se jedna skoro rozbalí a tu odmítneš a pak se tady ztrapňuješ. No jasný, ale nějak se k těm holkám musíš dostat. Byl tam takovej uchechtanej stůl. Budoucí učitelky. Co jsem vypozoroval, tak s těma se dalo bavit nejvíc. Z ekonomky na nás strojaře koukaly jak na vyvrhele a z práv jakbysmet. O lékařkách jsme si mohli nechat jenom zdát. Ale učitelky, ty byly takový normální, jestli mi rozumíte. Hlavně mě neposlaly do prdele. A měly i v sychravém počasí venku sukně. Nádhera, to vám povím. Dámy, tohle je můj kamarád Michal, lamač dívčích srdcí. Na rozdíl ode mě, on se umí s holkama bavit. A sedl jsem si mezi dvě s brýlemi a většími zadky.
To vám tedy povím, to byly tak skvělý ženský. Hned jsme si padli do oka. A cože děláme dnes večer. Odpověděl jsem, že jsme plně k dispozici, že jsem ochoten gentlemantsky odvést i domů, polibek pod lampou dát, pomuchlovat se, vše samozřejmě ve vší počestnosti. Hele a proč ti říkají Smrťák? Ale, to je dlouhý vyprávění. Povídej. Raději jsem si vymyslel příběh o jedné okultní seanci na začátku devadesátek v Boleslavi. Jako fakt? Visely mi na rtech a já radši zvolnil, protože Michal byl tak nějak sám. Cože tedy budeme dělat? Hele, tady kousek, v jednom malým klubu, jsou Psí vojáci. Neznal jsem, ale když se mluvilo dál, tak jsem zazářil, protože jsem byl jedinej v okruhu několika kilometrů, kdo přečetl Topolovu Sestru až do konce. Ne, nebavila mě. Na mě to bylo celý divný. Nevím, jestli mám na koncert vůbec jít.
Objevoval jsem. Studentský život vás zavane do míst, kam byste normálně nešli. Sedělo se u stolků a já si vzpomněl na legendární filmový klub v Boleslavi. Tenkrát jsem utekl, ale tentokrát jsem od začátku do konce seděl a hltal vše jako houba. Bylo to něco úžasnýho. Hudba, vystupování, texty, bože ty texty mi tak mluvily z duše. Jedna budoucí paní učitelka, ta s tím krásně velkým zadkem, se ke mě vinula a tekly jí po tváří slzy. Objal jsem ji. Klubem se vznášelo zvláštní pnutí, kapela si s náma hrála jako kočka s myší. Měli nás na lopatě. A ten klavír, krvavé klouby mistra Topola mladšího. Zážitek na celý život, koupené nějaké ty CD, které jsem pak točil pokaždé, když mi bylo smutno. Konec byl ale neúprosný, měli jsme do rána ještě spoustu času.
Holky šly s námi do dalšího klubu, mluvilo se až do rána jenom o hudbě. O úplně jiné hudbě, kterou jsem dosud poslouchal. O neskutečným zážitku, o emocích. Michal ještě nevěděl, že si ten večer našel ženu na celý život. Zatím tolik nemluvil jako já, spíš se na ní díval. Ty vole, ty ses zamiloval, co, ty tu Blanku hltáš očima. Jdu tedy k ní a řeknu, naznačím ji to. Já vím, nemá se to dělat, ale já byl opilej. A ona říká, to jako fakt? Ano, má drahá a neber to na lehkou váhu, tohle je kluk, který přemýšlí, je chytrý. Znám ho jenom chvilku, ale dej mu šanci. Pomalinku, musíš na něj pomalu. Dala na mě, holčina jedna chytrá, ale až časem, až po několika měsících. On totiž Michal pil a sem tam míval depresivní nálady. Ale to každej. Vklínil jsem se mezi zadky mých dívek a tokal o sto šest. Ještě z nás nebyla parta, ještě jsme se neznali dokonale, ale cítil jsem, že by to mohlo jít.
Po několika měsících samoty, po několika měsících divných stavů a pocitu, že jsou v Plzni samí debilové a že sem nepatřím, jsem měl najednou úsměv na tváři. Ono tedy, z Plzně nepocházel nikdo, ale o to nešlo. Byli jsme na stejný lodi, měli se o čem bavit. Navíc, děvčata měla v sobě takový ten dar nás hned neposlat do prdele, protože jsme samozřejmě pili, dělali bordel, předváděli se, říkali blbiny, vymýšleli kraviny, ale prý s námi aspoň byla sranda. A můžou za to právě Psí vojáci, protože ti nás spojili, ohlodali z nás ten nános předvádění a machrování. Jdeme noční ulicí, spíš tedy k ránu. Všude už pochodují dělníci, co jdou na nedělní směnu. Továrny vás schlamstnou a nikdy nepustí, až v dřevěných rakvích, vycucané. V každém městě je to stejné.
Raději si zpíváme Psí vojáky, neuměle a nesměle, tady my kluci, protože holky mají skvělé, trénované hlasy. Vždyť také zpívají ve sboru a hrají každá na jiný hudební nástroj. Jednu chci držet jako violoncello, pořád jí to říkám, když jí líbám a hladím boky. Opilí a opilé, objímám i druhou, jen Blanku nechám na pokoji. Přijde za mnou sama, dá mi pusu a já pak až do rána poslouchám od Michala, jaká je to skvělá ženská. Usneme u mě na pokoji, dojedeme ještě rum z ledničky. Je neděle a Na Kurtech otevírají až odpoledne. Krásně nám to vyjde. Vezmu si do žebradla sci-fi a Michal nějakýho klasika. Když jsem ale v nejlepším, nakloní se ke mě servírka a pokývne hlavou směrem k mému kamarádovi. Není nějakej zamilovanej? Ptá se mě a vůbec ji nevadí, že ji koukám do výstřihu. Má mě ráda. Odpovím ji, že ne, že je to chlastem a že přemýšlí nad knížkou. Moc dobře ale vím, že myslí na Blanku, jak tančí ulicí za imitace zpěvu Psích vojáků.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
