Příběh tří stý dvacátý osmý - Návrat alkoholika ve velkém stylu.
V Boleslavi jsem teď nějakou dobu nebyl. Jednou týdně jsem sice volal mámě, ale stejně jsem byl v šoku. Doufal jsem, že tohle už nikdy nezažiju. Ještě si naivně vykračuju, těším se na teplou večeři, pokec a příslibu strávené noci s Ester. Místo toho stojím uprostřed pokoje a slyším bráchu jak brečí do polštáře. Taky ho to štve. Vedle v pokoji do sebe klopí lahváče otec. Už jsem si myslel, že tohle je uzavřená záležitost. Že se jako fakt rozvedou a my budeme mít klid. Jenže ženským nerozumíte. Usmívá se, žádná omluva, to zase ne, ale spolu s mámou se tváří, jakoby se všechny ty sviňárny nestaly. Jsem vytočenej, říkám nahlas, co si myslím a v tu chvíli je ve mě možná až příliš vzdoru. Proč, ptám se pořád dokola proč? Nebuď hysterický, otec slíbil, že bude sekat dobrotu.
Utíkám pryč. Nějak automaticky na Radouč, kam jsem zdrhával pokaždé, když mi bylo smutno. Teď jsem ale starší. Přesto si sednu nad Jizeru a brečím jako malej kluk. Klepu se strachem, kterej mám někde hluboko uvnitř. Hlavou mi létají vzpomínky a narážejí do myšlenek, co bude dál? To zase pokaždé, když přijedu domů, tak tam bude ležet alkáč, zase budu řešit problémy? Klepu se jak drahej pes. Běžím k Hymrům, padám Ester do náručí. Co je ti Smrťáku, jsi celej bledej. Dávám si rum a šeptem vyprávím. Už zase. Všichni mlčí, připadám si jak nějaký svědomí ze sídliště. Spousta fotrů byla tenkrát závislá. U toho svýho to ale nechápu. Byl jinak úspěšnej, v práci postupoval postupně nahoru. Mohl mít všechno, co chtěl. Už jsem mu nevěřil (a to víte že za měsíc bylo zase všechno ve stejných kolejích). Nechápu ženský, vůbec netuším, proč se máma tahle rozhodla.
Hele, pojď, Na Rychtě jsou nějaký punkáči, řekne mi Venca a já mám hroznou chuť se neskutečně opít. Paradox, co? Syn alkoholika, který se vrátil ve velkém stylu a s úsměvem, se chce opít. Nevěděl jsem, co mám dělat. To jen tak na vysvětlenou, abyste chápali, co pro mě parta znamenala. Sabath byl pořád v nemocnici a už jsem trošku ztratil kontakt. Byl jsem víc v Plzni a tady si všechno žilo vlastním životem. Byl jsem mimo obraz a hrozně mě to mrzelo. Dávám panáka a Venca na mě kouká, jako bych byl mrtvej. Takhle se zničíš. Jenže já chci, chápeš to? Ester pochopila, že se mnou nic nebude a tak se rozloučila. Další, kdo mě nechápe. Je to v prdeli, už jsem si myslel, že jsem ze všech těch sraček venku, že budu normálně žít, najdu si tu pravou, budu mít rodinu, potkám někde kousek slunce. Ne, to by nebyl Smrťák Smrťákem.
Je zajímavý, jak se někdy otočí svět úplně naruby. Ještě odpoledne jsem byl plnej zážitků z Plzně, který jsem chtěl všem sdělit, trošku zamachrovat. Místo toho jsem uzlík nervů. Kvůli vlastnímu otci. To je taky paradox, co? Nechávám si pouštět songy, co mám rád, ale nepomáhá to. Venca mě doprovodí ke Klenici, pliveme do vody a já to pořád nechápu. Co jsem komu udělal. Hele, ty vole, já tam domů nepůjdu. Dokud tam bude on, tak ne. Řvu do parku. Vyděsím milence na lavičkách i pár ouchylů za stromem. Nemám rád, když mě někdo lituje, nejsem lítostivý, spíš nadávám hodně sprostě. Horká mladá hlava, připadá mi, že ji mám zase ve svěráku. Jak jsem ožralej, tak si pamatuji jen to, že je mi hrozná zima. Probudím se a koukám na oprýskaný strop. Ty debille, chtěl ses utopit v Klenici. Je tam vody po kotníky. Vytáhl jsem tě a tys mi pak za odměnu poblil schody. Jdu to uklidit. Osprchuj se a dej do kupy.
Poděkuji i za vajíčka. Musím za Ester, omluvit se. Zazvoním, vyleze ještě v noční košili. Mladý holky by měly dlouho spát. Usměje se a zároveň mi nadává. Pak ji řeknu, jak jsem dopadl. Mluví mi do duše, ale nakonec mě do svého pokoje stejně pustí. Její táta mě má moc rád, máma taky, ale nesmíme, vy víte co. Ale já už dlouho, víte co. Jsme dvakrát přerušený (sušenky a čaj a pak voda), ale stejně je to moc hezký. Pojď ven. Couráme se ulicemi a já se svěřuju. Vím, tohle se moc dělat nemá. Nikdo nechce slyšet problémy druhého, kluk pak ztratí před dívkou trošku respekt, ale ona je Esterka hrozně hodná. Stejně musíš domů, máma bude mít strach. Uff. Nebudu tedy srab. Mezi dveřmi se mě máma jen tak mimochodem zeptá, kde si byl? Něco zamumlám a zavřu za sebou v pokoji. Ležím na zádech a poslouchám starej thrash metal. Pořádně nahlas, abych neslyšel švitoření z kuchyně.
Aby toho nebylo málo, tak jsem pozván na společný oběd. Na co si tady kurva hrajeme? To se na všechny alkoholický eskapády zapomnělo? A to jako proč? Stejně nakonec mlčím. Děti alkáčů to znají. Nechtějí přidělávat problémy, vše je přeci zase tak krásné. Možná bychom mohli někdy na společný výlet, navrhne máma. Uff. Nic neříkám, neodpovídám. Mám normální blok a bolí mě u žaludku. Hej vy, co chlastáte závodně, dávejte si na tohle bacha, je to závislost jako svině a nejvíc tím ubližujete svým dětem. Cinkám příborem o talíř, to nikdo nevidí, že mám úplně našponovaný nervy? Potím se, já kluk ve skvělé fyzické kondici, se potím jako starej dědek. A tak zase utíkám!
Ano, tohle jsem dělal pokaždé. Byl jsme jako Tulák po hvězdách. Sice jsem seděl v pokoji a byl vzorným synem, který nedělá problémy, ale měl jsem sluchátka na uších a cestoval. na místa, na kterých mi bylo dobře, na chalupu, do lesů, do postele s holkama, který mě chtěly. Možná se kolem zase hroutil můj soukromý svět, ale už jsem byl starší. Muzika pro mě byla terapie, knížky také. Tak vidíš, všechno bude dobré, přišla za mnou máma orodovat za otce. Usmíváš se. Kdyby jen věděla proč, byl jsem zrovna na jiné planetě. V metalový zemi, kde mi bylo děsně fajn. Kývnu hlavou, nechci jí ubližovat. Ale moc dobře vím, že tohle je přesně ten důvod, proč budu do Boleslavi jezdit čím dám tím méně.
Sobotní odpoledne patří jen mě a Ester. To je taky takový zvláštní vztah. Já ji vlastně svým způsobem mám hrozně rád, ale není tam ta obyčejná prašivá láska. Spousta párů takhle normálně funguje, ale cítil bych se jako podvodník. Miluje mě, pořád mi to říká, má plány a nevím jak z toho ven. Jsme spolu a zároveň ne. Červená knihovna, vole. Přemýšlím o tom, když jedu vlakem do Prahy, přestoupím a kousek před Plzní se mi vybijou baterie v discmanu. Na nádraží dám bezďákovi padesát korun. Podívá se na mě a řekne mi, ty hele, na tobě je vidět, že stojí život za hovno, ale neboj, bude líp, máš nad hlavou šťastnou hvězdu. A pak se odpotácí pryč. Usměju se, taková blbost a na koleji nemůžu celou noc spát. Bylo toho na mě zase nějak moc. Pořád jsem nikde svoji šťastnou hvězdu neviděl.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):