Příběh tří stý třicátý druhý - Padající listí, padající sníh
Vstaneme do neskutečné zimy. Venku prší a sněží. Je sychravo, dozvím se a jdu přiložit do kamen. Máma mě poprosila, jestli bych nepřipravil chalupu na zimu. Souhlasil jsem a vzal Ester s sebou. Zase jsme spolu pekli víc. Musím říct, že mě to v Plzni vůbec nebavilo. Lidí jsem tam moc neznal. Kamarádi všichni odešli a byl jsem jak kůl v plotě. V neděli jsem znuděně a otráveně chodil na vlak a vzpomínal na vše krásné, co jsem zažíval o víkendu. Vypnul jsem mozek a na vejšce jen přežíval. Ale to teď nebylo na pořadu dne. Byla ještě rozehřátá z duchen. Přejel jsem jí prstem po zádech. Vstávej kočičko. Zamňoukala a usmála se. Vyhasly nám kamna, byli jsme mladí a měli na starosti úplně jiný věci, než je nějaké topení. Objímala mě a málem jsem zase usnul.
Snídáme čaj s rumem. Musíme začít něco dělat. Vozíme listí, tuny listí ze dvou obrovských kaštanů. Vše je nasáklé vodou, hodně se nadřu, přesto vozím svoji milou v kolečku. Výská radostí, jako malé děti. Prší na nás a padají i vločky. Promočení chodíme přikládat do chalupy. Povídáme si. Jo, povídání, obyčejný rozhovor. Jak celý týden v Plzni v podstatě mlčím, tak pořád kecám. Jsi děsně upovídanej. Já vím, ale znáš mě. Chci ti toho tolik říct. Pro dnešek padla. Ještě nanosím nějaký dřevo. Svlékni se, ať ti to uschne. Stydí se, prsa tak akorát do dlaně. Ukaž se mi, jsi nádherná. Vidím na její tváři, že chce, že bych měl říct, miluji tě, ale nedokážu to. Vlastně ani nevím proč. Je to jak z blbý červený knihovny. Zabalím ji do deky a chvilku si čteme. Už se brzy stmívá a ve Smržovce v Parkhotelu je nějakej koncert. Punk a metal. Místní kapely, ale to by byl hřích nevyrazit. Jména si už nepamatuju.
Jdeme přes kopec a dorazíme umolousaní jako staří psi. Sedneme si ke kamnům a dáme pivo. Chtěla bych ti něco říct. Mluví zase vážně. Převedu všechno na srandu, na to jsem momentálně děsnej expert. Tady se opíjely generace mých předků, cítím, že sem patřím. Mezi hory, do lesů. Pryč od rodiny, do které se zcela nepochopitelně vrátil otec alkoholik, pryč ze šedivý Plzně, kde nechápu lidi, protože se vůbec neusmívají. Chvilku zase zatoužím být řemeslníkem, dělat něco poctivě rukama. Mít čistou hlavu, ženu a kopu dětí. To fakt chci tak moc? Zašeptá, že by si to taky přála. A já blbec mlčím. Někdo začne hrát a pod malým pódiem je hned několik pařících lidí. Přijeli punkáči až z Liberce, sdělí mi kluk na záchodech u žlábku. Jsem utahanej, několikrát promrzlej, ale spraví to několik rumů. Hladí mě po ruce a má smutný oči. Pojď radši tančit.
Stejně mi pořád v hlavě vyskakuje několik prchavých, snových okamžiků na tu blondýnku, co jsem už párkrát potkal na koleji. Musím na ní myslet. Na její pohled, na úsměv. Možná jsem naivní, nevyrovnanej, rozervanej a nevím co chci. Venca mi říká, že se někdy chovám jako ženská. Dokonce jsme se několikrát pohádali. Jenže já asi fakt čekal na tu velkou jedinou lásku. Asi seš zblbej z těcj tvejch knih. No dobrá, lítají mi myšlenky hlavou a když líbám Ester u žhavého topení ve kterém škruká, tak myslím na blondýnku. Asi to vycítí, protože mi vezme hlavu do dlaní. Nebuď smutná, určitě si jednou najdeš někoho o hodně lepšího, než jsem já. Nemám srdce na další rozmluvu a jako srab utíkám na parket. Ona ho miluje, on ji ne. Přesto spolu spí. On má výčitky. A teď jděte všichni pokrytci do prdele, řvu pod pódiem a tančím divoce a rychle. Vlastně ani jedna kapela neumí pořádně hrát ale je to tak nějak jedno. Nejsme tu za uměním, ale abychom si odpočinuli a vyčistili hlavu.
Když jdeme zpátky mlhou a tmou, málem nás několikrát srazí opilci v autech. Jednou uskočím do škarpy a rozseknu si hlavu. Trošku krve, ale vypadá to děsivě. Má o mě strach. Pořád mě chce ošetřovat. Pojď přitopíme a dáme si rum. Vytahuji s obvazem na hlavě starý gramodesky. Rock a metal. Ale i vážná hudba. Brahms a Čajkovskij, mí dva oblíbenci. Prošvihneme svítání a usneme jako nějaké sousoší v křesle. Rozlámaní bereme do rukou hrábě a lopaty. Ploužíme se depresivním počasím. Snažím se tíhu našeho vztahu prosvětlit vtipem. Dneska mi to moc nejde. Není tu nic k jídlu. Obědváme tedy v montérkách dole v hospodě. Pivko bodne. To je tvoje nová holka? Ty jsi tak krásná, říká výčepák, co byl včera pařit s náma. Kdo by nechtěl manželku, která si dává tlačenku? Všichni mi pořád kolem radí, že bych se měl usadit. Dokonce už i Jana s Prcalinkou. Pokaždé mávnu rukou, ale jejich slova ve mě hlodají jak termiti.
Makáme až do večera, jen se převléknu do metalového a jdeme na autobus. Loučíme se narychlo, tak zase v pátek. Zeptá se mě, jestli jsem s ní jenom kvůli sexu. Nevím zase co odpovědět a připadám si prašivej. Mohla mít už rodinu a hodnýho manžela a místo toho ztrácí čas se mnou. Esterko, Esterko, kdybys nebyla tak krásná. To je tvoje prokletí. Omlouvám si všelijak svoje chování a vydrží mi to až do Plzně. Na nádraží už taky sněží. Na koleji pořádně netopí. Dokonce se musím osprchovat ve studené vodě. Sednu si na židli k oknu, otevřu jej mírně do kraje a čumím ven. Padající listí, padající sníh. Hej ty vole živote, kam mě zavaneš? Co mě čeká? Ptám se a myslím na svoje rodiče. Možná se fakt trošku bojím pořádnýho vztahu, když vidím, jak to dopadá. Druhý den mě děsně bolí všechny svaly. Chodím jak naprcanej kačer. Přesto se napřímím a vypnu hruď. Před kolejí totiž potkám blondýnku. Pohodí tak rozkošně hlavou, že na ní nemůžu zapomenout celý týden.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
