Původně jsem si myslel, že se něco špatného stane u mámy. Že otcovi rupne v bedně úplně a vyvede nějakou hloupost. Jenže zlo přišlo úplně odjinud, z oblasti, kde jsem ho opravdu nečekal. Markétka nějak nemohla setkání se svým bývalým vydýchat. Našli a zachránili jsme ji se Sabathem přesně ve chvíli, kdy byla přivázaná ke stromu, nahá a kolem byly rozvěšeny satanistické propriety. Pořád přemýšlela, děsila se, co by se stalo, kdybychom nepřišli. Jestli by jí opravu ublížil. Zároveň v sobě měla, a já to samozřejmě vůbec nechápal, překvapivou vlídnost ke svýmu bývalýmu. Podle mě to byl magor, ale ona teď sedávala u okna, koukala ven a byla bílá jako stěna.
Milého black metalového magora, který se zhlédl až moc v norských záležitostech, zatkli, ale pak byl vyšetřován na svobodě. Týráni zvířat tenkrát nikdo moc neřešil a jinak se vlastně nic moc nestalo. Takové bylo oficiální prohlášení policie. Nakonec si šel sice sednout, ale bylo to na základě nějakého paragrafu, na ochranu ostatků. Vykrádal totiž hroby, bral si domů kosti a lebky. Než proběhl soud, tak to chvilku trvalo. A Markétka se trápila. Už s ní nebyla tolik sranda jako dřív, byla smutná. Snažil jsem se, ale ona se stala pomalu hubenou éterickou bytostí. Sedíme třeba U Hymrů, hovor proudí kolem, jakoby se nic nestalo a ona najednou zmizí. Najdu ji, jak sedí na betonovém soklu před hospodou a divně se kýve. Vezmu ji hlavou do dlaní, mluvíme spolu, hladím ji, objímám. Ale má v sobě bolest. Někteří lidé to tak mívají.
Už jsem byl dvakrát v Plzni. Vyřídit si bydlení. Nesehnal jsem nic, ale našel jsem na kolejní radě inzerát, že dvacet pět kilometrů od města jsou Plasy, tam je internát, kde pronajímají volné pokoje. Vzal jsem si kontakt. Musím tam zavolat. Ale nejdřív zkusím něco udělat s Markétkou. Pořád dokola mluvila o tom, že když odejdu, tak ji opustím, že mě zná, že jsem na ženský a takovýhle řeči. Marně jsem sliboval věrnost. Jdeme domů přes Staré město. Nápis od magora ještě nikdo nepřetřel. Na hřbitovní zdi září do noci slova na velebení zla a Satana. Otřepu se chladem a jdeme dál. Drží se mě křečovitě. Doma pustím něco dobrého, co má ráda, ale vypne to a dá tam doom metal. Smutek. Proč si tak smutná? Vypadne z ní, že by chtěla bývalému pomoc. Nechápu to a vztekám se. Jak jako? Mohl tě i zabít. Ponižoval tě, očividně je to sadista. To jako fakt chceš? Křičím a schoulí se ještě víc do sebe.
Nevím, co mám dělat, chodím po pokoji a nemůžu spát. Koukám do stropu, převaluji se. Potím se a pak je mi zase zima. V hlavě zmatek. Konečně zaberu a pak se leknu. Trhnu s sebou. Dívá se na mě. Co se děje, chci ji obejmout, ale vysmekne se. Zmizí ve skříni a přinese šaty. Bílé, dlouhé krásné šaty. Oblékni se a vezmi foťák, řekne a já poslechu jako beránek. Sbalí šaty do batůžku a nenechá mě ani zakouřit. Je hodně brzy ráno, ještě tma, snad něco kolem třetí. Nechápu nic, ale má v očích takové odhodlání, že se nedovoluji odporovat. Dlužím jí mnohé, když mi bylo ouvej, pokaždé mi pomohla. Nasedneme na kola a vyrazíme přes Borek na Bradlec. Jedeme se vykoupat, zeptám se udýchaně, ale neodpoví. Je to celé jako divný sen, pořád řekám, že se probudím.
Kousek od lomu, hezky stranou, je malý palouk. Ve vodě rákosí. Rosa studí do kecek, šeptne, ať připravím foťák. Poslechnu a ona se mezitím svlékne. Do naha. Jde pomalu do vody, dlouhé černé vlasy přes zadek, slunce ještě spí, ale ptáci už začali řvát. Otočí se, s malými prsy, akorát do dlaně, jsem v úžasu. Pochopil jsem. Dlouho jsem o tomhle snil, zdálo se mi o tom. O snové víle, smutné jako ranní rozbřesk. Na vrbě zaskřehotá divný hlas. Vodu má až po klín. Vidím, jak ji ztuhnou bradavky. Asi mám otevřenou pusu, protože něco tak krásnýho nezažíváte každý den. Vyfoť mě na památku, moc dobře vím, že spolu už dlouho nebudeme, cítím to, pláče. Chci jít k ní, uchlácholit ji, ale mávne na mě rukou. Foť! A já cvakám, jeden film, druhý, třetí...mám zásobu. Oblékne si šaty, na nahé tělo.
Je to ještě víc sexy, než předtím. Zahalená, s jemnou smutnou tváří. Výraz laně, která jde pít. Všechno je zase jednou v očích. Bílé šaty jsou mokré a obepínají jí tělo. Vypadá jako nějaká kněžka, bohyně, svatá, která sestoupila z nebe. Připadám si v rauši, ve snu, ze kterého se nechci probudit. Mohlo by se zdát, že na mě tohle všechno bude působit romanticky, ale je to spíše melancholie, smutek, očištění. Bere vodu do rukou a leje si ji na vlasy, na prsa, do klína. Pobízí mě, je stále divočejší. Dojde mi film a vydám se k ní. Zatáhne mě oblečeného do vody. Ušpiní mě bahnem, potom vytáhne na břeh, pod jednu starou vrbu a otočí se ke mě zády. Plácni mě. Nenechám se pobízet a jedna pleskne o zadek. Víc! Žadoní. Jdu na to. Skončíme v křeči. Poprvé je to úplně jiné. Divočejší. Princezna, kterou jsem si chtěl "vychovat", dospěla.
Ležíme a koukáme se na vycházející slunce. Najednou mluví. O tom, jak jí trápí, co její bývalý udělal, jak se ho bála a zároveň ji přitahoval. O mě, o tom, že za chvíli zmizím do dalekého světa a tam si najdu někoho jiného. Připadá mi, že se se mnou loučí. Pláče a děkuje za všechno. Obejmu ji, snažím se blekotat něco o tom, že bude navěky má, že ji mám rád, ale nepůsobím příliš přesvědčivě. Vůbec nevím, co bude za pár měsíců. Neutuším nic. Vlastně vůbec nechápu a není mi jasné, proč chci do Plzně odejít? Mám tady všechno. Začíná být teplo. Je neděle a už přijíždějí rybáři. Dívají se na nás divně, narušili jsme jim jejich rituály. Sjedeme na sídliště a v první sámošce kupuju lahev rumu a nějaký piva. Napijeme se a je to naposledy, kdy jsme oba dva dohromady jedním celkem.
Jakoby se něco zlomilo, vyprchala vášeň. Zbyl jen sex. Bydlel jsem u Markétky dál, vracel se k ní ještě nějaký čas, ale většinou už to bylo jen takové živočišné. Už nebyla bílá, ani smutná. Fotky jsem nechal vyvolat po několika dnech. Povedly se. Všechny jsem je dal Markétě. Jsou jen její. Na památku. Na kluka, kterému říkávali kdysi Smrťák. Byl hloupej, podobný holky nerostou na stromech. Měl jsem vždycky štěstí na ženský. Prožili jsme si toho spolu spoustu. Měl jsem ji opravdu rád, moji malou black metalovou prdelku, moji snovou smutnou vílu. Pořád se mi o našem ranním výletě někdy zdá. Jak šla pomalinku, polehounku do vody, vznášela se, zářila. V lehkém mlhavém oparu. Byla si tak krásná! Děkuji.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
