Příběh dvoustý devadesátý čtvrtý - Čajovna a Dr. Martens
Vždycky to budu milovat. Když jdete ulicí, jste stínem se sluchátkama na uších. Kolem proudí dav a vy sledujete rytmus ulice. Měl jsem zrovna chuť na starý thrashový páky a tak jsem si je naládoval do žebradla. CD přehrávač byl u mě pořád v permanenci. Projdu Mírákem, pozdravím jednu partičku, co se známe z metalu. Jak je volové? Jak to sype? Pokývají hlavou a prohodí pár slov o nových deskách. Jasně, všechno jsem slyšel, zamachruju a zhoupnu se v kolenou přesně způsobem, jak jsem to okoukal v kovbojkách. Jdu dál, dám si párek v rohlíku a na lavičce sleduju mladý holky, jak kroutí zadkama. Je mi fajn, hezké odpoledne uprostřed vyprahlého města. Vždycky jsem si uměl udělat žízeň.
U Hymrů sedí jen pár štamgastů, tak sebou fláknu do rohu. "Ty vole, jak můžeš pořád chodit v černým, s koženou bundou a v kanadách?": ozve se od jednoho stolu. Tomu bys nerozuměl, zahlásím a objednám si pivo. Čekám na ostatní, zdrhnout z práce dřív je vždycky skvělý. U doktora mi řekli, že má střeva jsou konečně v pořádku. Je třeba to oslavit. Markétka má dlouhou službu, ale nevadí, přijde za náma až večer. To už budeme v náladě, ona se bude zpočátku zlobit, ale jen chvilku, protože mě má ráda. Pak roztaje. Mám rád její dotyky. Je tak jemná, hedvábná, líbá jako kdybyste přičichli k nějaké zázračné květině. Jsem jí pořád úplně omámený. Zdar vole, kdo se nám to tady fláká? Tomáš v celé své kráse. Taky celej v černým. Vedle od stolu se ozve něco o havranech a pohřebácích. Jdi do prdele lopato. Chvilku hlásíme, sprostě, ale od srdce. Myslíme to v dobrém.
Jsem ti slyšel o nějakých nových botách, co nosí metalisti. Kámoš byl v Praze a tam už je mají. Dr. Martens. O tom jsem slyšel, ale to nosej skinheadi a punkáči ne? Debata se rozjede mezi rumy. Po chvíli si říkám, že by bylo dobrý ty moje starý vojenský kanady vyměnit. Copak o to, nohy z nich smrdí stejně jako z kecek, ale blbě se mi šněrujou. Tohle ještě probereme. Přijdou holky, tak se naparuju. Jsou taky v černým. Ubylo džínoviny, přibylo kůže. Venca třeba nosí starej koženej kabát, teploušci mají svoje kroje a na holkách jsou napresovaný kalhoty děsně sexy. Některý sice vypadají jako ze sado maso salónu, ale musíme být true, chápeš? Je to pro nás děsně důležitý. Můj ošoupaný křivák posetý ránami vypovídá o mnohém. Jakoby v něm byla otisknuta historie jedné metalové party.
Už jsme dlouho nebyli v Praze. Pronese někdo. Mě se tam nechce. Spousta Pražáků na nás machruje, předvádí se, nestojím zase o nějaký novoty. Nebuď zaprdlej jak fotr, říkají mi, ale já miluju klid. Jen si tak poslouchat muziku, občas zajet na koncert, výlety ven do hor. Víc nepotřebuju. Co tam budu jako dělat? Ale nedají mi pokoj. Prý tam mají, v tom hlavním městě, nějaký hospody, kde se pije jenom čaj. No potěš, to musí bejt, tam mě nikdo nedostane. Znám jenom pigi pytlíky, který nechávám louhovat třeba desetkrát, a to jenom k snídani. Jinak piju vodu, mléko a pivo. Nic jinýho vole. Smrťáku, ty si takovej neotesanej blbec, proč nechceš poznat něco novýho? A proč? Mám všechno, co potřebuju. To mám jako lézt někam, kam nechci? Dejte mi nesvatej pokoj. Jenže znáte to. Prosící oči, ve kterých se ztratíte. Bez holek bychom seděli jen v hospodě a mlátili prázdnou slámu, to je fakt.
Křiváka mám z Holešovický tržnice, svoje první boty Dr. Martens taky. Import z Anglie, oboje. Dal jsem za ně hrozný prachy. Ale ve škodovce dobře platí, tak proč si neudělat radost. Markétě jsem taky jedny koupil. Nízký, jiný neměli. Nesu si je v igelitce a jsem hrozně nadšenej, skvěle se v nich chodí. Kanady půjdou na chalupu. Docela bych zalezl do hospody a oslavil jak staří statkáři obchod. Není mi přáno. Musím s holkama kousek od Václaváku, do takový divný místnosti. Všude samej Krišna, pár postarších hippies, divný lidi. Mluví potichu, usmívají se jakoby do sebe. Kouří smradlavej tabák ještě s něčím, co mi děsně smrdí. Vítejte, chrám boží lásky. To mě poser! Smrťáku, můžeš být chvilku zticha? Tak se naštvu, naschvál se rozvalím na gauči a když se mě zeptají, co chci za čaj, tak řeknu že pigi. Berou to jako skvělej vtip.
Mluví za mě holky, radši. Přijde hubený klučina, lenonky, kudrnatý vlasy a batikovaný triko. Tomáš ihned pozná, že patří k nim, k teplejm. Ale nikdo nic neříká. Snad půl hodiny přede mnou míchá různý směsi, usmívá se jako by měl něco v zadku a říká slova, kterým nerozumím. Pak mi nabídne malinkatý kalíšek. Vysrknu jej na ex a řeknu, že chci ještě. Jana mě kopne pod stolem. Ten malinkej hrníček stojí stovku. Jsem mohl mít pár piv. Achjo, nelíbí se mi to tady. Není to moje teritorium, cítím se nesvůj. Ve vedlejší místnosti se něco děje. Ještě před chvílí se jen všichni váleli na zemi v kouří, ale teď šoupají židlemi. Budou básně, pozve nás paní se svraštělou kůží a potutelným úsměvem. Ty vole, já jdu pryč. Tady budeš, my jsme s tebou vybíraly boty. Uff. Přijde hubený průsvitný kluk, který si pořád drží ruku na prsou. Asi má něco se srdcem.
Asi jo, protože je rozervanej. Sedá a stoupá si, aby zvýraznil rytmus svých básní. Veliký slova o ničem, prázdný jako můj kalíšek na čaj. Musím se napít rumu z placatky, Venca chce taky. "Můj život je jen žumpou ve vašem městě": řve pražský básník. Jdu srát, řeknu polohlasem a uteču chodbami směrem na záchod. Zapálím si pořádnou Spartu, sosnu rumu. Kam jsem se to zase dostal? Vyleze nějaké děvče, na první dojem nechápu, proč se tak hezká holka tak hyzdí. Její volba, asi je nešťastná. Co to piješ? Zeptá se a já ji nabídnu rum. Hm, to je vynikající. Co to je? To je vývar z bukvic, makovic a jalovce. Koukne na mě a usměje se. Prý je to vynikající. Umírám smíchy to někomu říct, ale když se vrátím, básník už domluvil. Chodí zrovna mezi lidmi, přijímá gratulace, je ještě víc rozervanej. Nevím proč, ale mám chuť ho poslat na jednu směnu do továrny k lisu, aby věděl, co je pořádná dřina. Třeba by se konečně stal žumpou. Blbec.
Někdo zapálí vonné svíce a já se rozkašlu. Opět mě kopnou, abych držel hubu. Leknu se. Ze dveří vyběhnou čtyři dívky, dámy, oplácaný, se sveřepými výrazy ve tvářích. "Aaaa, bude se šukat!": pronesu do chvilky ticha, které mělo znázornit asi napětí. Scénický tanec, který následoval potom, připomínal nejvíc přirážení k imaginárním samcům, kteří nepřišli. Jako břišní tanečnice, ale mimo rytmus, se svíjely, ovíjely kolem židlí. Asi umění, tomu já nerozumím. Chyběly jen vibrátory a čaj. Jako fakt, já myslel, že jsme v čajovně, koukám tu na ne moc hezké slečny, které dělají trhavé pohyby. Hecují samy sebe navzájem, muže nemaje, našly se v čaji. Blíží se k závěru. Dobrý den, prsa ven. Tak on je to nakonec obyčejnej striptýz, v Praze považovaný za niterné vyjádření ženskosti, odvahy, touhy, smyslnosti. Akorát mi nikdo nedolil čaj. Ještě že jsem prozřetelný a mám placatku.
Potlesk a hvězda večera. Mladá, zase rozervaná básnířka. Ano, hádáte správně, je to slečna od záchodků. Rozevlátá, stylizovaná do něčeho mezi hippies, beatníky a starou Prahu. Aspoň ale mluví jasnější řečí. Její básně nejsou špatný, jen kdyby k tomu nebylo tolik póz. Já vím, je to těžký, ale zaujme mě, hlavně tedy její dlouhá průsvitná sukně, která se pomalu rozevírá. A když mluví o květech (jako všechny básnířky, protože květ samo připomíná ženský pohlavní orgán), tak si všimnu, že jsou její kalhotky vlhké. Sedím moc blízko. Poslední báseň improvizuje. "Potkala jsem na pánských záchodcích kluka, co mi dal napít odvaru z bukvic, makovic a hlohu (to kecá, já říkal jalovec!)". Dívá se na mě a sukně se jí pořád rozevírá - vulva kam se podíváš. Dějou se tu v Praze divný věci. Potlesk a slečna uteče pryč, asi dodělat, co začala.
Vylezeme ven, teď už se smějou i holky. Zapadneme do první hospody na plzeňský, předvádíme tanečnice i básníky. Jsme prostě vidláci z Boleslavi, co nechápou ještě to velký umění, scénický tance, nezávislý řeči. Známe jen pigi čaje a odvary ze šípku a kopřiv, co nám dělaly babičky jako malým, když jsme byli nemocní. Držím v ruce křečovitě igelitku s botama Dr. Martens. Jsem hrozně pyšnej, že je mám. Jako Pražák. Za chvíli nám jede vlak. Přijde číšnice a zeptá se, jestli někdo něco nechceme. Třeba čaj. Vůbec nechápe, proč se celý náš stůl rozřehtá a není k utišení. Za chvilku nám jede další vlak. Nasadím si sluchátka a poslouchám hlasitý thrash metal. Svět je zase jednou krásnej. Na zdraví, ať už pijete cokoliv.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):