Příběh dvoustý devadesátý druhý - Zpátky v ringu
Jeden úder střídá druhý a vůbec to nevypadá jako v akčních filmech z videokazet. Každá rána mě ukrutně bolí a to mám hodně natrénováno. Já vím, o sportu příliš nepíšu, ale stále je mojí součástí. Zatímco ostatní vyspávají včerejší opice, běhám po parku a dávám si do těla. Chodím dvakrát týdně na tréninky. Karate mě už přestalo bavit, protože se tam pořád nacvičovaly sestavy, ale nic z toho. Oddíl kick-boxu vznikl u normálního boxu. Zpočátku vůbec nikdo nevěděl, co a jak, ale učili jsme se za běhu. Bylo to jako se vším, někdo jel do Prahy a tam po zápase kecal s někým v hospodě. Jak se otevřely hranice, tak se k nám dostala spousta nových sportů.
Byla to svým způsobem rasovina, ale jinak je box krásnej sport. Musíte u něj přemýšlet, hodně používat taktiku, rozložit síly. Lidi si většinou myslí, že je to jen mlácení do hlavy, ale není to pravda. Dodnes se divím, že není u nás rozšířenější. Ale jak známo, Čechy jsou specifická země, to víme všichni. Tenhle borec mě dal hodně zabrat. Je z Ústí a býval hodně dobrej v boxu. Jeho ruce jsou jako dvě kobry, mám co dělat, abych se chránil. Pak dám ale kopačku a je po všem. V tom mám zase výhodu já. Nakonec jsem vyhrál na body. Super, vítězství je v kapse a kvalifikace na turnaj v Praze taky. Mám obličej od krve, rozsekl mi obočí. Jak jinak. Ale jsem spokojenej. Můj trenér se kick-box taky učí, je jen pár lekcí přede mnou, ale poplácá mě po ramenou a můžu jít.
Pivko v hospodě mi udělá dobře. Všichni na mě ale koukají jako na rváče. To jsem nikdy nebyl. Vždycky jsem se jenom bránil. Na sídlišti jsem dostal tolikrát do huby, že jsem přestal s volejbalem (tam se změnil trenér a spoluhráči, už mě to nebavilo) a začal před lety s karate. To je taky krásnej sport, jen jsem měl pocit, že je odtrženej od reality. Od ulice. Já potřeboval vyplavit adrenalin, nabít se energií. Navíc jsem netušil, jak je box rajcovní pro holky. Asi dávný pudy, nevím. Připadal jsem si jako Hemingway. Zrovna jsem jej hodně četl a stylizace byla zcela jasná. Některé knížky má parádní, jiné jsem nedočetl. Každopádně ty, které obdivuji v sobě mají stejnou vášeň jako box. Jdeme domů a Markétka je pěkně divoká. Asi se jí líbila zpocená těla mezi provazy. Chápu ji.
Postupně jsem se zlepšoval. Bylo to s podivem, protože jsem k tomu samozřejmě pil pivo, kouřil a chodil na mejdany. Ale mladý tělo si poradilo. Bylo to hodně o vůli. Jako všechno. Nebyl jsem nikdy buldok, který se zakousne a bojuje jako buldozer, spíš jsem se snažil přemýšlet, zvyšovat svoji rychlost a techniku. Fyzicky jsem byl na vrcholu. Dnes nechápu, jak jsem to vlastně mohl vydržet, ale tenkrát jsem se na každý nový zápas hrozně těšil. Už jsem si prošel několika výprasky od silnějších a starších borců. Naučil jsem se prohrávat a přesto neztratil nadšení. To je hrozně důležité. Každý ví, že bojovník musí mít hlavně velké srdce. Je to jako se vším a zrovna v tomhle akční filmy nekecaly. Chodil jsem na tréninky a pak rovnou k Hymrům, kde už všichni byli.
Moc se zezačátku nevědělo, jak vlastně cvičit a tak jsem se učil normálně box a k tomu kopal jako karatista. Informace se k nám dostávaly pomalu. Trenér ale jednou sehnal videokazetu s nějakým amíkem a já si ji nechal nakopírovat. Byl jsem překvapenej, jak ten maník bojuje, úplně jinej styl, kterej jsme dělali. Okoukal jsem některé kopy, značně jsem přitvrdil a díky tomu vyhrál několik dalších zápasů. Ostatní totiž tu kazetu ještě neviděli. Jsem pravák, ale měl jsem skvělou levou nohu. Pozůstatky z karate. Další rány do hlavy, nosil jsem ale helmu, chrániče na zuby, zase takovej hrdina jako ostatní jsem nebyl. Bylo hrozně krásný vyhrávat. Až do jednoho zápasu v Praze. Nastoupil proti mě asi o deset kilo těžší vazoun. Díval se jak rotvajler a byla v něm zloba. To je vždycky špatně. Bojovat se má s chladnou hlavou.
První tři kola jsem měl co dělat, abych jeho nápor vykryl. Unavil se vlastně sám. Nadával mi, ale já se nenechal vyprovokovat. Byl to chlápek z ulice, bylo znát, že se umí rvát a s klidem by vyházel hospodu. Akorát byl hrozně neohrabanej. Takový monstrum, ze kterýho jde strach. V jednom momentě se odkryl a i když už jsem měl celej obličej od krve, uviděl jsem skulinu a svoji příležitost. Kopl jsem. Vykryl mě a uklouzla mi noha. Kopl jsem ho, vlastně omylem, přímo do ledvin. Zhroutil se na zem a já šel k němu. Pomohl jsem mu na nohy a on se na mě díval jako raněný zvíře. Z ocelového muže byl najednou klučina, co měl strach. Ihned ho odvezli do nemocnice a o ledvinu přišel. Hrozně jsem si to vyčítal. Byl za ním několikrát na návštěvě.
Nikdy mi nic neřekl, ale pro mě to bylo něco hroznýho. Z krásnýho sportu byla najednou povinnost. Bál jsem se praštit, což je samozřejmě vždycky špatně. Trenér mě víceméně odepsal a doporučil mi, abych navštívil psychologa. Na to jsem ale neměl vůbec náladu. Trénoval jsem dál, ale na zápasy už nechodil. Byl jsem mimo a do ringu jsem se vrátil už jen třikrát. Pokaždé kvůli penězům. Tenkrát to šlo, nikdo nedělal s licencemi takový problémy. Kick-box teprve začínal. Kdyby ho dělalo tolik lidí jako dnes, žádný úspěchy bych asi ani neměl, ale nás bylo jen pár. Znali jsme se navzájem, byli kamarádi. V ringu jsme si dali do držky, ale jinak spolu chodili na pivko, kecali, smáli se. A mě pak jednou ujela noha. Nemělo se to stát a pronásledovalo mě to několik let. Už jsem se nechtěl prát. Jenom v sebeobraně.
Když jsem odešel do Plzně, ještě jsem zkoušel zpočátku hledat oddíl, kde bych mohl trénovat, ale počáteční nadšení, jako na začátku, už jsem nikdy neměl. Ono jde v závěru vždycky o lidi. Dobrá parta je základ, musíte mít nadšení nejen vy, ale i vaši spolubojovníci. Bojové sporty mi daly ale jednu úžasnou věc. Sebekázeň. Ovládání. Píšu o tom pořád. Cítil jsem se jako starej indián. Čest, fair play. Věci, které mi dnes občas chybí. Nechci ale být starý morous, co vzpomíná na staré časy a myslí si, že všechno bylo kdysi lepší. To není samozřejmě pravda. Ale je fakt, že optikou mládí jsem byl pořád ten kluk z ulice, co nadšeně stavěl merkura, lízal vitacit, válčil s vedlejším vchodem. A bylo úplně jedno, jestli jsem pak začal poslouchat metal nebo se pral v ringu. Byla to pro mě čest, být součástí společenství mladých nadšených kick boxerů. Už dávno nejsem rychlej, ale rána mi zůstala. Sice už nedám takový dělo, ale jen tak se nedám. Pořád bojuju dál. Jako Hemingway, jako akční hrdinové.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
