Příběh tří stý dvacátý sedmý - Srdcařovo srdce
Včera jsem se cítil skvěle. Doma v Boleslavi, se svými kamarády a holkama. Občas jsem se sice u stolu trošku ztrácel, sem tam jsem byl fakt mimo, ale tulila se ke mě Ester a kecalo se o muzice, o životě. Byl jsem utahanej z brigády, protože jsem moc nespal, ale mladý tělo si poradí lehce i s opičkou, kterou mám po včerejší akci v Hradišti. Moc si ani nepamatuji, kdo tam hrál, jen vím, že jsme se děsně opili a dělali si prdel z nějaký moravský heavy metalový kapely. Znáte to, elasťáky, ale hlavně neskutečně trapný pózy. Chudáci kluci, chvílema mi jich bylo až trošku líto.
Celý víkend s námi byl i Sabath. Doslova zářil. Jak byl dlouho sám, tak mi připadalo, že pokaždé ožil, když jsme se stavili na pivku, nějaký ten filmeček, či poslech něčeho, co se mu líbí. Trošku jsme se rozcházeli v hudbě, já šel extrémnější cestou, ale ty jeho prašiví rockeři byli vždy skvělým osvěžením. Navíc, k pivku se přeci jen starý páky hodí tak nějak lépe. Vyprávěli jsme mu o koncertě THE EXPLOITED v Mnichově. Předháněli jsme se s Vencou v tom, kdo popíše naše nadšení sugestivněji. Na starým gauči, na kterém prý kdysi šukal jednu mooc nóbl paní. Hele, Sabathe a nekecáš nám? Neřešil jsem tenkrát zbytečnosti. Nežili jsme ani ničím výjimečné životy. Ale parta se po mém odchodu oklepala a držela pevně pohromadě.
Stav byl takový, že holky se semkly víc k sobě, scházely se i separátně, sem tam zašly na pivko. Poslouchaly sice jako většina populace už jen to své, občas novou desku od staré kapely, neobjevovaly, ale pořád to byly metly srdcem i duší. Měl jsem je hrozně rád, pomalu dospěly v krásný ženský. Nevím, jestli mi rozumíte, ono to není jen o těle, ale spíš o výrazu, chování, chůzi. Jana se fakt nosila jako dámička, Prcalinka byla tajemná a záhadná a Mirka, která se konečně dala dohromady s jednou svojí tetičkou, měla konečně někoho na hlídání. Pohrobek rostl jako z vody, někdy bylo až děsivé, jak se uměl podívat jako Kytka. Bylo mi vždycky hrozně líto, že tu nejsem i v týdnu, protože se pokaždé odehrávala spousta věcí.
Pomalu jsme dospívali, akorát Sabath stárnul. Nevím, čím to bylo, ale připadal mi hrozně sešlý. Možná tím, že už byl několik let sám. Občas mi připadalo, že už trošku rezignoval na společnost, na život. Měl svý jistý a pokaždý, když přišel z práce (dělal teď nově někde v údržbě ve Škodovce a bral tam fakt hodně slušný prachy), tak se uzavřel do své ulity. Poslouchal muziku, četl si, někdy zašel na pivo. Vyprávěl mi, že se párkrát sešel s nějakou paní, ale nikdy to nebylo ono. Vztahy jsou o kompromisech a on je nikdy nedělal. Za komančů, ani teď.
Kecáme o tomhle všem u Hymrů a já si fakt připadám jako za starých časů. Venca oblbuje nějaký punkerky, co si přisedly. Takový mláďátka, ale já mu to přeju, každej si zaslouží trošku toho štěstí. Každý máme něco, řekl bych, že já dokážu být asi největší morous a držka, ale tak je to vždycky, nikdo není dokonalý. Důležité jsou zážitky, společné akce, jsme přeci lidi, skupinoví tvorové. Máme svoji tlupu, partu. Míval to tak asi každý. Bylo a vlastně pořád je dobré někam patřit. No a my byli metalová zvěř. Byla zase sranda, Sabath vyprávěl s lesklým okem o tom, jak je honili estébáci. Všichni jsme tyhle příběhy slyšeli snad padesátkrát, možná stokrát, ale když on se vždycky tvářil tak nějak nábožně, že jsme jej nechali. Každý se děláme vždycky lepším, ale Sabath ne, sám se třeba přiznal, že někdy zdrhl, opustil kámoše. Byl možná až moc upřímnej.
Pořád byl ve svým živlu. Na nás možná až moc starý, přesto naše krev. Svým způsobem byl pro mě velkým vzorem. Bylo v něm kus starý máničky, on byl "ten ze starých časů, kteří to zažili". Přivedl mě k hudbě, ke knihám, k tomu, abych měl hlavu otevřenou. Nechoval se jen jako děsnej namachrovanej frajer. Naučil mě pokoře. Někdy si říkám, že každej bychom měli mít svýho Sabatha. Někdy to bývá otec, ale znáte to, ti to tenkrát měli fakt těžký. A to říkám jako syn vrcholového alkoholika. Doba se měnila, staré jistoty mizely a všechno se postupně zrychlovalo. Něčemu, někomu věřili celý život a najednou byl konec. Dovedu pochopit, že to někteří neustáli. Sabath byl svým způsobem můj druhý otec. Kdykoliv jsem za ním mohl přijít. Sednout si na ten prošukanej gauč, dát si pivko a jen tak pokecat. Každý potřebujeme svoji vrbu.
Možná jsem tenkrát mohl reagovat rychleji nebo jinak, ale to už nezměním. S Vencou jsme šli se Sabathem doprovodit jej domů. Dolů na Rozvoj. Kecáme, čůráme na rozích, je nám fajn. V nejlepším se rozběhneme, jen tak, z radosti a přebytku energie. Sabath nestíhá, pak pokleká a my se mu smějeme, že je fakt veterán studený války. Dělej dědku, ale on jen sípe a padá k zemi. Propadám panice. Myslím, že kdyby tam nebyl Venca a na rohu telefonní budka, asi by Sabath zemřel. Takhle jsem mu ještě o několik měsíců prodloužili život. Srdce sdcařovo bylo už slabé, unavené a každá další slabost mu ubližovala. "Vy jste příbuzní?": ptá se mě paní doktorka. "Něco jako syn": odpovím smutně. Má ke mě řeč. Musí odpočívat, nepřepínat se, nestresovat.
V nemocnici za Sabathem jsme byli už poněkolikáté. Ještě jsem nevěděl, že je to naposledy. Usmíval se a nadával mi, že mu podávám banány. Byl to vtip, v igelitce za zády samozřejmě byly lahváče. Jdeme na chodbu a mám k Sabathovi řeč. Těžko se staršímu zkušenýmu chlápkovi něco vyčítá a prosí se o to, aby se opatroval. Jen mávl rukou a prej, komu jako budu chybět? Nám, ty debile, nám budeš chybět. Jsme přeci kámoši. Víš, opravdový, víš co to znamená. Hrozně jsem si na našem přátelství zakládal. Měl slzy očích a pak mi řekl, že je děsně unavenej. Jel jsem z nemocnice rovnou do Plzně. Bágl plnej sádla a cibule, co mi nabalila máma. Na koleji si sednu do kuchyňky, zapálím cigáro a nad namazaným chlebem se modlím. Za svýho kamaráda.
Lidé možná přicházejí a odcházejí, potkáváme se, nadáváme si, milujeme se, někteří pomlouvají, jsou svině. Možná právě proto si musíme opravdových kamarádů vážit. Nevěděl jsem, že tu s námi bude Sabath jen do vánoc. Měl jsem naopak radost, že srdcařovo srdce pořád bije, že ho pustili brzy z nemocnice. Čekalo mě ale už jen pár společných hospod, několik setkání. Chtěl jsem být jako on. Znát perfektně muziku, přečíst všechny pořádný knihy. Být rovnej, čestnej a nenechat si srát na hlavu. Dnes už jsem ve věku, kdy jsem Sabatha přežil. Pořád si na něj občas vzpomenu. Na podanýho lahváče a to jeho typický: "Tumááš, napij se, dokud je".
Nebojte, Sabath se ještě několikrát v mých vzpomínkách objeví. Mimochodem poslední dobou mi dost často vyskočí v mysli jeho věta o tom, že se nemá cenu bavit, ani řešit negativní lidi. Oni na vás totiž všechnu tu jejich špínu a tmu přenesou. A mohlo by vás to pohltit. Opatrujte se a rozloučil bych se jednou jeho opileckou hláškou. Stál jednou na náměstí Míru, bylo odpoledne a byli jsme navátí: "Hele, hodný lidi to budou mít vždycky těžký, protože neuměj bejt svině!". A pak nadával, protože si pochcal ruku. Nejsme nakonec tady na světě právě kvůli tomu? Abychom zůstali jednou ve vzpomínkách ostatních jako lehký úsměv?
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
