Příběh tří stý čtrnáctý - Dvojí život páně Smrťáka
Vono se řekne, tak se na ni vybodni, ale není to tak lehký. Kdo někdy opravdu miloval přízrak, tak asi ví, o čem píšu. V Plzni jsem se cítil zneužitěj, poníženej, hrozně mě všechno vyčerpávalo. Pomalu jsem se dostával ze své naivní představy, že mě bude milovat dvojnice Kačenky. Byla jí neskutečně podobná, až tedy na nějakou tu drobnost. Byla to neskutečně zlá holka. Často jsem o tom přemýšlel, jak jsem se nechal nachytat na sladký řeči a falešný úsměv. Bylo to pro mě velké poučení do života. Možná se to tak mělo stát, měl jsem dostat pořádnej kopanec do obličeje. Byl jsem pomlácenej, jako bych spadl do pračky. Smrděl jsem chlastem a zaschlou krví, taky jsem byl poblitej. Do autobusu mě nevzali, tak jsem jel do Plasů vlakem. Mí spolubydlící mě ihned prohlásili za váguse, padlou existenci. Asi měli pravdu.
Po sprše jsem si lehl a chtěl umřít. Proč mi v Plzni nic nevychází? Byl jsem asi nejvíc rozhodnutej, že se na všechno vykašlu, půjdu na vojnu, vrátím se domů, do Boleslavi, kde to znám, mám tam spoustu kamarádů. Myslím, že kdybych trošku zatokal, Ester by se mnou zůstala. Je to krásná holka a její táta má knihkupectví. Třeba by se mi splnil můj sen. Taky bychom zase mohli s naší partou jezdit na koncerty, každý pátek U Hymrů řešit život a vůbec si užívat. Připadal jsem si jako Jackyll a Hyde. V Boleslavi vysmátej mladej frajer, v Plzni mlčenlivý chlapec, co neví co má dělat sám se sebou. Jako vždycky, když mi bylo blbě, když mě něco štvalo, tak jsem poslouchal muziku. Thrash a death, sem tam nějaký heavík, ale i starý rockový kapely. Měl jsem už hodně velkou sbírku, bylo z čeho vybírat. Navíc jsem každej pátek dostal přísun nových tipů.
Mladší už sice poslouchali něco trošku jiného, nevadilo jim kombinování metalu s rapem, hardcore, ale pořád bylo z čeho vybírat. Kupoval jsem časopisy a četl si na přednáškách, který mě většinou vůbec nebavily. Zatím jsem ale do školy poctivě chodil, dokonce se i učil, vlastně ani nevím proč. Představa, že ze mě bude konstruktér, technolog nebo podobné zaměstnání, mě docela děsila. Pořádně jsem se oholil, nechal si zastřihnout vlasy, takže jsem nevypadal tak děsně, ale spíš jako tehdy hrozně moderní novodobí hippies a šel znovu do školy. Tak a teď se sebou něco uděláš. Čas v Plzni se budeš učit, číst si, vzdělávat a v Boleslavi chlastat a chodit na brigádu. Měl jsem to moc dobře vymyšlený. Dokonce jsem to čtrnáct dní vydržel, nechodil přes týden pít, až mi trošku hrabalo. Kroužky mých kolegů studentů byly takový, no jak to napsat, divný.
Já byl zkrátka zvyklý říkat na rovinu, co si myslím a předpokládal jsem, že všichni lidi jsou jasně rozpoznatelný. Ti dobří jsou i chytří a tupci jsou debilové, jestli mi rozumíte, něco jako v Pánovi prstenů. Jenže oni někteří vzdělaní lidé dokáží být velký svině, možná ještě větší, než ti, co moc rozumu nepobrali. Kačenka číslo tři mě nechala zmlátit, ponížila mě, ale ono ji to nestačilo. Její otec na škole učil. Od pohledu takový hodný tatík, ale pod povrchem to pěkně bublalo. Nejdřív v náznacích, kdy mě znenadání vyvolal a ptal se mě na věci, co jsme ještě třeba ani nebrali. Sem tam utrousil něco o mém oblečení, vizáži. Pomalu jsem začal chápat, po kom je jeho dcera taková zlá. Jednou si mě dokonce po cvičení zavolal a normálně na rovinu mi řekl, že i kdybych uměl všechno na výbornou, tak mě nenechá projít. Vylezl jsem před školu, zapálil si cigáro a zapadl do hospody U Darebáka.
Tak si to shrňme, říkal jsem. Jsem tu pár týdnů, mám jednoho kamaráda, který na mě nemá moc času a několik nepřátel. Bydlím daleko, že se mi nechce tam ani jezdit. Většinu času mlčím a nebo poslouchám muziku u knihy. Jsem raději ve svých myšlenkách, prožívám příběhy na otevřených stránkách, než abych žil opravdový život. V hospodách si sedám v Plzni do rohu, aby mě nikdo neviděl, v Boleslavi do středu stolu a už můj příchod je provázen nadšením a radostí, že jsem konečně s nimi. Přisedne si ke mě jeden takovej starší chlápek. A jestli si nedáme partičku. Je na plech, tak si říkám, proč ne, ale vyklepne mě jako malýho kluka. Pak se rozkecá, učí na strojárně matematiku. Jak jsem rozhozenej, tak se mu svěřím se svým problémem. Podívá se mi do očí, zamumlá něco o tom, že když byl mladej, tak byl mánička a že se nemám o nic starat. Vše zařídí, fotřík od Kačenky třetí mu prý něco dluží.
Beru to jako opilecký machrování, nic dobrého nečekám, ale je fakt, že od té doby jsem neměl žádný problém. Pan otec mi už nikdy nevyhrožoval. A pana profesora jsem potkával v hospodě každý den. Jeho vyprávění je na knihu, byl to hrozně chytrej chlap, absolutně asociální, takže jsme si měli hodně co říct. Uměl poslouchat, přesně chápal, jak se cítím. On tedy kvůli své výjimečnosti a schopnosti v matematických vědách a já kvůli tomu, že jsem byl mladej, rozdrásanej. Na naše společná odpoledne u piva vzpomínám rád. Nedávno zemřel. Zprávu jsem se dozvěděl náhodou, když jsem si četl v tramvaji zprávy na twitteru. Občas potkáme v životě lidi, kteří nás hodně ovlivní. Jen se mihnou, ale jsou ve správný čas na správném místě. Dvojí život páně Smrťáka pokračoval dál. Ale už jsem zase začal trošku věřit tomu, že to v Plzni nebude zase tak špatný.
Přijedu do Plasů a holky zase hrají volejbal. Sednu si a začnu na ně pokřikovat. Prdelky poskakují, slečny se smějou, svět je fakt v tuhle chvíli krásnej. Chvilku si s nima zapinkám, mám takový ty řeči, že spolu musíme do sprchy, že by pak bodlo nějaký to pivko, a ony se chichotají. Předvádím se, tohle je jediný, co mi momentálně jde. Aspoň někdo se se mnou baví. Hodím si věci na pokoj, kde sedí v knihách oba mí spolubydlící, závodní onanisté. Podivím se, že nemají zrovna ruce v kalhotách. Pozdravíme se a oni, kam zase jdu, že bych se měl učit. Usměju se a dám si do kapsy pětistovku. Dnes to chci rozjet. Holky jsou už osprchované a voní mládím. Kopneme do sebe rumy a je nám děsně fajn. Škoda, že jsou na mě tak mladý. Aspoň si to myslím. Jsem pro ně zkušenej kluk, co už ledacos ví, některý na mě koukají jako na svatej obrázek. Přesně tohle právě potřebuju. Opilé je odvedu domů. Dostanu spoustu hubiček, některé jsou trošku odvážnější, ale když usínám, tak si nechám jenom zdát. Žiju momentálně dvojí život, asi jako každý, kdo opustil rodné místo a začíná znovu.
Co vlastně chci? Teď už to vím, začínám chápat. Holku na celej život, klid, muziku, úsměv na tváři. To není zase tak moc, ne? Minulý týden mi řekla Ester, že by mě pořád chtěla. Dělal jsem nedostupnýho. Nechci ji ubližovat. Ale když nad tím teď přemýšlím, tak být jednou váženým panem knihkupcem není zase tak špatný. Nojo, ale to by se mi neměla pořád vracet ve snech jedna představa. Kdo byla ta krásná holka, co se mnou jela jednou z Prahy v kupé a pak mě viděla v hrozným stavu, když jsem dostal do držky od goril, co je na mě poslala Kačenka třetí? Ještě jsem neutušil, že s ní budu mít jednou krásnej pohodovej život. Zvláštní, v Plzni se mi momentálně moc nelíbilo, ale stejně mě město něčím přitahovalo. Všechny ty hospůdky, studentskej život, kterej jsem zatím nezažil i fantazie o neznámé dívce, kterou jsem nemohl vyhnat z hlavy. Jakmile ale v pátek odjedu do Boleslavi, tak přeřadím na úplně jiný styl a na všechno zapomenu.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
