Příběh dvoustý osmdesátý pátý - Metal ve Wroclawi
Občas se mi všechny ty koncerty, co jsem zažil, míchají do sebe. Nechávám plynout vzpomínky a když potom dopíšu a přečtu si všechno po sobě, tak si říkám, že to bylo trošku jinak. No ale, podstata vždy zůstává, nemůžu si pamatovat všechny detaily. O výletu do Wroclawi ale vím skoro všechno. Nesměl jsem totiž pít. Vůbec. Po několika docela šílených vyšetřeních bylo zjištěno, že moje střeva nepatří k nejlepším. Nefungovala mi nějak vnitřní mikroflóra. Asi to bylo tím stresem, rumem, cigárama nebo vším dohromady. Byl jsem docela vyděšenej a původně nechtěl nikam jet. Ale holky mě jako vždy přemluvily.
Občas jsem vyrážel z chalupy do Jelenie Gory, kde bylo v malém klubu kousek od náměstí spousta undergroundových koncertů. Poláky jsem měl vždycky rád, teda takhle, Boleslaví se sice potulovaly hordy opilých dělníků ze škodovky, ale ti s návštěvníky metalu neměli příliš společného. Vždycky jsem vyrazil z Jablonce, jako za starých časů, co jsme jezdili pro kazety na tamní trhy. Pořád bylo dost lidí (hlavně ženských) s krosnama, nakupovalo se levně a draze prodávalo. Normální šmelina, ale legální. V tý době ano. Já ale vždycky (často jsem jezdil sám), navštívil bufáč, dal si skvělou klobásu, občas i ten jejich boršč, kterej je trošku jinej než ruskej a pak zašel na pivko. V jedný hospodě čepovali Plzeň a bylo moc dobře.
Viděl jsem tam spoustu polských death metalových a blackových kapel. Dnes známá jména, ale tenkrát mladíci, kteří byli neskutečně true. Nosil jsem křiváka, džíny a kanady, ale oni byli fakt jak vystřižení z Norska. Bývaly to hodně divoké akce, nikdo se s tím moc nepáral. Dost často se pod pódiem i servalo několik lidí po divokém moshpitu. Ale atmosféra byla neopakovatelná. Ten kontakt s muzikanty v malým zaplivaným klubu neměl chybu. Musel jsem vždycky čekat s Leškama na ranní autobus, který mě zavezl zpět do Jablonce. Pěšky na chalupu a pak jsem spal jako zabitej celý den. Pokud tedy nebyli přítomni rodiče a nečekala mě práce na dřevě nebo na zahradě. Vzpomínky se mi sice občas míchají, ale VADER, BEHEMOTH, LOST SOUL, CHRIST AGONY, patřili k nejlepším. Taky spousta dalších, jejichž jména si často už nepamatuji.
Polská scéna byla na vzestupu, antikřesťanské podhoubí doslova kvetlo. Záviděli jsme jim turné kapel, které u nás nikdy nehrály. Hrozně jsem chtěl tenkrát vidět mé oblíbence TRAUMA, ale nakonec nepřijeli. Na plakátě byli, ale neměl jsem štěstí. Místo toho vystoupila nějaká thrashovka, která mě moc nebavila. Pokaždé se nezadaří. Všechny zážitky se mi míchaly v hlavě jako malta a nakonec jsem řekl ano i WROCLAWI, výlety mám rád. Do žebradla jsem si vzal nějaký prášky, co jsem měl brát a na který se nedalo pít a nastoupil jsem na nádraží do vlaku. Markéta mě držela za ruku. Jana měla napsanou na papíře cestu. Všichni popíjeli a já trpěl. Zkusil jsem i přes zákaz doušek rumu, ale ihned jsem běžel na záchod a tam za drncání přes pražce málem zemřel. Vrátil jsem se bílý, se staženou prdelí a strachem. Jak to zvládnu? Ale byl jsem vychovaný jako chlap, co na nějaké nepohodlí nehledí.
Nevím, proč Janu napadlo jet přes Liberec, ale cesta byla nekonečná. Pořád jsme někde čekali (a já zkoušel keramiku na zastávkách, nádražích a podchodech - tam bez keramiky). Už jsem si myslel, že ve mě nic není, byl jsem dehydrovanej a stejně jsem musel běžet. Šílený. Vzpomínal jsem na první zahraniční výlet na Vader, ještě s mojí první partou. Rodiče nic nevěděli, jeli jsme stopem a vlakem. Mladí, tak šíleně mladí. Teď jsme aspoň měli peníze. Konečně Polsko a ty jejich divný mašiny. Chytá nás nadšení. Sestava slibuje mnohé. Hlavními hvězdami jsou TURBO a KAT. V tý době už docela matadoři. Před nimi VADER, na který jsem jel já a BEHEMOTH, který milovala Markéta. Hráli ale tenkrát black metal.
Konečně Wroclaw. Jdeme nádherným městem a cítíme se hrozně dospělí. Dopředu si představujeme, jak budeme doma v Boleslavi machrovat, že jsme byli v Polsku. Pro naší partu a přidružené metalisty byla země na severu metalu zaslíbená. Byli o hodně dál, měli víc kapel. Navíc jste každému Polákovi po pár pivech dobře rozuměli. A měli nás rádi. Ihned naši partičku taky nějaký odchytili, když zaslechli češtinu. Viděli holky, začali se kolem nás motat a slovo dalo slovo a už jsme seděli v krčmě. Piva létala vzduchem a já smutně koukal z koutku. Bylo to snad poprvé, co mi připadali opilí divní a trapní. Nemohl jsem ani kouřit a tak jsem jen čuměl jako bluma a moc se nebavil. Zato Markéta, Jana i Prcalinka byly ve svým živlu. Hezky za princezny, až mě to trošku štvalo, protože jsem normálně žárlil. Nebyl jsem středem pozornosti, což taky zamrzí.
Koncert začínal za chvilku a první hráli Behemoth. Bylo to neskutečný peklo. Měli venku první dlouhohrající album Sventevith (Storming Near the Baltic), který jsme si všichni ihned běželi koupit. U následujících VADER mi bylo úplně jedno, že mám oheň ve střevech. Byl jsem mimo tenhle svět. Neskutečně jsem je žral, znal každý slovo, každý tón. Rozpoznal kdejakou nepřesnost, kterou živé vystoupení přináší. Byl jsem na vrcholu blaha a Markéta říkala, že jsem vypadal jak šílenec. Pařil jsem vlastně během celého setu. Padl jsem totálně vyšťavený a musel si zajít pro colu. Jana přišla za mnou a protože byla opilá tou jejich vodkou, začala mě líbat a objímat. Hergot, co blbneš, ale ona se na mě sápala, až jsem musel utéct. Když jsem se vrátil, hráli heavy metaloví STOS. Moc mě to nebavilo, ale měli velkej úspěch, stejně jako OPEN FIRE, kteří šli po nich. Ti měl bavili o trošku víc, ale všechno nakonec rozsekali TURBO. To bylo něco neskutečnýho. Už jsem o nich slyšel, ale nikdy je neviděl naživo. Vystoupení mělo neskutečný koule.
Hlavní démoni ale měli teprve hrát. V davu šumělo. Někdo začal zpívat polsky. Ostatní se přidali a i když jsem nerozuměl, tak jedno slovo si pamatuju - GROBY. Ano, viděl jsem tehdy již legendu KAT. Jejich koncert ve Wroclawi řadím k tomu nejlepšímu, co jsem kdy v životě zažil. Nebyli vyloženě mojí krevní skupinou, ale dav mě strhl. Neskutečná atmosféra. Markéta z jedné strany, z druhé Jana s Prcalinkou, holky byly taky v rauši. Tomáš s Buddhou se sice někde ztratili, ale to oni vždycky. V Polsku hlavně po Tomovi pořád jely nějaký místní děvčata, byl to fešák, to zasejc jo. Kdyby věděly, že je teplej. No, Poláci byli dost konzervy. Ještě větší, než u nás. Ale zpátky do kotle. Metalisti znali KAT jako vlastní boty. Teprve teď mi došlo, kolik lidí má jejich trika. Ve vzduchu byla cítit vzpoura, rebelie, metalová soudržnost, kterou už dnes lidé nemají možnost často zažít. Ono se to těžko popisuje a vysvětluje, taky to působí lehce pateticky, ale bylo tomu tam. Amen.
Kde jinde než na metalu jsem mohl zažít skvělý lidi. Třeba partička z hospody s náma zůstala až do rána, do odjezdu vlaku. Protáhli nás noční Wroclawí, různými kluby, hospodami a bary. Často za nás platili a vysvětlovali, že jsou hrozně rádi, že jsme přijeli z takový dálky. Pohostinnost, ale také hrdost, tak si pamatuji Polsko já. Skvělé jídlo (které mi kupodivu v noci nic nedělalo), spousta vodky pro mé kamarády. Mávali nám z nástupiště a já si ten pohled pamatuji dodnes. Skvělá muzika, úžasní lidé. To byl pro mě metal. Usnu a spím jako dudek. Probudí mě Jana, omlouvá se za své chování. Mávnu nad tím rukou, nebylo to nepříjemné, má milá, hele ber to tak, že se pořád staráte vy o mě, tak jsme si to jednou prohodili. Máme dlouhou noční řeč. Vlastně až do Liberce, kde přestoupíme a jedeme na chalupu.
Ležíme na louce a koukáme do oblak. Ten Jacek, to byl ale fešák, řekne Prcalinka a dámy se začnou chichotat. Potvrdí to i naše buzničky a já se nakonec taky rozřehtám. Ani jsme netušili, že jsme právě zažili jeden ze životních koncertů. Na Wroclaw se hodně vzpomínalo. Bylo tam moc krásně. Jak ve městě, tak na koncertě. Některý kapely jsem už nikdy neviděl, ale díky tomu, že jsem měl střeva napumpovaná strachem a bolestí, tak si vše pamatuji. V týdnu musíme všechno, jak jsme předpokládali, vyprávět Sabathovi v hospodě. Dostanu od něj potom CD KAT i TURBO. Moc je neposlouchám, protože jsem hrozně tvrdej a drsnej, ale po letech je ocením. Hlavně na chalupě, kde si je pouštím ve chvílích, kdy na mě jde nostalgická nálada.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):