Příběh tří stý dvacátý devátý - Punk Petržalka.
První týden po návratu otce domů jsem se chvílemi dusil. Cítil jsem se, jako by mi zase někdo stoupnul těžkou okovanou botou na hrudník. Nemohl jsem dýchat. Hlava se chtěla rozskočit na tisíc kousků. Vůbec se mi najednou do Boleslavi nechtělo jezdit. Tak jsem prostě vždycky zamířil na chalupu. Sice jsem byl pořád na cestách, ale už jsem si pomalu zvykal, že bydlím ve vlaku. Dospával jsme v něm, četl si, učil se, vypisoval si poznámky do školy. Samozřejmě, netrpěla tím jen moje rodina, ale i mí kamarádi. Přísloví sejde z mysli, sejde z očí, u mě platilo víc, než u kohokoliv jiného. Esterka mě milovala, s tou jsem jezdíval asi nejčastěji. A pak se samotným Vencou, který pořád směřoval svůj život do nedalekého Jablonce nad Nisou.
Povídá mi do telefonu (volali jsme si vždy ve středu, já z koleje, on mě druhý týden do Plzně a když bylo obsazeno, tak holt až za další týden), že prý se konečně zamiloval a že je to vážný. Jezdil jako já sám na koncerty. Někde na sídlišti v Jablonci potkal holku ze Slovenska. A že je prý úžasná, že nás musí seznámit. Říkal ji Petruška. Příští víkend si nic neplánuj, jedeš s námi do Bratislavy na koncert. Inu co, aspoň nebudu muset domů. Stejně by tam jenom ležel ožralej otec u televize, měl kecy. Druhý den ráno omluvy, další kecy, napětí, jen když na to pomyslím, tak se mi rozklepou ruce. Hele Venco, jedu. Sice některý ty vaše punkový kapely, to je tedy dílo, ale koneckonců, proč ne. Jen si říkám, jestli nebude vadit, že budu za křena. Esterka se mnou určitě nepojede. Na to je moc slušná a její táta je přísnej.
Čtvrtek a pátek ve škole nic moc. Zase jsem si přišel jak vyvrhel. Nikdo se se mnou moc nebavil a já jim nedával ani moc záminku. Sem tam za mnou přišlo nějaké děvče, jakože jen tak pokecat, ale já byl za samorosta. Neuměl jsem mluvit jen tak, o počasí, o škole, o super nejlepším disko klubu v Plzni, kde ti daj papírek u vchodu úplně zadara, chápeš to? Zase jsem cítil, že jsem z jiného kmene, jiné čeledě i druhu. Vždycky jsem jen chvilku kýval hlavou, jakože rozumím a slečně koukal na prsa. Většinou je to odradilo a když ne, tak jsem pak řekl něco hooodně drsnýho. A byl klid. Dokonce i v hospodě U Darebáka jsem sedával úplně sám. Pořád jsem si četl, za knížky jsem už tenkrát utratil víc, než za muziku. A to je co říct. Carlos byl na vojně, George někde v Zairu a na pokoji jsem měl pořád toho debila, co si ho honil nad nářkem velryb. Nelíbilo se mi ani v Boleslavi, ani v Plzni.
Bylo mi skoro dvacet a připadal jsem si jak prokletej. Odpočítávám hodiny, ze školy doslova běžím. Tramvaj, rovnou na vlakový nádraží a už si to svištím do Prahy. Měli bychom se setkat v hospodě naproti hlaváku. Dávám si Braník, kterej se tenkrát dal fakt pít. V krvi se mi pomalu rozlévá klid. Přemýšlím, jestli nakonec nejsem stejnej jako ten můj otec, když je mi fakt dobře jen u piva a na metalu. Těžko říct, moje myšlenky se rozutečou, když mi skočí na klín malá dívka a ihned začne nahlas křičet, jak mě miluje, že o mě slyšela neskutečný zkazky. Pak se ve dveřích objeví Venca a celej září. Až mu závidím, protože jsem to byl přece vždycky já, kdo měl holku a on nemohl žádnou sehnat. Hele, řeknu vám, že jsem byl až dojatej. Setkání třetího druhu, málem nám ujel vlak na Brno, jak jsme si sedli a kecali.
Když mluví ženská slovensky, hrozně mě to rajcuje, říká mi můj kamarád a já mu musím dát za pravdu. Petruška má tričko The Exploited a pořád se k Vencovi tulí. V kupé vytáhne krabičky s jídlem a slivovici. Asi tě taky miluju, řeknu jí a už si to šineme dolů na jih. Vůbec nevím, co tam bude hrát za kapely a na rovinu, je mi to tak nějak jedno. Jsem rád, že se něco děje, že nemusím koukat na ožralej ksicht vlastního táty. Odkud si, panenko. Ale, přímo z Bratislavy, z Petržalky. Jedu vlastně domů. Někde na kraji mezi sídlištěm a starou zástavbou, je hala, kde budou punkáči. Pořádají to kluci, co jsme spolu chodili po městě. Povídá, vypráví a já najednou zjišťuji, že na tom byli stejně jako my. Oni punk, my metal, ale to courání po asfaltu mezi paneláky jsme měli společné.
V Brně zapadneme do nádražky, cestou nám stejně dojdou piva, tak musíme nakoupit zásoby. Kecáme o muzice, o životě, o lidech kolem. Petra odjela do Čech za prací. Nejdřív chtěla do Boleslavi, protože tam makal její kluk ve Škodovce, ale rozešli se a ona jako zdravotní sestřička zůstala sama na pronájem. Tak si sehnala místo v Jablonci. A Venca zase jednou rozjímal u přehrady. Náhoda, že se potkali. Ale tak tomu v životě bývá. Nemůžu se na ně vynadívat. Jsou tak spokojený, smějou se, cítím mezi nimi tu správnou chemii. Když chčijeme do žlábku, tak se mě Venca ptá, co na Petrušku říkám a já jen chválím. Važ si toho, takový ženský se rodí málokdy a aby se ještě začala zajímat o někoho, jako jsme my, to je skoro zázrak. Řekne mi, že mě hrozně rád vidí a že je super, že jsem pořád stejnej debil.
Takový ty prvoplánový krasavice, no, jako dobrý, ale nad nima se dá honit tak ve 14. Petra je hezká tak nějak jinak. Jde z ní zevnitř velká laskavá energie a dobrota. A když se usměje, má punkáče i metalistu na lopatkách. Kluci, pojďte, už nám to jede. Zasněně zalezu do vlaku a za chvilku jsme na hranicích. Kontrolují nám občanky, jsme jedni z mála, u koho se vůbec zastaví. Asi je zaujali, kluky pohraniční, naše křiváky a kožený bundy. Ale jsou slušný a my se tak můžeme zmrskat na dalším nádraží. Je už večer, jsem trošku nervózní, ale v punku se prý začíná bůhví kdy. Mám tomu nechat volnej průběh. Jsem opilej, vím, že jedu někam tramvají, pak autobusem, pak jdu poměrně docela dost dlouho pěšky.
Taky křepčím a jsem snad jedinej metalista mezi punkáčema. Kecám s někým na baru, objímám se s dívkou, co má na hlavě kohouta. Pamatuji si pestré hlavy s kokrhely, paneláky kolem venku, když se chodí na cigáro. Hlídkující policajty kousek od haly, kde se hraje. Taky ZÓNU A, SLOBODNOU EURÓPU a měl bych si prý pamatovat i INÉ KAFÉ, kteří tenkrát prý začínali. O těch vám ale nemohu nic říci, protože jsem byl totálně namol. Jinak jsem si koupil nějaká ta CD a dlouhé roky je pak točil v přehrávači. Pro zajímavost, pokud se každý rok setkáme s klukama z plzeňské koleje a mými spolubojovníky ve škole, tak stejně nakonec skončíme u slovenského punku. S přibývajícím alkoholem v krvi si i teď, po mnoha letech vzpomeneme na texty a řveme, jako by nám bylo dvacet.
Jenže je mi fakt skoro dvacet a jsem totálně našrot. Venca mě chodí kontrolovat, když ležím na naskládaných paletách v rohu. Stejně je to zvláštní, tady, uprostřed Bratislavy potkávám taky dívky. A rozumím si s nimi víc, než se spolužačkami u nás ve škole. Holky a kluci, chlast a nekonečný cigára. Hlavně jsme se ale smáli, až se za břicha popadali. Dělali se kravinky, s partou od Petry jsme šli do non-stopu. Naše jízda neměla konce. Nebo vlastně měla. V ranním bufáči, vlašák a pivo a pivo a rum. Jsem s váma tak ráda, říká mi Petra a Venca pořád září. Dobře sis vybral nebo vlastně, dobře si tě vybrala, protože jak známo, vybírají si slečny a paní. Jméno druhé dívky, co byla s náma, si nepamatuji. Byla moc hezká, dnes by se řeklo rebelka, ale problém byl, že moc nemluvila. A to jsem se tak snažil. Pak najednou upadla a usnula uprostřed trávníku.
A tak jsme si lehli vedle ní a čekali, dokud se neprobudí. Sem tam někdo došel pro další pivo a kolem chodili lidi a koukali na nás. Měli jsme z toho prdel. Ty rodinky s dětma, tátové žbrblající něco o špíně, nasraný důchodci a smutný paní, co jim dávno ujel vlak. Nikomu jsme neubližovali, jen tak byli, ani nehlučeli. Pak se dívka beze jména probudila a poblila se. Tak tady chápu toho pána, co šel původně asi krmit holuby a teď tohle. Vyhul mi ho, řekla mu ona, což jsem nechápal, ale tak, bylo to slovensky a neznám všechno. Petruška nás, když viděla naše unavený obličeje, konečně pozvala domů. Ale nemáme se prý divit. Normální panelák, ale v něm malá garsonka. Táta bez nohy (cukrovka) a máma strhaná celoživotní prací. Ale tady jsem pochopil, proč je Vencovo známost tak skvělá.
Říkejte si tomu otevřená náruč nebo dokonalá empatie, je to jedno. Nelze popsat vstřícnost a laskavost, s jakou nás její rodina přijala. Neměli asi moc peněz, ale rozdali by se. A já si šel zakouřit na společný balkón a brečel jsem tam, protože na mě šla alkoholová tíseň a taky jsem jí tak moc záviděl. Naši měli peněz dost, máma byla vždycky hodná a skvělá, ale díky otcovi se nám příliš pohody nedostávalo. Povídáme si, pak usnu a někdo mě přijde přikrýt. Slyším cvakání berle, tiché šeptání, aby mladý neprobudili. Zlatí lidé, budu s vámi bydlet, říkám jim snad stokrát. Smějí se a tak strčím pod ubrousek v kuchyni peníze. Jsem sice chudý student, ale brigáda mě poměrně slušně živí. Vy je užijete lépe. Já bych je stejně prochlastal. Pořád na ty dva musím myslet. Petra měla i bráchu, ale ten momentálně sloužil někde na vojně.
Procházíme si Bratislavu, byl jsem tu naposledy jako malý kluk. Líbí se mi tu. Dáme pivko v nějaký hospodě ve městě, ale pak už musíme. Jede se zpět, na Petržalku. Hele, oni sem nechodí na panely, ale na palety? Směju se a připadám si, jakoby někdo naší partu přenesl na Slovensko. Podobné typy lidí, jde na mě chvílemi melancholie, ale ihned přejde, protože dostanu borovičku, prý koupili na počest návštěvy. Kecá se, tvoří nové vztahy, kamarádství. Je sice pravda, že hlavně s Vencou, ale ani já nepřijdu zkrátka. Navíc, jedna dívenka chce prý studovat do Plzně. Někdo vytáhne kazeťák. My hrávali metal, oni mají punk. Doba se trošku mění, ale lidi jsou stále stejní. Je mi tu nádherně.
Touláme se sídlištěm, hledáme kout, kde to nefouká. Pijeme borovičku a rum. Pivo dávno došlo. Ne, dnes nepůjdeme spát. Opilý zase močím do řeky. Ty vole, hlavně tam nespadni. Všichni už musí a já kopu do plechovky. Několik kroků ze Vencou a Petrou. Nechci křenit, je mi to fakt blbý. Ale oni, že mám jít k nim. Schoulíme se na lavičce a čekáme na ranní vlak. Usne mému kamarádovi na rameni a já vidím na jeho tváři šťastný úsměv. Budiž ti přáno, příteli, tohle znám, člověk se bojí pohnout, aby neprobudil, ale hlavně nepokazil atmosféru. Podobné to mají otcové i matky s malými dětmi. Byli jak sousoší, dva punkáči u nádraží, jo, ti už něco málo o lásce věděli. Ty vole, v kolik, že to jede?
Utíkáme a první vlak nám stejně ujede. Kupuju v automatu colu na doplnění cukru v krvi. Rozmělníme chlast cukrem. Možná naivní představa, ale u mě to funguje. Dvě hodiny čekání a pak celý den ve vlaku. Vůbec mi to nevadí, usmívám se i ze spaní. Bylo mi moc dobře, na punku v Petržalce. Na koleji hodím křiváka do kouta a na chvilku se natáhnu. Máte dole telefon. Máma, achjo, brečí mi do telefonu, otec zase vyváděl. Poslouchám a nemám co říct. Zavěsí a já jdu nahoru a pustím si šíleně nahlas Zónu A. Punk má fakt něco do sebe. Polibte mi všichni prdel, nechte mě žít a zemřít.
Stejně si myslím, že Venca vždycky tak trošku kecal, když říkal, že už nějaký ty holky měl. No, možná jo, ale znáte to, spát můžete s kolika chcete a pak přijde ta opravdová. Ona s velkým O. Žena. S Petrou byli docela dlouho. Nikdy jsem pak nepochopil, proč se vlastně rozešli. Ale to už je jiný příběh. Teď už je to jedno, hlavně, že byl můj kámoš spokojenej. Já se zatím díval do zdi a přemýšlel. Chodil ulicemi a čekal, kdy se to stane mě. Musí to přijít. Někde určitě čekáš. Buď klidně punk nebo metal, ale hlavně se na mě usměj.
Opatrujte se přátelé. Děkuji moc za přízeň.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):