Příběh dvoustý osmdesátý devátý - A zase ty tiskoviny
Venca mě, asi jako každý vyléčený feťák nebo alkoholik najednou spoustu času. Nějak neměl zrovna náladu na ženský, ono taky, po tom, co si prožil, jací jej občas pronásledovali démoni, nebylo divu. Tohle málokterá vydrží. Mohl mít jakou chtěl, kdyby se trošku snažil, on byl na tohle šikovnější než já, ale nějak neměl náladu. Nevím, co se mu motalo hlavou, ale pokaždé, když jsem na tohle téma zabrousil, tak převedl řeč jinam. Naučil jsem se za ty roky nenaléhat, neprudit. Ale je pravda, že naše pivní eskapády neměly chybu. Já tedy pil a prokládal to sem tam rumem a Véna dal pokaždé jen pár pivek. Měl záklopku, naučil se to. A tak vznikl zase jeden nápad, po několika sklenicích pěnivého moku.
Ještě jsem si pamatoval, jak jsme chtěli kdysi s Kytkou vydávat tištěný metalový časopis a věděl jsem, co je za tím práce. Nechtělo se mi do toho, ale Venca byl neoblomnej, Navíc ho podporoval Sabath, kterej znal nějaký lidi v tiskárnách a tak jsem se zase k něčemu přichomejtl. Nadšení bylo jako vždy obrovské. Jako když založíte kapelu, vymýšlíte jméno, styl, image a samozřejmě to nejdůležitější, jméno. Vy volové, já vám říkám, že je hrozně těžký něco takovýho vydávat. Kdo vám tam bude jako psát? Kdo umí napsat aspoň pár souvislých řádků? O čem to jako bude? O punku? Vždyť já znám jen pár skupin? To si jako Venco napíšeš sám? No, ale měl v očích jiskřičky, nebyl smutnej. Konečně. Dalším problémem byly prachy. Jako vždycky?
Všechno se psalo v hospodě. Na kousky papíru, který pak brala Jana k sobě domů, půlku vyházela, protože na nich bylo čistý porno, třeba básničky o onanii, pokusy o texty pro smečky, který nikdy neexistovaly. Taky spousta balastu. No, nemít ji, tak se skončí dřív, než se začalo, taky jsme zapomněli na jednu drobnost. Kdo to bude jako číst? Kolem už byla spousta časáků, pořád se něco rodilo, trafiky doslova přetékaly. Od popu až po metal. Stačilo si vybrat. Já toho ani moc nečetl, mě to nikdy moc nebavilo, radši poslouchám a pak si udělám názor sám, ale je fakt, že jsem stejně všechno kupoval, měl své oblíbené autory a podle nich objevil spoustu nových jmen. Stejně jako na koncertech.
Bylo hrozně příjemný držet v ruce první (a taky poslední číslo) Punkového hlasatele. Ještě loni, když na jaře Venca žil, tak jsme se u něj na zahradě v Jablonci šíleně opili a tlemili se tomu, co jsme tam tenkrát stvořili. Pravopisné chyby, šíleně extrémní názory, skoro žádná pokora. Malůvky od Prcalinky, který by každý druhý psycholog označil za děsivé a poslal nás do léčebny. Přesto měl černobílý časopis svoje nepopiratelné kouzlo. Já se tedy zařekl, že už nikdy v životě nebudu nikam psát, protože když jsme dali jedno číslo punkáčovi u vedlejšího stolu (a zaplatili mu pivo, protože jinak nás pořád posílal do prdele) a on si ho přečetl, tak nám řekl, že jsme fakt čuráci. Chyběla nám soudnost, stylistika, vlastně všechno. Ale Vencovi to tenkrát pomohlo postavit se na nohy. Nasměřovat ho, protože na něj občas padaly splíny a potřeboval fakt vyplnit čas, něco tvořit, vyjádřit se, mít pocit, že taky žije.
Tenkrát stejně naší partě vládl Spark. Měli tam skvělý rozhovory, taky tam nebyly jen komerční věci, ale i underground. Ono se to tedy tenkrát tolik neodlišovalo, ale do budoucna jsem jich měl doma stohy. Byla to paráda, sednout si prvního každý měsíc (nebo každý druhý, to už nevím) do křesla a nejdřív přečíst, co vyšlo za novinky. Přepsat si to na papírek, abych pak věděl, co si mám u Chorvata v prodejně poslechnout, Zajíce v pytli jsem nikdy nekupoval, teď už ne, nemusel jsem vybírat jen podle lebky na obalu, jako dřív. Pak se o tom diskutovalo v hospodě a tak bylo jasný, že náš chabý a neumělý pokus nikoho nezajímal. Je ale fakt, že jsem měl zrovna touhu něco psát. Samozřejmě hlavně pro Markétu, do šuplíku.
Pořád je pro mě příjemné, když nechám popustit uzdu fantazii. Ponořit se do vzpomínek, sepsat pár řádek, pak se po čase vrátit, škrtat, mazat, přepisovat. Než je všechno v pořádku a já jsem spokojený. Tenkrát jsem to ale takhle nedělal. Ovlivněni prokletými básníky, jsme si na ně hráli, psali na kusy papírků, na hajzláč, na účtenku, když na ní zbylo místo. Mými prvními čtenáři byly holky. Možná jen protože jsme byli kamarádi, ale je taky pravda, že uměly být ostré jako břitva. Časopis nám třeba zkritizovaly nakonec tak, že jsme se až červenali. On si totiž Venca nenechal do ničeho moc mluvit. Proto jsem ho taky měl rád a byl mým nejlepším kamarádem.
Vzal všechnu kritiku dobře. Mávnul nad časákem rukou a řekl, že to stejně asi byla blbost. Na to musíte mít trpělivost, pevný nervy, peníze a kolem sebe lidi, co fakt umí psát. Jinak to za nic nestojí. Punkáčů taky v Boleslavi zase tolik nebylo nebo spíš, dostávali jsme se postupně do doby, kdy se všechny styly mísily dohromady, metal začal trošku umírat na úbytě. Zestárli jsme. Měli už i jiné starosti. Třeba já jsem měl plnou hlavu Plzně, vůbec jsme nevěděl, co tam budu sám dělat. Všichni mě odrazovali, říkali mi, proč chci vytrhnout kořeny, ale mě to pořád vrtalo v hlavě. Vlastně ani nevím proč. Sklapl jsem naše první číslo časopisu Punkový hlasatel a přesto, že se nám spoustu lidí smála, byl jsem hrdý. Protože znáte to, kdo nic nedělá, nic nepokazí, pak se nemůže poučit do budoucna. Šel jsem domů, sepsal pár básniček, o tom, co jsem právě zažil a políbil Markétu. Ahoj, tak jsem zase doma, miluju tě. Podívala se na mě, počechrala mi vlasy a usmála se. Za chvilku jsem si na nějaký časopis ani nevzpomněl.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):