Příběh tří stý patnáctý - Vytržené kořeny
Když už jsem konečně pochopil, že mě Kačenka třetí opravdu nechce a že to není rozhodně hodné děvče pro mě, měl jsem v srdci hrozně prázdno. Najednou jsem poslouchal pořád dokola doom metalové desky a byl zkrátka smutný. Chlast moc nepomáhal. Neměl jsem vůbec na nic chuť. Zase jsem se zavřel do svých snů. Chodil jsem sice na přednášky, ale nevnímal je. Pánové a dámy u katedry vyprávěli o deskriptivě, rovnicích, strojích a já si vůbec nedělal poznámky. Pořád jsem přemýšlel a utápěl se v tom, co dělám špatně. Bylo to snad poprvé, kdy jsem dostal od holky po čuni. Odmítnutý jsem byl snad stokrát, ale to jsem vždy jen hodil za hlavu a šel o dům dál. Najednou jsem se hrozně těšil domů do Boleslavi. A taky na chalupu, kde je vždycky klid. Jako bych se tam zase stal tím malým šťastným klukem, co měl neustále odřená kolena.
S Ester jsme se sice už několikrát rozešli, ale bylo to takové, no, co vám budu povídat. Vzájemná přitažlivost fungovala. Ona mě navíc, aspoň to říkala, pořád měla moc ráda. Spali jsme spolu, kouřili před chalupou, chodili na dlouhé výlety. Pouštěli si večer z gramofonu staré fláky a ona se vrtěla do rytmu. Měla v sobě vášeň, jestli mě chápete. To má rád každý chlap. Já moc tancovat neumím, tak jsem se vždycky jen nesměle přidal a skončilo to v posteli. Tenkrát to fungovalo tak, že jsem z budky mámě zavolal, že bych jako jel na chalupu. Ona mi to potvrdila a pak jsme si psali lístečky. Co mám udělat. Kolem baráku je vždy práce. Stříhat plot, tenkrát jsem musel ručně, pak se mi vždycky klepaly ruce, že jsem vycintal jídlo a Esterka si ze mě dělala srandu, že bych si ho ihned vyhonil. Bylo to vtipné děvče, dodnes je. Měl jsem také za úkol vyklidit kus půdy.
Plno prachu, staré knihy, některé ještě psané švabachem. Bylo vedro, moje kamarádka - milenka se svlékla do kalhotek. Hele, Mein Kampf, inu chalupa po Němcích. Ze zvědavosti jsem otevřel pár stránek a pak uviděl v očích Ester slzy. Já mám jen jednu čtvrtinu židovské krve a i tak mě některá vyprávění děsila, ale ona byla čistokrevná. Vzlykala, měla v sobě najednou hroznej smutek. Obejmul jsem ji. Bylo to hodně zvláštní, oba jsme vyrůstali ve stínu socialismu, holokaust jsme znali jen z vyprávění, ale najednou před námi všechno ožilo. A tak jsme šli k ohništi a knihu spálili. Já, nepřítel jakéhokoliv ničení knížek, jsem pořádně přitopil. Bylo to spíš gesto, ale ulevilo se nám. Poděkovala mi, objala mě a omluvila se za svůj pláč. Nemáš proč, drahá. Jak vycítila, že je vhodná situace, tak začala mluvit i o nás dvou. Vypadlo z ní, že mě pořád miluje. Achjo. Nevěděl jsem jak reagovat, tak jsem pustil Black Sabbath a pak ji hodil do peřin.
Potom jsme objevili ještě něco jiného, možná i zajímavějšího. Dopisy, co psal syn rodičům z východní fronty. Uměl jsem německy, co by se za nehet vešlo, ale Ester měla talent na jazyky (když nad tím tam přemýšlím, tak je zvláštní, že vlastně všechny moje holky uměly několik řečí). Byly to smutné dopisy, o bolesti, strachu, o beznaději. Nám celý život ve škole vtloukali do hlavy, jací byli Němci špatní. Jasně, že byl a je fašismus a nacismus svinstvo, ale ty obyčejný kluci, to bylo něco jinýho. Seděli jsme dlouho do noci a bylo nám hrozně líto všechno vyhodit. Třeba když psal svojí holce, mimochodem Češce, tak to bylo hrozně smutný. Říkali jsme si, kde všichni ti lidé mohli být, co mohli zažít, radovat se, mít děti, hádat se, nadávat, chlastat, prát se, milovat. Místo toho bezdůvodně umírali po tisících. Také jsme našli pár dopisů od dcery, kterou s matkou po válce odsunuli. Psala otci, kterého zde z nějakého nám neznámého důvodu (to jsme nepochopili) nechali ještě chvilku v chalupě. Občas se mi chtělo zvracet. To když popisovala znásilnění nebo třeba, když si musely mladý holky vykopat vlastní hrob. Nadávaly jim do nacistických kurev. Jen tak ze srandy.
Jo, mám tam na severu v Jizerkách kořeny a svým odchodem do Plzně jsem je začal vytrhávat. Pomalu, postupně, nejdřív mi to vůbec nedocházelo. Ale teď, na zaprášený půdě, mi sepnulo. Patřím se, mezi kopce nebo do Boleslavi, na asfalt, na panely, cítil jsem se hrozně sám. Povídám to Ester a ona mi říká, tak se na všechno vybodni, budeš se mnou dělat v knihkupectví (to byl můj sen), otec by myslím nebyl proti, možná by tě ani nenutil přejít na naši víru. Naši tě mají rádi. Přesně si pamatuji, jak jsme všechno rozebírali cestou do Smržovky. Na terásce v hospodě, i cestou zpět, když nás chytl neskutečný liják. Přehodil jsem jí přes ramena křiváka a úplně se v něm ztratila. Víte, my chlapi (nechci tedy mluvit za všechny, třeba už to dneska neplatí) máme v sobě takovej ten ochranitelskej pud. Byla zmoklá jako slepice, prosvítaly jí bradavky a třásla se zimou, ale v tenhle moment byla nejkrásnější. Bože ty oči, rty, krk.
Probudím se brzy a má peřinu mezi nohama. Odhrnutá košilka, větší rajc na světě není, ale teď ne, jdu udělat snídani. Moc mi to nešlo, vajíčka byla opět připálená, ale měla ze mě radost. Dělala, že jí to chutná, ale pak jsme se začali smát a vyhodili vše na kompost. Jedno pivo a jde se zase makat. Další kufr a v něm zase dopisy. Tentokrát česky. Všechny otevřené a i po letech voněly. Nevím, jestli se to dělá ještě dneska, ale dřív to asi bylo zvykem. Moje babička psala dědovi a on zase jí. Trošku jsem se styděl, protože jsem těm krásným lidem nahlížel do soukromí, ale byl jsem hrozně zvědavý. Ten den jsme toho moc neudělali, každý papír byl totiž popsaný jemným krasopisem a obsahoval nádherná slova dvou lidí, co se milovali. Když se narodila moje máma, když se vdala, když jsem se narodil já, prvorozený. Smutné pasáže o špatných věcech, které se každému občas přihodí, veselé zážitky, ale vždy velmi dobrý sloh a vášeň. Říkal jsem si, co si všechno museli prožít, nasazení v továrnách, málo jídla, zavřené vysoké školy. Přesto se měli rádi, byli pevní, svoji, moji, naši, jo hergot, přiznávám, občas jsem musel odvrátit zrak.
Jeden víkend na horách a ovlivnil mě na celý život. Chtěl jsem mít také tak hezký vztah, taky jsem najednou hledal tu pravou. Jedinou na světě. Asi jsem trošku dospěl, protože už mě zase tolik nezajímalo, jestli bude tenká, prsatá, vysoká nebo prcek. Mě fakt tenkrát došlo, co v životě chci. Přestal jsem byl ten cápek, co má všechno v prdeli a jde mu jen o to se dostat každé do kalhotek. Pochlastat, potřepat hlavou, vyndat se a jít dál. No jo, ale kde hledat? Má to být Ester? Nebo na mě čeká nějaká v Plzni? Nevěděl jsem. Ale všechny ty dopisy, příběhy, knihy, chalupa, čerstvý vzduch, mě určily směr. Bylo dobře, že u toho byla Ester, ta vnímavá krásná dívka, chytrá hlavička, prdelka ze snů. Ležela mi na prsou a mluvila o tom, že by chtěla zažít taky velkou lásku, jako můj děda s babičkou. A hele, vy volové, nejsme čistě náhodou vlastně kvůli tomu tady na tom božím světě? Když o tom tak přemýšlím, tak asi ano. Taky kvůli dětem, krvi, kořenům, rodině.
Když se po všech těch letech ohlédnu, tak vytrhnout kořeny nebylo vůbec lehké. Pro mě opravdu ne. Byl jsem, jsem a vždycky budu, jen obyčejný kluk, chlápek, co má rád obyčejné věci. Pro někoho to může být málo, musí být první, vyhrát maraton, koupit si nějakou věc. Já ne, já potřebuju, aby mě někdo držel za ruku, díval se mi do očí. Musím žít tak, aby se mi nedělalo špatně od žaludku. Jsem tak vychovanej. Můžou za to i dopisy z chalupy. Sem tam potkáte v životě člověka, který je přesvědčivý a tvrdí vám opak. Prej prachy, moc a bohatství. Jasně, z něčeho musíme žít, ale jak psal ten mladej voják z fronty. Zabil jsem ten den pět lidí, mámo, já měl takovej strach, nechtěl jsem, třásly se mi ruce, ale nejhorší nebyla ta krev a pláč a bolest, ale když jsem vstoupil do jednoho domu a tak viděl svůj obraz v zrcadle. Táhlo mi na dvacet a došlo mi, co je v životě důležité.
Nedávno jsem byl zase na chalupě. Nevím, jak se to stalo, ale ty dopisy tam pořád jsou. Asi jsme neměli sílu na to, je vyhodit, asi jsme neměli sílu na to, vytrhnout kořeny úplně.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):