Příběh tří stý sedmnáctý - Plzeňská děvka
Jako puberťáka mě samozřejmě prostitutky fascinovaly. Těm příběhům z Lea, jasně že smyšlených i vyprávění chlapů v hospodě, kteří kdysi v Boleslavi chodili do hotelu Věnec, kde se lehké děvy scházely, jsem věřil. Realita ale byla ošklivě jiná. Kdysi dávno (jo já vím, je to dva roky, ale změnilo se toho v mém životě tolik, že mi to přijde jako století, navíc jsem včera objevil první šedivý vlas, asi ten prožitý stres - smrt mojí holky a kamarádů, to se na člověku podepíše, nevím) jsem potkal spolužačku ze základky, která se prodávala. Bývala to taková ta dobře krmená husička, hloupoučká, ale moc hezká. Byl jsem v šoku, když mi v hospodě chvilku vyprávěla.
Co po ní Němci, kteří do Boleslavi jezdili do škodovky, chtěli za prasárny. To nebyla žádná červená naivní knihovna, kde chudá dívka šuká za prachy a pak najde prince. Mlácení, znásilňování, pálení cigárem, svazování, plus další hnusy, který nemůžu ani napsat. Ztratil jsem iluze, když jsem jí kupoval rum a viděl její smutný, šíleně smutný obličej. Přesto si myslím, že patřila spíše k tomu "lepšímu" druhu slečen, co se prodávají. Ztratila důstojnost, nesnášela chlapy i svýho synka, protože jeden zákazník prostě rád těhotné, tak ji pasák zmermomocnil. No hnus a špína, pamatuji si, jak jsem jí chtěl pomoc, jak holky u stolu skoro brečely, jak chtěl Sabath volat na policii. Nakonec ale všechno vyšumělo a když jsem ji potkal po deseti letech znovu, byla jak chodící mrtvola. Drogy, konec, jen čekání na smrt. Takhle si zkazit život.
Jenže plzeňská děvka byla něco jiného. Potkal jsem ji, jak jinak, náhodou, já nikdy nepatřil k chlapcům, co se ožerou a první co je napadne, jít na striptýz, případně za peníze zasunout. Jednak na mě mají v podobných podnicích drahý pivo a jednak mě ženský s prázdným pohledem prostě nerajcujou, nemůžu si pomoc. Hele, jako já taky vždycky peníze navíc utratil za muziku, tak si to přeberte. Většinou všichni odešli a já pil dál v původní hospodě, kam jsme šli původně všichni chlastat a bavit se. Byla to tenkrát hrozná móda v Plzni, chodit na striptýz a pak si ho nechat vykouřit. Jenže já nemohl, pořád jsem viděl přes sebou smutný obličej mé spolužačky. Potkal jsem ji fakt náhodou, když jsem šel z piva.
Bylo něco kolem druhé hodiny a George mi slíbil, že můžu přespat u něj na bytě. Potácím se temnými ulicemi, močím u výloh. Normální pijan, co už chce do postele. Tenkrát bylo v Plzni ještě bezpečno, nikde se nepotulovaly hordy. Zaslechl jsem pláč a výkřiky. V jednom průchodu, kde to smrdělo močí, někdo někoho mlátil. Normálně bych šel zbaběle dál, ale tohle byla holka. Ta moje prokletá povaha, že musím pomáhat lidem. Prostě jsem se šel podívat, co se tam děje. Nad dívkou, něco kolem dvaceti, stáli dva policajti a mlátili ji. Nadávali jí do kurev, děvek, smradlavý špíny. Teď jsem nevěděl, co mám dělat. Bál jsem se, měl respekt k mužům zákona. Ale už bylo pozdě, viděli mě. Otočili se a já ihned vycítil, že mám co do činění s dalším zlem ve svém životě. Tihle pánové mají uniformu, aby mohli ubližovat. Přišli ke mě, dali mi ihned pěstí do břicha, chtěli občanku, mysleli si, že holku pasu. Měl jsem u sebe i studentský průkaz, vše ve starém koženém žebradle. Aááá studentík, chtěl si mrdat, co? Tak hele mladej, jestli někdy o nás někomu cekneš, najdeme si tě a to si nás nepřej. Dostal jsem pěstí, padl mezi kandelábry a asi na chvilku omdlel.
Byla to taková hezká tvářička, která se mě pořád dokola ptala, jestli jsem v pořádku. Mohla zdrhnout, nechat mě tam, ale ona ne, asi i děvky mají duši. Pomohla mi na nohy a já se nezmohl na nic jinýho, než že jsem se zeptal, jak se jmenuje. Styděl jsem se, nebyla to žádná moje spolužačka, ale úplně cizí příslušnice nejstaršího řemesla. Asi je na mě vidět, že nevím, kam s očima. Ona má všude modřiny, asi bolavá žebra, ale drží se obdivuhodně, ony ty ženský asi fakt vydrží víc, než my. Zavede mě do nějakýho non-stopu, očividně ji tam znají. Sedneme si do takovýho boxu a ihned jí přinesou oblíbené pití a vodu, výčepák se zeptá jen "Zase policajti?". Ona kývne a když se umyje, koukám, jaká je to nádherná kost. Fakt by mohla dělat modelku. Nemluvím, vlastně ani nevím, co říct, řeč obstará ona.
Dělá sama na privátě, což vůbec nevím, co znamená. Vysvětlí mi, že je jako sama na sebe a policajty to sere, protože každá slušná děvka má mít pasáka, aby o nich měli přehled. Uff. Vůbec netuším, co mi to tu vykládá, jako bych byl v úplně cizím světě. Pohladí mě po ruce a poděkuje, proběhne mnou mráz. Bolí mě rány, alkohol přestává působit. Kecáme, tedy spíš ona. Děvka plzeňská, koukám na ní jako na vzácné zvíře v zoo. Klasický příběh, holka ze vsi, chtěla poznat velkej svět. Diskotéka, úžasný maník v kožený bundičce, peníze, bavorák, divokej sex. Jenže, znáte to, vždycky je tam nějaký jenže. Měla možná štěstí, že její první pasák zemřel. Udělala se pro sebe, aspoň nemusí šlapat po ulici. To vám bylo tak hnusný, když to vyprávěla. Takový ty naivní představy puberťáka, který hltal jako každý první porno, vzaly hodně za své. Chtělo se mi blejt. Šel jsem na záchod a učinil jsem tak. Ona si myslela, že trpím jako její velkej zachránce, asi v ní byl pořád kus tý malý holky ze vsi, která čekala na toho pravého.
Mě bylo ale fakt šíleně blbě, nespal jsem, nejedl už několik dní. Jen chlast, to dá i mladýmu tělu zabrat. Vůbec nevím, jak jsme se dostal k ní domů. Měla tři plus jedna kousek od náměstí. Muselo to tam být neskutečně drahý. Pořád opakovala, že jsem ji zachránil a že mi udělá dobře zadarmo. Asi nevěděla, jak poděkovat jinak. Možná kdyby mi udělala večeři, uložila do postele a nechala být, bylo by to lepší. Ale to ona ne. Pamatuji si, že když jsem se sprchoval, tak ke mě vlezla do sprchy. Nechtěl jsem. "To se ti nelíbím?": ptala se. Něco jsem mektal, že takhle nemůžu. "Jestli si panic, tak si z toho nic nedělej, já ti s tím pomůžu": pokračovala a nedala si za boha vysvětlit, že mě se prostě ekluje vlézt na někoho, kdo měl ten den přede mnou spoustu jiných chlapů. Omlouval jsem se, konečně mě nechala. Usnul jsem ani nevím jak. Spal jsem jako špalek.
"No, nastav hezky tu svoji píču, chci ji vidět": slyšel jsem v polospánku. Vyskočil jsem z postele a chvíli nevěděl, kde jsem. Ve velkém okně se tyčil přímo proti mě Chrám sv. Bartoloměje. Mohlo to být krásné ráno, ale místo toho jsem byl zase v šoku. Vylezu do kuchyně a tam na židli sedí tlustej špekatej chlápek s pleší. "No, pochčij mi obličej": říká Marii, jak se plzeňská děvka jmenovala. Na tenhle pohled do smrti nezapomenu a bohužel, fakt jsem se zase poblil. Pán se s pérem v ruce lekl, začal sprostě nadávat jak mě, tak i mé nové "kamarádce". On utekl a ona mi začala nejdřív nadávat. To byl ... (jméno vám fakt ani po letech neřeknu), on dělá u starosty. Má to ke mě blízko z radnice a nechá si za dva litry pochcat ksicht. Jeho manželka na to není. Uff. Na mladýho kluka, kterej do tý doby znal jen u svých partnerek lásku a chvění, toho bylo na jednu noc i den moc. Normálně jsem zdrhnul.
Marie, takový krásný jméno. A ona dělá děvku v Plzni. Přemýšlel jsem o tom a byl děsně zajímavej, když jsme po škole zašli s Georgem na pivo. Měl jsem modřiny po celým těle, všechno mě bolelo, ale to nebylo to nejhorší. Bylo mi tak nějak smutno. Proč se někdo tak krásnej musí prodávat? Co je to za svět? Hele, o tomhle, když je vám 20 a vylítnete z teplýho hnízda do velkýho světa prostě přemýšlíte. Dostal jsem se ke všemu rovnou, syrově, po lopatě. Možná to bylo dobře, protože jsem si na podobný typy dával velkýho bacha. Plzeň zase není tak velký město, Marušku jsem potkával docela často. Většinou ve společnosti starších pánů. Ale pokaždé přišla pozdravit a říct mi, že její nabídka sexu zadarmo pořád platí. Nikdy jsem ji nevyužil. Prostě to nešlo. I když jsem byl nadrženej a zrovna nikoho neměl, tak ne. Nemohl bych spát s někým, kdo má tak smutný oči. Šukání má být přece radost, ne? Pořád si to myslím.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):