451 stupňů Fahrenheita - Raymond Douglas Bradbury
2001, Baronet
Ohmataný výtisk, sem tam politý kávou, čajem nebo i něčím ostřejším. Před chvílí jsem vrátil osm knížek. Zlatý časy mládí, kdy bylo na čtení víc času. Chápala to i moje holka. Po divoké noci jsme si ráno každý zalezl do rohu a vydali se na výlety do jiných světů. Teď tu stojím a přemýšlím, 451 stupňů Fahrenheita jsem vzal do ruky náhodou. V oddělení sci-fi boleslavské knihovny. Hlavu zvednu jenom ve chvíli, když projde kolem krásná knihovnice Klára. Občas bývá hrdinkou i v mých snech. Knihy jsou někdy moc rajcovní, to vám povím. Asi už bych měl vypadnout, vypadá to divně, když na ní tak civím. Přehodí si vlasy laškovně za ucho a já najednou zjišťuji, že jsem v chodbičce mezi regály přečetl ve stoje 50 stránek.
Mám to takhle pokaždé. Knížka mě musí chytnout, nesmím vnímat svět kolem sebe. Naplno se ponořit do příběhu, užívat si jiné světy. Ten, který popisuje Bradbury je chladný, odlidštěný. Možná je takovým menším varováním, předtuchou, že k tomu časem dojde. Pokud zapomeneme na člověka, řekl bych. Hele, nepřipomíná vám ta kniha něco? Schválně, kolik zbytečných věcí jste si za poslední dobu koupili? Větší mobily, televize, stroje, stroje, stroje. Děti ozářené obrazovkami nemají dávno odřená kolena. V deseti se setkávají s obrovskými penisy a umělými ksichty a ztrácejí kontakt s realitou. Vychovává je algoritmus reklamy, místo fotrů, co taky čumí do mobilů.
Automatizace, robotizace, chudoba, bohatství. Kam zmizely poslední zbytky lidskosti? Opravdu jsme takový svět chtěli? Bradbury byl vizionář, znal nás víc, než my sebe samé. Nepsané zákony dávno neplatí, hergot, proč vidím v každé třetí větě paralelu se současným světem? On opravdu nahlížel v roce 1953 do budoucnosti? Šílená štvanice začíná vždycky pomalu. Existuje jen jediný pravý názor, kde já už tohle slyšel? Pod záminkou pokroku se dají dělat pokusy i na lidech. Hele, kolik si viděl seriálů za víkend? Jo a kdy si naposledy zavolal vlastní mámě a vzal ji na večeři? Já technické vymoženosti miluji, rád a stále sledují nejnovější trendy, akorát si myslím, že většina lidí na ně není zralá - viz. třeba facebook, který býval skvělým místem, než se stal dostupný i tupému stádu.
451 stupňů Fahrenheita pro mě byl strhujícím příběhem tenkrát v devadesátých letech, kdy jsem jej četl poprvé a je jím i dnes. Jenom to tenkrát byla vzrušující a strašidelná fantazie a dnes už si říkám, že se toho možná i dožiju. Bohužel, vědci nikdy nepočítají s tím, že by šly technologie zneužít. Myslí to dobře, jen ty lidi, to je problém, znáte to. Kdysi jsem si představoval zprávy z budoucnosti v televizi jako v knize, dnes jsou snad ještě horší. Mechanického ohaře máme každý v kapse a ani to moc nebolí, stejně na sebe řekneme všechno sami. A hlavní poselství knížky? - bohatství, nejlepší auta, mobily, vily, chytrá domácnost, lety do vesmíru ve slevě, opravdu si pořád myslíte, že vám tohle všechno přinese štěstí? Nezapomněli jsme tak trošku náhodou přemýšlet?
Bradbury se v tomto díle překonal. A teď nemyslím jen nápady, kterých je v knize spousta, ale i celý příběh, který je skvěle napsaný, graduje, je napínavý, velmi dobře se čte. Volá na mě manželka, že už je prý oběd. Stojím tu v pokoji a držím knihu v rukou. Uběhlo třicet let a zase mám za sebou ve stoje 50 stránek. Až ji dočtu, vezmu děti, manželku a půjdeme k vodě. Snad tam nebudou slídit mechaničtí ohaři. Krásný den přátelé! Děkuji za pozornost.
------------------------------------------------------------------------------------
Guy Montag, hrdina románu žije ve své ohnivzdorné vile obklopen civilizací tryskových aut, raketových letadel, mechanické hudby a také ovšem policejních helikoptér a mechanických „ohařů“, kteří svým chemickým čichem neomylně sledují stopu zločince. Kdo je však tímto „zločincem“? Ten, kdo překročí základní zákon této utopistické civilizace, tj. ještě vlastní a čte knihy, kdo nemyslí tak, jak je předepsáno myslet, kdo se pokouší uvažovat samostatně. Tohoto „zločinu“ se právě dopustí Montag. A o příšerné, hrůzné štvanici, kterou na něho uspořádá policie ve svých helikoptérách, o zmechanizovaném děsu, který je mu v patách v podobě mechanického ohaře s prokainovou jehlou v čelisti, o úděsné televizní reportáži z této honičky a o konečném zániku onoho odlidštěného světa vypráví tento příběh. Je to jedno z nejlepších Bradburyho děl, v němž nastavil křivé zrcadlo fantastiky civilizaci moderního světa, jež člověku nepřinese skutečné štěstí, dusí-li v něm to nejcennější – lidskou myšlenku.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook: