Příběh tří stý devátý - Don Carlos.
Hodně jsem teď poslouchal dánské ARTILLERY. Death metal trošku ustoupil do pozadí, neměl jsem žádného dodavatele nové muziky. Jsem hodně vděčný klukům z Music Records, protože tam měli vždy rozdělené sekce podle stylů a kapel. Moje cesty tam vedly pokaždé, když jsem bral peníze z brigády. Pokud jsem je tedy nepropil. Ve škole jsem nestíhal, připadalo mi, že se na mě valí ze všech stran vzorce, poučky, příklady a definice. Strojařina je hrozně suchá, nezajímavá. Chodil jsem na přednášky a byl sám. Uzavřený ve své metalové bublině. Když už totiž někdo tenhle styl poslouchat, tak spíš modernější smečky a nebo takový ty hrozný zábavovky, který měly v Plzni vždycky hodně širokou základnu. Sem tam se na mě nějaká slečna, která chtěla zkusit asi někoho jiného, než byl střední proud usmála, ale to bylo tak nějak vše.
Chodili jsme podle předmětů i do různých kruhů. Seděl jsem vzadu a absolutně nechápal, co se u tabule děje. Pozoroval jsem své spolužačky, ale na strojárně to nikdy žádná hitparáda nebyla. Znovu proklínám svýho otce, který mě kdysi donutil jít na technickou střední školu. Tak nějak cítím, že tohle není nic pro mě. A tak sním. O metalových holkách, o akcích, o koncertech. Minule na blackovkách to sice bylo šílený, ale pořád jsem věřil, že v Plzni musí být i normální lidi. Jedním z nich byl Don Carlos, Karel, chcete-li. Už jsme se párkrát bavili na cigáru. Vypadá dobře. Jako člen Sepultury. Nosí i jejich triko. To nemůže být špatný člověk, říkám si, ale je mi trapný ho pozvat na pivo. Připadá mi to děsně teploušký. Situace se ale naskytne. Jednou jdou všichni, po jednom cvičení na zkoušky materiálu. Čepují tu Platan, kterej je hrozně hnusnej, ale všichni si pochvalují. Dají dvě a rozloučí se. My s Donem Carlosem pozvedneme znovu číši.
Hrál v kapele na bicí. Dobrý téma. Málem založíme kapelu. Hrozně machruju, jak a kde jsem všude působil. Jasně basa není problém, zpěv taky. Rozumíme si. Výběr kapel je jasnej, navíc je Carlos fakt fešák. Takovej ten typ, tichej, ale silnej. Holky na něj fakt letěly. Oproti mě měl tu obrovskou výhodu, že byl fakt hezkej. Ani nemusel žádnou ukecávat. Trošku mi připomínal mýho kdysi nejlepšího kámoše Kytku. To je taky věc. Chodil jsem plzeňskými ulicemi a měl často pocit, že jsem spoustu lidí viděl už v Boleslavi. Podobný typy. Jakoby byla Plzeň zrcadlem. Jen tu nepijí rum, ale ferneta. Když máme osmýho, blábolím. Karel je zvyklej a že si mě ihned vyzkouší u mikrofonu. Jde do budky a obvolá kamarády. Jedem někam za město, kde je stará budova. Vypadá vybydleně, ale otevře nám chlápek v tílku, s typickým lahváčem v ruce a umaštěnými kraťasy. V Americe by mohl dělat klasického sériového vraha.
Dá nám klíče. Don Carlos se rozcvičuje. Nehraje nějak technicky, ale je přesný a je slyšet, že má natrénováno. Přijdou další dva kluci. Basa a kytara. Jména po mě nechtějte. Oba mají plešatý hlavy, ještě před lety by je nikdo do kapely nevzal, v Boleslavi určitě ne. Jsem ožralej, na chodbě je basa piva. To se mi hodně líbí. Stěny jsou obloženy platy od vajíček (u nás jsme měli izolaci ukradenou ve škodovce). A prej mají přijít i nějaký holky. Dají mi do ruky mikrofon, profouknu ho a začnu do toho řvát nějaký nesmysly. Hrajem asi dvě minuty a přeruší mě. "Ty vole, co to děláš?": zeptá se mě basák. No, snažím se zpívat. Jako pěkný, ale tys nepoznal, že to je stará Odyssea? Čumím jak puk. Jsem úplně mimo. Je mi vysvětleno, že je to slavná plzeňská kapela. Měl bych se stydět, ale jinak prý docela dobrý. Osobně si to moc nemyslím, ale dejme tomu. Konečně se objeví dvě slečny a obě jdou ke Karlosovi. Obejmou ho a celou dobu koukají jen na něj.
Chci bejt bubeník. Závidím mu, protože po zkoušce mě nechá napospas periferii. Nevejdu se do auta. Tak jdu pěšky, aspoň vystřízlivím. Kolem jsou továrny, opuštěný továrny, špína a rezavý potrubí. Vyloženě metalové prostředí. Poslouchám ARTILLERY a říkám si, co jsem komu udělal, že na mě všichni tak serou? Je problém ve mě? Nehodím se sem? Jsou to pro mě úplně nový pocity. Bojuju najednou jako nějakej osamocenej viking. Dojdu na konečnou tramvaje. Konečně nebloudím. Jedu tři zastávky a zapadnu do první hospody. Zrovna koukají na fotbal. U jednoho stolu sedí Karel i slečny. Jdu k nim a říkám mu, že mě nasrali, tohle se nedělá, vůbec to tady neznám. Pošlou mě do prdele. Don Carlos byl dobrej kluk, ale jakmile se kolem něj motaly nějaký ženský, tak se z něj stal šílenej magor. Ale stejně, nešlo ho nemít rád. Řekne mi, ať nemelu kraviny a sednu si ke stolu. Udělám to rád, jen mě štve, že se slečny tulí jen k němu, na mě sere bílej tesák.
Hned po zavíračce mi zase zmizí. Cejtím se jak kořen, křen, kterejm jsem se vždycky smál, když jsem balil holky já. Hergot, to chci fakt tolik? Jsem obyčejnej kluk, ani ne moc chytrej, ale zase ne tupá lopata, hezkej tak akorát, když chci a nemám morousovitou náladu, tak dokážu bejt i vtipnej. Tak proč mě v Plzni žádná nechce? S Ester to je v Boleslavi všelijaký. Sice spolu pořád spíme, ale už se spolu moc nebavíme. Jsem čestný muž a šlechtic, říkám si asi nahlas, protože se ode zdi odlepí nějaká slečna. Očividně taková ta lepší kurva. Je tam nějakej podnik a jestli nemám čas a nechci se pobavit. Jsem fakt opuštěnej, ale mě tohle nikdy nerajcovalo, to si radši koupím nějaký CD, než platit drahý drinky sice hezký, ale ne moc chytrý holce. Omluvím se, i když je její zadek nádhernej. Mumlám si pro sebe, připomínám takový ty podivný existence, vsáklý do sebe.
Další noc v ulicích, další probděné hodiny. Deficit spánku doháním zase na pokoji v Plasích. Carlos se v mém životě jen mihl, škola ho bavila ještě méně než mě a po pár měsících šel radši na vojnu. K hradní stráži. On byl fakt předpisovej fešák. Ne, nebyl to kámoš na život a na smrt, jestli mi rozumíte, ale aspoň mi pomohl překonat můj pozvolný přerod v Plzeňáka. Začátky v novém městě pro mě byly těžký, šílený, byl jsem fakt ztracenej v úplně cizím prostředí. Jako vždycky jsem se pro něco nadchl, viděl naději a dostal častokrát po čuni. Už mě nebavilo dojíždění.
Každodenní utopenci v hospodách, abych ušetřil za jídlo. V menze jsem měl sice možnost se najíst, ale když jsem tam 2x byl, tak jsem měl pocit, že na mě každý pořád kouká. To jsou fakt lidi pořád ve střehu, když vidí metalistu? Měl jsem jen dlouhé vlasy, marteny a křiváka. Možná to triko Cannibal Corpse? Včera jsem se bavil s jedním starším klukem. Mám prej vydržet, až skončí první semestr, spousta lidí odejde. Pak mám vzít flašku a zajít za vedoucím kolejí. Prý je to pěkný kokot, ale kdo dneska není. Svítá mi naděje. A mám muziku. Ono to nebude tak hrozný. Ještě by to chtělo nějakou ženskou. Asi jsem moc vybíravej. Uvidíme.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
