Knoflíková válka - Louis Pergaud
1977 (1953), Mladá Fronta
Tahle věta mě provází celý můj život. Dovolte mi, abych vás pozval na krásný výlet nejen do mého dětství. Knoflíková válka byla jednou z prvních knížek, které mi po nekonečné řadě indiánek dal do ruky můj děda s takovým tím potutelným výrazem moudrých starců. On věděl, že si sice naříkáme Loverňáci, ani Velraňáci, ale naše boje a zážitky jsou podobné. Zná to asi každý pořádný kluk. Bývalo tomu tak po generace. Odpoledne po škole se fláklo taškou do kouta a šlo se ven. Parta už čekala. Měl jsem dvě party. Jednu na sídlišti mezi paneláky a druhou s bratránky na horách na vsi, kde jsme bojovali s místními. Kdo nedostal zeleným jabkem do hlavy, nebyl hoden. To mi věřte.
Knížku jsem četl mnohokrát, některé pasáže znám nazpaměť. Mnohé nás dokonce inspirovali. Jednoho nesmiřitelného nepřítele jsme takhle jednou na podzim chytli, svázali v lese a když se setmělo, tak ho hledala celá ves. Zapomněli jsme totiž, kde je strom, u kterého zpytuje své svědomí. Ukradl jedný naší sousedce vitacit a sladká pomsta musela prostě následovat. Dnešní zhýčkaná generace to asi nepochopí, ale kdo nebyl tak trošku sígr, kdo neuměl poslat do prdele, kdo neuměl s nožem, kdo nepřehodil lom kamenem, ten nesměl v naší partě být. Holky byly ještě tak trošku "děsně blbý", ale to postupně opadlo, některé dokonce získaly pevné místo na pozici svačinářek a mnohé jsou s námi dodnes jako manželky.
Francie nebo česká kotlina, je v závěru vcelku jedno, všechny normální děti se sdružovaly, praly, vymezovaly si hranice. Magoři dostávali po čuni a slaboši a srabi (ne tělem, ale duchem) bývávali neustále vylučováni z party. Tahle knížka mi dala do života hrozně moc. Usmíval jsem se u ní, předčítal ji svým vrstevníkům - víte vůbec, co to je opravdové kamarádství? Flusali jsme do vody, chodili po kolejích, hráli basket, klátili nekonečné hodiny nohama na zábradlí a rozmlouvali děsně naivně o životě. Kolem chodily holky v kraťáskách a sukýnkách a měly copy a skákaly gumu. Byli jsme úplně nejvíc chytrý a šíleně vtipný. A když dostal někdo z naší party do huby, nenechali jsme si to líbit. Kdo nepřekousl žížalu, není chlap. I přes třídní důtku a následný největší trest, který jste tenkrát mohli dostat. Domácí vězení.
Kluci pískají před domem a já smutně koukám z okna. Ne, nikam nepůjdeš. Musíš stokrát napsat, že se spolužačka Alice netahá za copy. No ale, ona mě bodla kružítkem. To víš, svět je nespravedlivej. Mami, aspoň na chvilku. Tak dobře, ale do sedmi doma. Doslova jsem vyběhl. Kluci byli kousek za domem. Už si četl Knoflíkovou válku? Boží, vole, to je tak boží knížka. Ty pánové Loverňáci byli stejný hovada jako my. Franto, co děláš, nekuř ty cigára od fotra, zase se pobliješ. Na řadě jsem přeci já, dej mi čouda. Doma dostanu další kázání. Tak já tě pustím i přes zákaz ven a ty si roztrháš kalhoty? Zítra nikam. Zalezu si pod peřinu a modlím se, aby mi vydržela baterie v baterce. Taková ta placatá, co mi je dával děda.
Knoflíkovou válku by si měl přečíst každý správný kluk. Nevím sice, jak na ni dnešní úzkostlivá generace bude reagovat, ale to je vlastně jedno. Pro mě je další biblí, laskavým příběhem, který jsem svým způsobem také zažíval. V tom je podle mě největší síla mistra Louise Pergauda. Je neskutečně autentický. Bylo i zfilmováno, ten starý černobílý se mi líbí, ten druhý barevný ne. Tam režisér moc nepochopil, o co vlastně jde. O krásné, divoké časy dětství.
Knoflíkovou válku jsem četl naposledy nedávno, když venku sníh přemohl na chvilku déšť. A víte co? Pořád jsem se hrozně nasmál. Protože jsem si připadal zase jako malej brejlatej smrad, kterej byl v partě díky brýlím za děsnýho šprta a vědce. Pořád se mě někdo na něco ptal. A já četl časopis 100+1, tak jsem machroval. Pak jsem dostal pár facek od jednoho zrzka z jiný partičky. No, to přece nemůžeme dopustit. V sedm ráno na dvoře za školou, pánové. Dostali jsme na frak, máme monokly a kámoš, takovej tlouštík, kterej pak úřadoval i v naší partě metalistů si odplivne krev z huby a povídá: "Kdybysem to byl bejval věděl, tak bysem tam byl bejval nechodil."
Úžasně laskavý příběh o tom, co to znamená být pravý kluk. A zároveň vlastně svým způsobem i kus mého dětství.
Děkuji za přízeň mí milí knihomolové. Budou vánoce, venku je sychravo. Myslím, že tenhle tip rozhodně neurazí, co myslíte?
--------------------------------------------------------------------------------------------------
Příběh o nesmiřitelné válce Loverňáků a Velraňáků, dvou klukovských part ze sousedních vesnic, které se zarputile nenávidí a bojují proti sobě všemi možnými způsoby. V každé z bitev získává vítězná strana válečné trofeje - knoflíky, kšandy nebo pásky zajatých bojovníků. Pro zajatce je to velice ponižující záležitost - po velkém výprasku od nepřítele se domů vracejí otrhaní, doma je pak čeká další, tentokrát rodičovský, výprask.
---------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook: