V práci je prý štvu, protože jsem je zradil, Šefík, co má přijít po mě, je hroznej debil, říkají. Jsem apatický, klidně by do mě mohli řezat. Do Plzně se mi sice nijak moc nechce, ale od té doby, co ke mě začala být Markéta netečná, je mi všechno jedno. Třeba bude na druhém konci republiky lépe. Vezmu vodítko, hvízdnu na psa a jdeme. Všude je tma, jen sem tam nějaký opilec. Potřebuju být sám. Vylezu za paneláky a už si to šinu pěšinou po Radouči. Do očí mi vyhrknou slzy. Tady mě nikdo nevidí, vzlykám. Připadám si šíleně sám. Kroky mě automaticky zavedou na panely. Je tam nějak živo, že by noví metaláci, že by se historie opakovala? Ne, tyhle hlasy jsou mi povědomý. Jano? Prcalinko? Venco? Jsou tu i buzničky Tomáš a Buddha, chybí jenom Markéta. Zastavím se a nevím, jestli můžu k nim.
Vyprávěli jsme si, pili pivko a rum, vzpomínali na Kačenku, na Kytku, na Prcalíka, na všechny moje dívky, které jsem vždy od srdce miloval. Na Kristýnku, boží stvoření, která byla toho času na vozíku, na Moniku, která měla dar naslouchat, na Andreu, která byla snad největší sexy samice na světě. Nakonec i na Markétu. Od základky jsem nebyl nikdy moc dlouho sám, vždycky jsem měl děvče. A najednou nic, ani jsem nehledal. Sem tam jsem nějakou potkal, to zase jo, tokání povoleno, ale pokaždé mi přišly hloupý. V porovnání s bývalými bohužel ano. Návrat rozervanýho Smrťáka. Jak stoupá hladina alkoholu v krvi, tak si mě vezmou mezi sebe Jana s Prcalinkou. Ty nesou můj odchod asi nejhůře. Slibuju, že se uvidíme každý víkend (a dva roky to dodržím). Pláčou. Přemýšlím, proč jsem si jednu z nich nevzal. Jsou pro mě jako sestry, vyrostli jsme spolu, zažili věci, které se už nebudou opakovat. Nejde to, svět se mění.
Je fakt, že v metalu do popředí začaly vylézat různé fúze s rapem, symfonickými orchestry a podobně. Stále jsme se drželi starých kapel, co jsme milovali, pořád vznikaly nové smečky, ale metalistů už nebylo tolik. Chodit v džísce a křivákovi se už moc nenosilo. Už jsme nebyli v hlavním proudu, ale spíš bokem. Povídáme si o tom a je už hodně po půlnoci, když skoro všichni odejdou. Zůstanu já, Venca, Jana a Prcalinka. Máme takovej zvyk, obyčejnou jednoduchou modlitbu za naše kamarády. Víte, já na Radouči a panelech zažil většinu mládí. Nikdo nás tady nebuzeroval, mohli jsme být sami sebou. Pohoda, neskutečná sranda, první lásky, první opice, cigáro po škole. Trošku se klepu, jednak zimou a taky strachem z budoucnosti.
Usneme svorně na horních panelech. Jako Eskymáci se tulíme k sobě. Ráno je už pěkná zima. Ještě, že mám psa, ten topí jako kamínka. Usínám a zdá se mi jak jinak o době, kdy nám bylo nejlépe, možná tomu nebudete věřit, ale přede mnou se odehrál celý můj panelový život, znovu jsem se líbal s Kačenkou, opět mi Kytka přinesl první desky Sodom. Jdu poprvé ven se psem, je ještě štěně a už štěká hrozně nahlas. Ne to už není sen, ale ráno. Nad námi stojí nějaký dělník a směje se. Musíme vypadnout. Dnes budou panely odvážet. Po šesti letech. Slezeme zmatení dolů, křičíme na dělníky, že tohle přece nemůžou, to nejde. A nešlo by to nějak, jsme Češi ne? Ne, nešlo. Držíme se najednou za ruce a je to jako na pohřbech našich kámošů. Klepou se mi ruce a tvář mám od slz.
Jdeme domů. Pořád se držíme křečovitě za ruce. Nějaká důchodkyně pronese něco o tom, že konečně už ty panely odvážejí, že se tam nebude scházet ta pochybná mládež. Kdyby jen věděla. Pošlu ji, aby to všichni slyšeli, nahlas do prdele. Hrozí mi holí, ale moc ji nevnímám. Rozloučíme se a já vím, že skončila jedna velká etapa mého mládí. Poslední panely byly pro mě mementem, zlomem v mém životě. Nikdy už to nebylo takové jako dřív. Vzpomínám hrozně rád, Příběhy mrtvého muže jsou toho jasným důkazem. Ještě bych s dovolením v Boleslavi chvilku zůstal, musím vyřídit spoustu věcí. Taky jsem si našel asi novou holku. Možná je zase ta pravá. Uvidíme. Ale to až příště. Pokaždé, když přijedu do Boleslavi, tak se jdu na Radouč projít. A připadám si, jako bych si prohlížel staré fotografie. Byl to krásný život. Obyčejný, někdy bolestivý, někdy zahlcený světlem, jak už tomu bývá. My měli navíc jeden druhého a metal! Až navěky amen! Hezký den, přátelé.