Příběh dvoustý devadesátý třetí - Závitky a pivo
Byl jsem možná trošku blázen, ale musel jsem. Kamarádi si ze mě dělali legraci. Proč si nepřispíš? Proč takhle blbneš? Jenže já trénoval. A víkend byl sice sychravý, ale zase ten čerstvý vzduch, když běžíte, to je něco nádhernýho. Před chvilkou jsem přemluvil Markétu k lehkému rannímu divočení. Byla vláčná a vrněla. Přesně takhle to mám nejraději. Šeptala moje jméno, ne já nechci, nech mě spát, ale nakonec nastavila. Kousla mě do ramene a já pořád cítím otisk jejich zubů. Jako když nosí kočka koťata. Mám ji moc rád, dokonce natolik, že málem hodím na schodech, které vedou dolů na Štěpánku, záda. Je kluzko, vůbec nechápu, kde se ten chlad v srpnu vzal. Město ještě spí. Předběhne mě kluk jako blesk. Trošku se zastydím, v mlze vypadá malý a je rychlejší. Trošku podvědomě přidám.
Štěpánka je prázdná, oběhnu tenisové kurty, kolem Klenice, až dozadu na kopec. Vyfuním a dávám si rozcvičku. Zaslechnu naštvané hlasy. Takhle chodíme my, když jsme opilý. Pak někdo zaječí. Co se to zase děje? To nemůžu mít chvilku klid ani takhle brzy ráno? Vydám se tím směrem, ale jsem opatrný. Starej indián, našlapuji tiše, skrývám se za stromy. Když dorazím k altánku, tak se přede mnou otevře nechutný obraz. Tři chlapi ve středním věku, od pohledu docela pořízci, tam nadávají a strkají do malého Vietnamce. Hlášky o žluťácích, bambusech, rejžáku, Veitcongu, byli nechutní. Zatím to sice bylo v rámci opilecké hrubosti, ale i tak jsem viděl oči malého kluka, jak se vyděšený. Nemůžu za to, mám v sobě tyhle věci zakořenený. Už jsem na ně tolikrát dojel, ale zařval jsem: "Co to děláte? To jste srabi? Tři na jednoho?".
Největší halama se na mě otočil, odplivl si a začal mi rovnou nadávat do ochránce žlutejch. Věděl jsem, že musím jednat rychle, jeho kolega ještě větší dutohlav než jsme doufali, totiž nabral vietnamčíka pěstí. Ten lehl na zem. Třetí výlupek do něj začal ihned kopat. Hrdinové s dobrou výchovou, asi. Skočil jsem po prvním. Srazil ho na zem, druhý se otočil, překvapený, čehož jsem ihned využil. Pěsťovka na bradu sice nesedla úplně přesně, ale otřásla jím. Prolomily se mi záda. Tři násilníky je hrozně těžký zvládat a očividně se neprali poprvé. Padl jsem hubou do mokrého listí a instinktivně se převalil na bok. V pravý čas. On totiž vyskočil a chtěl na mě dupnout. Nevím, jak jsem se zvedl, ale koutkem oka vidím kluka, jak vyplašený stojí a kouká na mě. "Běěěěěž...!": řvu na něj a jemu chvilku trvá, než mu to dojde. Nakonec zmizí mezi stromy. Ještě kopnu posledního a trefím se přesně mezi nohy. Zdrhnu, nějak cítím, že by mě asi domlátili a o to zrovna moc netoužím. Původně jsem se šel jen proběhnout.
Funím do kopce a pod schody se zastavím. Někde uprostřed sedí vietnamčík a pláče. Dojdu k němu a zeptám se, jestli je všechno v pohodě. Odpoví mi lámanou češtinou. Nabídnu mu cigáro, ale nevezme si. Tak ho vezmu nahoru nad schody do bufáče. Dej si pivo vole, to ti pomůže. Děkuje mi a já mávnu rukou. Proti debilům se musí bojovat, kdybychom to vzdali, tak to tady celý ovládnou a normální slušný lidi budou jenom bití. Naklání hlavu, občas mi asi nerozumí. Mluvím pomaleji a po třetím pivu se poprvé usměje. Máš to u mě kámo, řekne a já se musím omluvit. Doma mě čeká Markéta. Vynadá mi, kde jsem a proč jsem tak špinavej. Vyprávím jí všechno u svačiny, kterou jsem koupil. Pohladí mě a řekne, že jsem její hrdina. A taky, že na to jednou dojedu, ale proto mě má ráda. Aspoň někdo mě chápe.
Uplyne 14 dní a jednou takhle v neděli si to štrádujeme zavěšení do sebe po Míráku. Najednou mě někdo zatahá za křiváka. Leknu se a chci se prát. Ale je to rodinka Vietnamců, máma, táta, dcera a klučina, co jsme už spolu měli něco k projednání. Malý překládá. Ukáže se, že mu je 17, jen vypadá o hodně mladší, ségra 15, ta mluví možná lépe než on. Měla tu českou babičku, hlídali je. Jdeme kousek spolu, oni mi pořád děkují, já na to, že by to udělal každej, ale nenechají si vymluvit, že musím jít s nimi na oběd. Máme hlad a tak přijmeme pozvání. Zavedou nás dolů na Rozvoj, kde jsou paneláky. Kdysi v nich byli ruští vojáci, teď se rekonstruují. Překvapí nás šílený hluk. Připadá mi a rozhodně se nepletu, že všichni mluví najednou. Hroznej chaos. Přijde ke mě asi sto lidí, ukloní se a pak sklopí oči. Vůbec nechápu, co se děje, nerozumím, ale jsou milí, tak se usmívám.
Můj nový kamarád se jmenuje Nguen, jak neobvyklé, jeho táta musel před lety utéct z Vietnamu do Škodovky, u nich měli jídlo na lístky. Měli hlad. Tady nemají. Dělal normálně někde na stroji a dostudoval si maturitu. Manželka s dětma přijela za pár let, všechno bylo hodně divoký, vůbec si nedovedu představit, že bych něco takového zažil. Ségra zatáhne Markétu mezi ostatní dívky a za chvilku se tam už všechny chichotají. Ženský asi mají nějakou tajnou řeč, kterou se mluví všude na světě, napadne mě, ale už je tu šéf rodu. Starý pán, ten nemluví vůbec. Jen kývá hlavou, sem tam na někoho štěkne a vypadá u toho jako šaman. Prý si mám sednout po pravici (tohle si nepamatuji přesně, ale bylo to čestné místo). Nalejí mi rýžovýho panáka, kterej je silnej. Otřepu se a oni se smějí. Zeptám se, jestli nemají radši pivo, tohle by mě brzy sundalo. A že prý jo. Stůl se plní cizokrajnými jídly.
Všechno je pro mě úplně nové. Různě upravené maso, vynikající rýže, kterou jinak moc nemusím a hlavně skvělé závitky. Závitky a pivo. Ta chuť se mi spojí v jedno a je vynikající. Dozvím se, že je to velká čest, že mě vůbec pustili mezi sebe, žijí jinak uzavření, sami pro sebe. A pořád se setkávají od spousty lidí jen s hloupými trapnými narážkami a často i jsou ponížení. Pořád pracují, jsou pilní, přičinliví, ale znáte to, někdo si na nich stále potřebuje honit triko. Potom se hlavní šaman zvedne, pronese řeč ve vietnamštině. Za závěsem vykoukne taková krásná dívka, ale zpraží jí pohledem. Teď mluví on. Má velkou autoritu. Nguen, můj nový kamarád, mi překládá. Slova jsou to vznešená a velká, až se stydím, ale cítím z nich opravdovost a vděčnost. Je mi tady hrozně dobře, zjišťuji po chvíli. Věděl jsem sice, že u nás Vietnamci žijí, sem tam jsem nějakého potkal v práci, ale tohle bylo první setkání s jejich komunitou.
Čeká se, že něco řeknu, tak chvilku blekotám o tom, že je to samozřejmé a neodpustím si větu o tom, že jsem musel, protože jsem vyrostl na rodokapsech a Vinetouovi. Mladí se zasmějou všichni a staří nechápou. Chvilku jim to musí vysvětlovat, po chvilce přijde druhá vlna smíchu. Od českých dědů a babiček znají Vinetoua všichni mladí. Jsem teda hrdina a užívám si to. Láduju do sebe závitky a pivo. Nálada je uvolněná a já si říkám, jaký jsou lidi někdy tupci, když nemají hlavy a srdce otevřený. Určitě tu je někde mezi nimi taky nějaký blbec a debil, ale to máte všude. Hoď kamenem, kdo jsi bez viny. Nguena mlátili kvůli tomu, že je Vietnamec, často. Tak mě napadne jedna věc. Co ty a bojový uměni? Ne, neber to jako klišé, že všichni děláte na východě kung-fu a kung-pao, ale chodím zrovna k dobrýmu trenérovi.
A protože se tenhle nápad jeho tátovi i šamanovi (což je podle všeho Nguenův děda) hodně líbí, druhý den odpoledne už spolu trénujeme. Měl toho hodně, rodiče ho drtili, co se týká školy, hrozně moc, ale občas jsme ho utrhli na pivo. Byl to skvělej kluk, kterej po pár letech bojoval o hodně lépe než já. Byl obratnější, svědomitější. Taky hrál krásně na klavír. Ale táta z něj chtěl mít účetního, tak jím byl. Někdy si říkám, že musí být nahoře na nebi velké řídící středisko, kde podle nějakého algoritmu vybírají zajímavé lidi, které se mi připletou do cesty. Nguen byl jedním z nich. Tak to vidíte, kdybych zůstal stát za stromem a neokřikl ty tři blbečky, nezažil bych tolik nového a zajímavého. Navíc bych asi nikdy neochutnal takhle skvělé závitky. Buďte dobří!
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):