DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

středa 21. dubna 2021

Home » , , , , , , , , , , , , , , , , , » Rozhovor - WEREWOLVES - Metal je prostředek k vyjádření hněvu, strachu, nenávisti a násilí.

Rozhovor - WEREWOLVES - Metal je prostředek k vyjádření hněvu, strachu, nenávisti a násilí.

Rozhovor s death metalovou skupinou z Austrálie - WEREWOLVES.

Přeložila Duzl, děkujeme!

Recenze/review - WEREWOLVES - What a Time to Be Alive (2021):


Ave WEREWOLVES! Zdravím do australského undergroundu. Pojďme rovnou k tomu nejdůležitějšímu. Máte venku novou desku „What a Time to Be Alive“, která je doslova narvaná poctivým, prašivým death metalem. Jak album vznikalo a jaký z něj máš pocit? Jakým směrem se WEREWOLVES posunuli?

Kurva jo, vydali jsme novou desku, 666! V podstatě nikdy nepřestaneme psát ani nahrávat. Album „What a Time to Be Alive“ bylo nahráváno zrovna v době, kdy vyšel náš debut, a právě teď jsme téměř dokončili nahrávání třetího alba. Nevyvíjíme se. Nenecháváme kámen na kameni v naší jeskyni, pokud jde o hledání způsobů, jak být hloupější, hrubší a chlupatější. Jak se opovažuješ říct, že se vyvíjíme. Další album bude tak hloupé a texty budou hieroglyfy vyryté klackem do hlíny.


Vydali jste novou desku v nejméně vhodnou dobu. Nikdo nemohl vědět, že svět zasáhne Covid 19. Ovlivnila současná situace nějak uvedení alba na trh?

Ani náhodou. Za posledních patnáct let nebyla snaha nahrávat alba, když každý bydlíme jinde, navíc je to pár dní, co jsme poslali kazetu do labelu. Covid určitě posral naše plány na turné a živá vystoupení, ale nahrávání zůstalo nedotčené, vše se děje přes internet. Žádný inteligentní label se do toho teď nepohrne, právě teď jde jen o to, kdo může vydat co nejvíce obsahu. Nemysli si, že zpomalíme, až „mor“ skončí. Jsme kurva asociální, takže budeme stále zavřeni doma a tvořit strašlivou páchnoucí hudbu.

Jaká je vlastně současná situace ohledně Covid 19 v Austrálii? Jsou už otevřené kluby, můžete mít třeba turné? U nás byla zrušena spousta letních festivalů, zahraniční skupiny se k nám skoro nedostanou.

Některé kapely dělají domácí turné a jednorázové akce, nikdo ze zámoří. Je příliš těžké se dostat do země, stále je tu tisíce zámořských Australanů, kteří se snaží vrátit a nemohou. Anaal Nathrakh nemají schopnosti přeskočit tuto frontu před nimi! Opravdu škoda. Tady dole mohou věci vypadat bezstarostně, ale mohu tě ujistit, že tomu tak není. Končí tady léto, zatímco vy jste právě měli zimu, kdy je kýchání běžné. Na nás přijde znovu řada za pár měsíců, jen to sleduj. Stále tu máme ohniska Covidu, a když na to dojde, státy a území zde mají tendenci okamžitě uzavřít své hranice bez předchozího upozornění. Pokud si zabookuješ koncert za dva měsíce, domnívám se, že je tu asi třetinová šance, že bude zrušen kvůli spontánnímu lockdownu.


Pojďme ale k nové desce. Právě ji poslouchám a musím napsat, že tentokrát mi chvilku trvalo, než mi pronikla do krve. Narval jsem si album do přehrávače, poslouchám ji v autě. Hodně se mi líbí zvuk. Je živý, organický, old schoolový a zároveň dobře čitelný. Připadá mi odlišný od vašich předchozí desky. Kde jste nahrávali a kdo je pod zvukem podepsán?

První album byla spíš zábava s druhým albem jsme se snažili tvrdě zaútočit na posluchače, aby měli odvahu koupit si naši hudbu. První dojem by měl být asi něco jako „do prdele, tohle je agresivní“. Nechtěli jsme dělat modernu, kde dvacet sekund sypete, pak to zpomalíte a dáte pauzu. Všichni jsme nahrávali samostatně ... kytara a basa se nahrávala v Mattově bytě, poté reamping probíhal ve studiu v South Melbourne, Dave nahrával bicí ve svém studiu a vokály se nahrávaly v Ghostnote Studios v Adelaide. O mix se opět postaral bratr Daveyho - Joe (Haley).

Asi se mnou budeš souhlasit, že obal prodává. Vy jej máte letos pořádně brutální. Autorem je Mitchell Noite. Osobně se mi obal líbí, jen si říkám, jestli není „příliš“ brutální. Znáš to, na sociálních sítích vyhodnocuje co je a co není správné umělá inteligence. Spousta kapel kvůli podobným obalům měla problémy. Jak jste se dali s Mitchellem dohromady a co přesně má motiv vyjadřovat ve vztahu k hudbě?

Je to hodně odvážný obal, o tom není pochyb. Myslím, že kdokoli, kdo by se to pokusil zakázat,  by se ocitl v obtížné bitvě, kde by se snažil vysvětlit své důvody, zejména kvůli dominantnímu postavení ženy. Zajímalo by mě, proč jsme nenarazili alespoň na jednoho hlupáka, který by se do nás pustil. Nevím, jestli máme jen štěstí, nebo si jen uvědomili, že jim můžeme oponovat. Dravci obvykle dávají přednost snadným obětem. Ani Facebook nás nezachytil, mohu se jen domnívat, že obrázky jsou příliš rozmazané nebo příliš okatě namalované, než aby nás mučili. Opět můžeme mít tedy jen štěstí. Dave zná Mitchella osobně, oba jsou z Tasmánie. Udělal také obal prvního alba a vše, co k tomu potřebuje, jsou texty a obecné téma. Téma, které jsme mu dali, bylo „trýznivé násilí“ a myslíme si, že to reprezentoval dokonale.


Dávám si „What a Time to Be Alive“ znovu a znovu do hlavy a říkám si, že nejvíc se mi na albu líbí asi takový ten těžko popsatelný old school death metalový feeling. Vypadá to, že jsme stejné krve. Kdo byl a je vlastně vaším vzorem? Každý muzikant nějak začínal, existují vzory, které formovaly jeho rukopis. Jaké byly ty vaše?

Myslím, že Matt vyrostl na uctívání všech od G’n’R Slash, Petrucciho, King Diamond, ale také věcech jako Marduk a Dark Funeral. Takže dostáváme někoho, kdo je opravdu technicky schopný, ale také miluje extrémní věci, které jdou přímo z hloubky. Vím, že s Davem sdílí lásku k Marduk, zejména k jejich albu „Panzer Division“. Dave je podobný Mattovi, mistrovský muzikant, který hanebně touží po směšných blastbeatech a brutální hudbě. Vyrostl jsem na Morbid Angel, Deicide, Carcass a Brutal Truth. Líbila se mi arogance Davida Vincenta, vokální rytmika Glena Bentona, Carcass a Kevinův křik v Brutal Truth. Nezajímal mě moc progresivního metal mimo Cynic nebo Death, chtěl jsem metal, který byl kurevsky neuvěřitelně drsný.


Jak se díváš na současný trend, rozšířený převážně mezi mladými kapelami, kdy se snaží hrát co nejvíc technicky, často do death metalu vkládají třeba saxofon, různé klávesy a vůbec hledají cestu hodně komplikovaným způsobem. Baví tě takové kapely? Já třeba když někdy přijdu na koncert a někdo podobný tam vystupuje, tak jsem zmatený. Přijde mi to jako cvičení v jazzové škole, ale nakonec si vůbec nic nepamatuji. Co vy a současné trendy v death metalu?

Nenávidíme každého a jsme nuceni nahrávat tolik hudby, protože téměř nikdo nedělá to, co chceme poslouchat. Je velmi málo experimentů, které mě baví. Líbili se mi jak Brutal Truth použili elektrického nářadí k dosažení industriálního zvuků. Nevadilo mi album Napalm Death, kde si myslím, že John Zorn použil saxofon nebo tak něco. Experimentování bez vize je však jen honění si. Myslím si, že Nile svým technickým přístupem posrali generaci metalu, najednou si každá mladá kapela myslela, že cestou vpřed je skákat z riffu na riff co nejotřesněji a ujistit se, že už neopakujete nic, co by se posluchači mohlo líbit, pak to všechno rozbijete hraním na cosi temného akustického strunného. To funguje pro Nile, protože jsou skutečně talentovaní, ale nyní nám tu přebývají tyto kapely mladých mužíků, kteří se navzájem předbíhají v rychlostí 300 otáček za minutu a nemají co říci. Metal je prostředek k vyjádření hněvu, strachu, nenávisti a násilí. V dnešní době slyším skvělé muzikantství, ale žádné šílenství vyjadřující emoce. Jen tyto smutné malé pantomimy, které předstírají, že jsou něco víc než revivalové kapely. Když už jsem to zmínil, myslím si, že album The Amenta „Revelator“ je nedávné dobré experimentální album ... je to, jako by vyrostlo z „City“ z druhého alba SYL, ale pak zestárlo a duševně onemocnělo, pomátlo se a rozčarovalo. A slyšel jsem, že nové album Voices vyjde koncem tohoto roku a je v něm perfektně kombinováno piano, čisté vokály a krásná aranžmá s death metalem. Zní to, jako by se Bryan Ferry rozhodl získat všechny muzikanty z počátku 80. let a vytvořit death metalové album z roku 2021. Tato dvě alba fungují, protože mají zjevné umělecké vize, neexperimentují kvůli tomu a mají za sebou roky zdokonalování svého řemesla.


Když se ještě podíváme do začátku…Co bylo vlastně tím prvním impulsem, že jste dali dohromady kapelu? A proč zrovna death metal? Není to zrovna styl, který by vám získal velkou „slávu“.

Nasrat na slávu, každý, kdo dělá extrémní metal pro slávu, se vystavuje celoživotnímu zklamání. Měli by jít do posilovny, navoskovat si koule, koupit si nějaký DJ pult a učit se tančit. Děláme death metal, protože je nezákonné ubít lidi k smrti a místo toho tedy děláme tuto hudbu. Matt a Dave založili kapelu spíš jako žert, chtěli vědět, jak rychle mohou založit kapelu a vytvořit album. Na našich nahrávkách jsme zvyklí pečlivě makat a bylo zajímavé sledovat, jak daleko bychom tentokrát mohli dojít s malou nebo žádnou námahou.

Pocházíte z Austrálie a hrajete extrémní death metal. Naše čtenáře by určitě zajímalo, jak funguje v Austrálii death metalová scéna? Abych pravdu řekl, tak poslední dobou od vás slyším jen samé skvělé smečky. Znamená to, že je u vás v současnosti scéna hodně silná? Co třeba koncerty, kolik chodí lidí?

Hmmm, vím, že Whoretopsy hráli tři noci po sobě a pokaždé měli 250 lidí, takže se zdá, že srdce živé scény tu bije. Určitě existuje spousta kapel, které právě teď dělají hodnotné věci a je zajímavé sledovat vznikající kapely s „australským“ zvukem jako Dead Kelly nebo King Parrot. Myslím, že život tady je stále dost snadný na to, aby bylo možné soustředit se na kapelu a posunout ji tak daleko, jak chcete a kolem je dostatek talentů, abyste mohli poskládat sestavu. Jen se zeptejte Davea a Matta, každý hraje asi ve stovce kapel! Ha ha ha. Jo, myslím, že je to tady dobré. V 90. letech byla skvělá scéna a počátkem 2000 pár dobrých let. Myslím, že se to znovu navrací.


Z vaší hudby je cítit, že jste ovlivněni jak americkou death metalovou školou, tak i starými evropskými kapelami. Jak jste na tom jako fanoušci? Máte radši původní death metal devadesátých let nebo čerpáte inspiraci i z nových desek? Pokud ano, zajímalo by mě, které smečky měly/mají na WEREWOLVES největší vliv.

Miloval jsem floridský death metal devadesátých let, rané anglické grindové kapely a druhou vlnu black metalu, když kapely jako Emperor přestaly podpalovat věci a začaly být skutečné umění. Pro mě je to všechno o death metalu z devadesátých let, první polovina desetiletí byla zlatá ... každý vydával legendární alba, každý měl svůj vlastní zvuk, bezpochyby duch času byl v téhle době. A kapela? Panzer Division od Marduk je naše severská hvězda. Ať děláme cokoli, směřujeme tímto směrem. A Mortician „Chainsaw Dismemberment“. Myslím, že jediná moderní kapela, která pro nás něco dělá, by byli Anaal Nathrakh a jejich poslední tři alba, ostatní nemají tu potřebnou dávku nasranosti, po které prahneme.


Blížíme se k závěru a to vždycky dávám lehce filozofickou otázku. Jak bys definoval death metal a co pro tebe znamená? Nemyslím tím teď techniku hraní, ale spíše co ti přináší, bere, jak jej vnímáš ve vztahu k fanouškům. Vyrostl jsi na něm?

Death metal je nejagresivnější formou metalu a nejméně dogmatický. Můžeš si to udělat jakkoliv chceš ty, nebo udělat brutální poctu devadestkám jako my, v žánru je prostor pro obojí. S death metalem jsem začal asi v šestnácti. Do té doby jsem poslouchal gangsta rap, měl jsem opravdovou chuť na sprostou arogantní hudbu. Pak jsem rychle postupoval přes Slayer a Metallicu k extrémním věcem, které se v té době vydávaly. Dokonce i tehdy jsem věděl, že to byla zvláštní doba pro tento druh hudby, věděli jsme, že každý měsíc vyjde další album, které tu bude žít navždy. Víš, co myslím – Sepultura ‚Arise‘, Death ‚Human‘, Carcass ‚Necroticism‘, Morbid Angel ‚Blessed Are the Sick‘, Pungent Stench „Been Caught Buttering‘, měsíc co měsíc…

Když se ohlédnu zpět, myslím, že to úplně vyhladilo jakýkoli mladistvý strach a trapnost, které cítíte, což je velký problém, když jste dítě. Než jdu hrát fotbalový zápas, poslouchám Bolt Thrower a knokautuju spoustu zkurvených lidí, včetně sebe. Jako mladý člověk máte všechnu tu agresi, ale žádný způsob, jak to vyjádřit, a odhalit to jakýmkoli způsobem, bylo tabu ... pak je tu najednou tato hudba a scéna, kde se můžete odvázat, zuřivost jde ven a je naprosto přijímaná, dokonce povzbuzovaná. To je to, co to pro mě stále znamená - okamžitá nebojácnost. Proto jsem zklamán moderním tlakem na to, aby byl metal bezpečný, inkluzivní a neagresivní. Sebere nám to jedno z posledních míst, kde můžeme stát v hurikánu násilí.

Děkuji moc za rozhovor. Vážím si toho. Teď již nechme mluvit hudbu. Jdu si pustit „What a Time to Be Alive“ a to pořádně nahlas! Přeji vám, ať se novince daří a ať je vše fajn i ve vašich osobních životech. Děkuji!

Díky chlape. „Fuck everyone“. „Death Metal“.



-------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:

instagram:

facebook:

twitter:
Share this games :

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine