Příběh dvoustý devadesátý sedmý - Zhulený jak mraky
Když někdy vyprávím o době, když jsem byl mladej, tak mi někteří nevěří, že jsme tohle všechno mohli zažít. Jenže on nebyl internet, lidi nevysedávali donekonečna u obrazovek, ale chodili ven a do hospod. Třeba zrovna včera se nám s naší partou zase všechno trošku zvrtlo. Markétka byla pořád zasněná a vzpomínala na svýho bejvalýho. Já to ještě nevěděl, ženským moc nerozumím, ale holky podle všeho už něco tušily. On ji sice svázal a chtěl seřezat a bůhví, jak by to dopadlo, kdybychom nepřišli se Sabathem, ale ona pro mě z nějakého neznámého důvodu toužila svýmu bývalýmu magorovi pomoc. Taky jsem pořád řešil Plzeň, což všechny neskutečně rozčilovalo. Proč od nás utíkáš? Zradil si!
Jo, trošku víc jsem pil, protože v hospodě jsem na tohle všechno zapomněl. Teď se mnou chodil nejvíc Venca, kterej mi mluvil do duše. Hele, srovnej se, proč se s Markétou hádáte, co vaši a jejich rozvod. Bylo toho moc. Měl jsem všeho plný zuby. Nejlíp mi bylo v zaplivaným pajzlu U Hymrů. Hezky v rohu, u našeho stolu. Přijdou nějaký pankáči a jestli jim prý koupím pivo. Koneckonců proč ne, Venca si bude mít aspoň s kým povídat a přestane mi dávat nepříjemný otázky. Nevěděl jsem jak dál, co po mě Markéta chce? Co mám udělat. Tak jsem se zhulil. Poprvé v životě doopravdy. Ono totiž Boleslav není Praha a i když si někteří hráli na tvrďáky a kouřili trávu, tak to byly většinou rostliny doma pěstovaný, hrozně natajno, v obývácích a sklenících u babiček. To jsou ale krásný rostlinky. Nikomu nedocházelo, že je to konopí, asi si mysleli, že si z něj budeme dělat oblečení.
Sem tam někdo přinesl i technický konopí a všichni pak dělali, jak jsou děsně zhulený, přitom to nikomu nemohlo nic dělat. Pro mladý to bylo přitažlivý stejně jako chlast a sex. Já jsem se tedy těmhle partičkám hodně vyhýbal, možná i kvůli tomu, že když jsem trávu vyzkoušel, tak to se mnou ani nehnulo. Jenže tohle byl model z Prahy. Od pravých pěstitelů. A Venca na mě byl děsně nasranej. Řekl mi, že jestli to vezmu do huby, tak se mnou končí. Nemám prý vyvádět, srknout si radši rumu a držet hubu. Nojo, ale já nevěděl kudy kam, moje radary byly zesláblý. Měl jsem sto chutí se na všechno vysrat. Připadalo mi, že se mi hroutí zase jednou celej svět. Padá mi na hlavu. Byl jsem jako na trní. Joint šel dvakrát do kola, pořád jsem si myslel, že to ustojím, ale pak jsem se začal šíleně tlemit. Výčepák, když to ucítil, nás vykopal ven. Z Vency jsem viděl jen odcházející koženou bundu.
Tak jo, budu pařit s punkáčema, ti mi aspoň rozumí. Chápejte to tak, že tahle partička byla proti všemu a všem. Asi jako zrovna teď já. Vzali mě na pořádnou jízdu městem. Holubičky na lavičkách. Tanec v parku. Plivání na výlohu. Přemet na dětském hřišti. Byl jsem chvilku letadlo, pak potápěč v jezírku. Tráva se mnou mávala ze strany na stranu. Pamatuji si nějakej byt, holky s kokrhelama na hlavě. Neopustil mě pud sebezáchovy, dodnes to nechápu, protože někdy kolem osmé večer začal někdo nabízet papírky napuštěné nějakým sajrajtem. Nedal jsem si. Nějaké děvče se ke mě lísalo, byla nafrčená, ale já mám z podobných typů strach. Zachránilo jedině to, že jsem nablil křečkovi do akvárka. Majitelku bytu to naštvalo, což jsem nechápal a vyhodila mě sprostě ven. Koženou botou. Jak jinak.
Byl jsem pořád sjetej, tak jsem chodil městem pořád dokola, pořád jsem si sahal na srdce, protože jsem měl každou chvíli pocit, že mi pukne. Smál jsem se, až se lidi ohlíželi, pak zase brečel. Dodnes nechápu, co jsem kouřil. Bylo mi ale tak blbě, že jsem si sednul do podchodu a usnul. Asi jsem tam musel být celou noc, protože mě probudili dělníci, jak šli do škodovky. Fuj, zase nějaká smažka. Odplivli si. Sáhnul jsem si instinktivně na zadní kapsu. Peněženka pryč, doklady taky. Někdo mi vyřízl kus džínů. Ufff. Co teď? Šel jsem za Vencou, ale neotvíral mi. Určitě je doma, ale nic. Byl fakt naštvanej. Musím za Janou, ta má pro mě vždycky pochopení. Otevře v pyžamu. Vytočená, že jsem ji budil. Odvyprávím u kafe svůj příběh a ona jen kroutí hlavou.
Hele, tráva byla pro naši partu už přes čáru. Měli jsme v živé paměti, co drogy udělali s Vencou. Připadal jsem si, jako bych porušil přikázání. Nezahulíš. Jana má proslov. Občas se jí snažím přerušit, ale nedá se. Pro tohle není omluva, říká mi. Posereš si celej život, to ti povídám. Nejde o jednu trávu, ale o to, že se chceš zase zničit. Utíkáš od problémů, máš smutnej pohled. Svěřím se s problémy s Markétou. Chvíli přemýšlí a pak mě obejme. Usnu u ní v posteli. Nikdo mě nehledá, nikdo mě nepotřebuje. Asi bude fakt lepší, když zdrhnu do Plzně, uteču jak malej kluk. Do velkýho světa. Tam budou určitě jiný možnosti, spousta chytrých lidí, kteří mě budou chápat. Žádná prdel jako Boleslav. Byl jsem hloupej, ale já takhle fakt přemýšlel.
Na jednu stranu jsem hrozně chtěl dát všechno do pořádku. Být dál v naší skvělý partě. Žít obyčejný život, který je nakonec vždycky nejlepší, ať si každý říká co chce, ale zároveň jsem byl šíleně neklidnej. Chtěl jsem ještě objevovat, toulat se, učit se. Měl jsem pocit, že mi všechno protéká skrz prsty. Jdu domů. Markéta mě skoro ani nepozdraví. Co jsem ti udělal? Tobě nevadí, že jsem byl celou noc pryč? Netečná, smutná. Trápil jsem se, asi i víc než ona. Pouštím si smutnou muziku, propadám se do depresí. Mám děsnej hlad, že sním tatranku s hořčicí. Proč si nic nenakoupila? Podívá se na mě a pak mi řekne, že ho stejně miluje. Cože? Je to jak z blbý knížky, z debilního filmu. Vždyť tě mohl zabít? Proč? ptám se stále dokola, ale ona to nedokáže vysvětlit. Ta krásná, jemná, éterická dívka, která mi stále dokola opakovala, že jsem pro ní jediný, se mi ztrácela.
Naštvu se. Jdu k Hymrům. Sednu si k punkáčům. Všichni se děsně smějou tomu křečkovi. Je tam i jedna z holek, co se včera tak tulila. Trávu odmítnu, ale ožeru se tak, že nemůžu chodit. Nevím, jak se dostanu domů. Pořád sedí u okna. Udělám tu chybu, že na ní mluvím. Kecám ožralý nesmysly. Pak si pustím DEATH. Hodně nahlas, až na nás přijdou sousedi. Pošlu je do prdele. Nadávám na Boleslav. Vy jste mě zradili, ne já! Myslím si to, vypiju jedno pivo a usnu radši v kuchyni, abych nemusel do postele s Markétou. Je mi úplně stejně blbě, jako když jsem se zhulil jako mraky. Ráno mě všechno bolí. Moje holka (je to ještě vůbec moje holka?) děsně nahlas šramotí. Podle mě to dělá naschvál. Kam se poděla příjemná dívka z minula? Co jsem zase podělal a podělal jsem vůbec něco já? Chci o tom mluvit, ale nechce. Tak si sbalím věci, řeknu Sabathovi a vrátím se domů k mámě. Otec už je totiž pryč, konečně se odstěhoval. A jsem zase jednou sám. Připadám si šíleně opuštěnej. Jedinej, kdo mě chápe, je pes. Aspoň tomu chci věřit.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
