Recenze/review - PARADISE LOST - At the Mill (2021) ~ DEADLY STORM zine

PARADISE LOST - At the Mill
live album 2021, Nuclear Blast

for english please scroll down

Poslední dobou mi vadí uřvaný svět kolem. Neustálá přetvářka a klam. Lidé, co něco umí, jsou zapomenuti a místo nich se neustále mluví jen o umělých tvářích. Možná právě proto rád a často usedám pod starý strom s knihou. Něco dobrého k pití a k tomu muziku, co mám rád. PARADISE LOST jsou mojí srdcovou kapelou od jejich počátků. Mám dokonce někde doma i první demonahrávky na kazetách. Kolem zuřila pandemie a já chodil po lesích. Když jsem se vrátil, tak už město spalo.

Asi to bude znít divně, ale já živé záznamy nemám moc rád. Málokdo dokáže přenést ducha reálného koncertu na hudební nosič. Navíc, nebaví mě videa. Ale u PARADISE LOST jsem udělal výjimku. Kapela totiž dokázala doslova zhmotnit vše, co na nich mám rád. Starý dům a v něm hudební klub poblíž bydliště kapely (nahrávalo se v místě zvaném "The Mill"), ve kterém vznikla komorní deska s úžasnou atmosférou, mě uvedl do hry a nebylo návratu.

V téhle podobě je mám opravdu hrozně rád. Smutné, melancholické. Povedl se i zvuk a hlavně výběr songů, dramaturgie. Střídání syrových a zemitých skladeb (kterém mám asi nejraději) s několika jemnějšími. Typický rukopis mistra Grega Mackintoshe a Nick Holmes ve skvělé hlasové formě. Přenos mezi mnou a PARADISE LOST zafungoval na výbornou. V hlavě jsem si promítal film o společných zážitcích a vzpomínal na kamarády, se kterými jsme jezdili na jejich koncerty a už nejsou mezi námi. Ze záznamu je cítit, že vše vznikalo v pohodě, s nadšením, které je u takto dlouho hrajících veteránů až udivující. Žádní unavení muži, ale doom metal zahraný s neskutečnou jiskrou. Tohle není žádné současné retro hrající jen na nostalgickou vlnu, ale skvělý zážitek se vším všudy (gurmáni mi určitě potvrdí) od zkušených klasiků žánru. Člověka napadají až existenční myšlenky, přemýšlí a užívá si vše, co na Britech vždy obdivoval. Poslech se stává doslova filozofickou záležitostí. Niternou, chcete-li. Nebudu vám zde vypisovat jednotlivé skladby (seznam máte dole pod článkem). Album jsem poslouchal vždy v kuse, s nábožným soustředěním. O tomhle je u mě muzika. O emocích, o souznění. O smutku a bolesti, o dlouhých pohledech na vrcholky hor. O starém hřbitově, kde rozmlouváte s nemrtvými, o mlhavém snění. "At the Mill" je dokonalou esencí, doom metalovým zážitkem, který umí jen PARADISE LOST! I smutek může být krásný!

Asphyx says:

I've been bothered by the world around me lately. The constant pretense and deception. People who can do something are forgotten and instead of them there is always talk of artificial faces. Maybe that's why I often like to sit under an old tree with a book. Something good to drink and the music I like. PARADISE LOST have been my heart band since their early days. I even have the first demo tapes somewhere in my house. There was a pandemic raging and I was walking in the woods. When I came back, the city was asleep.

This may sound strange, but I don't like live recordings very much. Not many people can transfer the spirit of a real concert to a music medium. Plus, I'm not into videos. But with PARADISE LOST, I made an exception. The band managed to literally materialize everything I love about them. The old house and the music club near where the band lived (they recorded at a place called "The Mill"), where they made an intimate record with an amazing atmosphere, put me in the game and there was no going back.

I really like them in this form. Sad, melancholy. The sound and especially the choice of songs, the dramaturgy was good. The alternation of raw and earthy songs (which is probably my favourite) with some softer ones. Typical handwriting of the master Greg Mackintosh and Nick Holmes in great vocal form. The transfer between me and PARADISE LOST worked perfectly. I was running a film in my head of our experiences together and reminiscing about friends we used to go to their shows with who are no longer with us. From the record you can feel that everything was created in a relaxed way, with an enthusiasm that is almost astonishing in veterans who have been playing for so long. No tired men, but doom metal played with incredible spark. This is no contemporary retro playing only on a nostalgic wave, but a great experience with all the trimmings (foodies will surely confirm me) from the experienced classics of the genre. It makes one think almost existential thoughts, reflect and enjoy everything one has always admired about the Brits. Listening becomes a literally philosophical affair. Intrinsic, if you will. I won't list individual tracks here (the list is below the article). I always listened to the album in one piece, with devout concentration. That's what music is about for me. It's about emotions, about harmony. About sadness and pain, about long views of mountain tops. The old graveyard where you talk to the undead, the hazy dreams. "At the Mill" is the perfect essence, a doom metal experience that only PARADISE LOST can do! Even sadness can be beautiful!