Příběh tří stý třicátý první - Já neumím hrát fotbal
Držel mě pod krkem a pomalu mi docházel kyslík. Díval jsem se do jeho masité tváře. Ani nevím, jestli jsem v nich viděl nenávist. Možná spíš tupost. Před chvílí se mě zeptal, jakému klubu fandím a já mu řekl, že je mi to u prdele. Všechno špatně. Asi umřu. Hlavou mi neproletělo vůbec nic. Žádný sestříhaný film života. Měl jsem strach. Vnitřnosti se mi svíraly v bolestivé křeči. Zase nespravedlnost. Na fotbal se nedívám, nebaví mě a nezajímá. Přitom jsem v Boleslavi bydlel hned u stadionu. Možná právě proto. Museli jsme pokaždé přeparkovat, když byl zápas. Vzpomenu si, jak jsem byl na střední škole v bráně a místo chytání balónů jsem si dal cigáro a šel pokecat s holkama, co hrály vedle volejbal. Třídní důtka a spolužáci ze vsi, kteří za boha nedovedli pochopit, jak mě nemůže fotbal bavit.
Asi jsem omdlel. Nevím. Slyšel jsem z dálky: "Běž, dělej, běž!": pomalu jsem rozeznával hlas. Zhluboka se nadechl. Pálily mě plíce a měl jsem šíleně slabý nohy. Nechápal jsem to, ještě před chvílí jsme byli na koncertě v Praze. Nadšený jsme si dali pivko vedle v hospodě. Mohla to být krásná akce. Jenže tu řádili nějaký fanoušci. Dva kluby, jaký, to si nepamatuju. Možná bych poznal vlajky, ale na to teď nebyl čas. Obrovský skinhead se začal pomalu zvedat. Nevím, jak to Venca dokázal, ale všiml jsem si vedle převrácené popelnice. Asi ho vzal po hlavě. Debila. Dělej, běž, kurva. Támhle jsou další. Dovedeš si představit, co budou dělat, až najdou svého soukmenovce? To bychom taky nemuseli přežít. Je ze mě zajíc. Lovená zvěř. Už zase. Po letech.
Běžíme vedle sebe a je na nás vidět, že jsme fakt vyděšený. Kdo by nebyl? Žižkov, tady to znám. Musíme nahoru, přes Vítkov, tam bychom se mohli ztratit a ukrýt. Vběhnu do lesíka a málem spadnu na nějakou dvojici. Starej chlap, mladá dívka, netuším, jestli tu jde o lásku nebo o prachy. Nadává mi. Dneska mi všichni nadávají. Ona ječí. On ji řekne, aby kurva držela hubu. Asi nejde o lásku. Jsme nahoře. Na lavičce sedí partička skejťáků. Je nám blbý si k nim sednout, protože jsme si z jejich kolegů dělávali v Boleslavi na Míráku vždycky srandu. Naschvál je shazovali, brali jim prkna a dělali na nich kraviny. V duchu se omluvím a Venca začne překotně říkat, co se nám stalo. Vezmou nás mezi sebe. Přitulím se k jedný holce a děláme, že jsme zamilovaný. Smrdí pivem, ale v tuhle chvíli ji děsně miluju. Jsou tady. Rozhlížejí se. Zakousneme se do sebe. Jestli nás poznají ve tmě, jsme mrtví. Neznámá mě hladí po ruce a jít okolo, tak jí věřím, že mě miluje.
Ufff. Šli dál. Dám holce krabičku cigaret a hrozně moc ji děkuju. Běžíme dolů, směr Karlín. Ještě, že jsme do Prahy jezdili často. Neznáme to tu perfektně, ale aspoň víme, kde je sever. Chvilku se motáme ulicemi. Pak si sedneme před nějakej bar. Taková klasika. Automaty, dámy, co nechcete, asi i nějaký drogy. Ale připadá nám to jako ráj. Jedno pivo na žízeň, druhý na strach. Pak si všimnu šály, přišpendlené na zdi. Zase nějakej klub. Do prdele. To fakt všechny baví koukat na kopání do míče. Jsem asi velkej mimoň. Ale nemůžu za to. U nás na fotbal nekoukal nikdy nikdo. A z fanoušků, kteří nám pravidelně šlapali po střeše auta, případně ukopli zrcátka, jsem měl strach. Já vím, já vím. Většina není taková, ale mám zkrátka jenom samý špatný zkušenosti. Říkám Vencovi, jak na mě divně koukají v Plzni, když jim řeknu, že jsem z Boleslavi. Nevím, kdo hraje v útoku, v bráně, ani kdo je trénuje. Jsem fakt divnej.
Já neumím hrát fotbal, točím se tam jak vrtule. Jasně, song od Zvláštný školy. Punkáči. Perfektně se to na mě hodí. Dopijeme a jdeme noční Prahou směr Florenc. Možná bychom se na hlavák dostali i jinak, ale já to mám takhle nacvičený. Konečně nádraží. Uff. Sedneme si, kecáme o koncertě. Sice se pořád klepu a kolem krku mám modřiny, jako kdybych se chtěl oběsit, ale jinak jsem v pořádku. Najednou proběhne jedna parta z leva doprava, za chvilku zase obráceně. Mají vlajky, křičí a nadávají si. Do toho policajti s obuškama. Hele, mizíme. Tady jde o hubu. Už zase. Jasně, jinak jde o sport, o fair play, o kamarádství, o klub. Jsou jak fašisti. Proč musí vždycky debilové relativně normální věci pokazit. Vlak nám ujede. Mrzneme do rána kousek vedle v ulici. V parku je to samej bezďák a feťák. Jsme docela rádi, když konečně vidím usměvavou průvodčí ve vlaku na Plzeň. To už jedu sám. Venca musí do Boleslavi ještě chvilku počkat.
Tak zase za týden. Asi půjdeme jen k Hymrům, co ty na to? Jasně. Plácneme si rukou a poděkuju mu za záchranu. Ty vole, já tu popelnici nemohl zvednout. Taky jsem si říkal, co by se stalo, kdybych ho zabil. Hele a komu že vlastně fandíš? Zeptá se ze srandy. Jen se smutně usměju. Nasadím si sluchátka a nic. Ticho. Sáhnu do kapsy a vyndám discmana. Je rozlomenej na dvě půlky. Chce se mi brečet. Jak si seženu novýho? Tak se koukám jenom tak do krajiny. Možná i chvilku usnu. V Rokycanech se probudím. Někdo mi vleze do kupé. Má na krku šálu v barvách nějakýho klubu. Asi plzeňskýho. Vyděsím se. Já prostě neumím hrát fotbal, ani mě nezajímá. Snad se mě nezeptá na nějaký detail ze zápasu, který se určitě někde někdy hrál. Další škrcení už bych asi nepřežil. Ale je v pohodě. Já vím, můžou být i normální fanoušci. V pohodě. Jen tak na pivko a zařvat si. Chápu to, mám to podobně s muzikou. Ale na stadion mě prostě nedostanete.
Jdu rovnou do školy. První dva roky je v rozvrhu i tělocvik. Všichni se těší. Budeme hrát fotbal. Jsem nevyspalej a musím se tvářit, že mě to aspoň trošku baví. Ale stejně je na mě znát, že jsem neskutečně znuděnej. Nekřičím přihraj, nekývám smutně hlavou, když dostaneme góla. Jsme na hřišti někde u kolejí. Takovej malej plácek. Běhám jako vítr v bedně, nikdo mi nepřihrává a když se dostanu k míči, tak do něj kopnu aspoň správným směrem. Dobrý, utíkej a pal! Křičí na mě. Míč je v síti a dokonce je to u soupeře. Někdo mě poplácá po rameni. Usměju se, ale ne na něj, přes rameno mu vidím blondýnku s kamarádkou. Už zase. Měl už bych ji konečně oslovit. Trošku se narovnám, aby viděla, že jsem jako dobrej. Dívá se úplně jiným směrem. No tak nic. Už mě to nebaví, je to děsně dlouhý. Někdo mi přihraje a řekne, abych běžel. Už zase? Mě je to jedno. Kopnu pořádnou ránu, směr brána. Tentokrát je to vlasťnák. Někdo mi nadává. Ale aspoň mě vystřídají. Můžu se dívat na blondýnku. No tak, otoč se. Ale ona nic. Jsem vosk. A neumím hrát fotbal.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):